ECLI:CZ:US:2018:3.US.1550.17.1
sp. zn. III. ÚS 1550/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů a) P. K. a b) M. V. K., obou zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2017 č. j. 30 Cdo 4106/2016-195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016 č. j. 12 Co 423/2015-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2015 č. j. 19 C 395/2014-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich ústavně zaručeným základním právům, zejména právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se každý z nich domáhal zaplacení částky 289 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nesprávnost úředního postupu měla spočívat v nepřiměřené délce soudního řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 a v němž se nájemkyně Alena Klaudová domáhala proti tehdy nezletilým stěžovatelům určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, přičemž majetková újma měla spočívat v nemožnosti pronajmout byt jinému nájemci za tržní nájemné a ve ztrátě vzniklé v důsledku neplacení služeb nájemkyní. Obvodní soud neshledal celkovou délku řízení nepřiměřenou a upozornil, že dané řízení skončilo pro stěžovatele nepříznivě. K otázce příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a výší škody okresní soud dodal, že stěžovateli vyčíslená škoda je škodou jen hypotetickou, že stěžovatelé neprokázali její výši, a ani tvrzenou skutečnost, že by byt pronajímali, kdyby řízení skončilo dříve, že by jimi tvrzené nájemné i zálohy na služby byly vyšší, a jde-li o nároky stěžovatelů vůči nájemkyni, ty mohou uplatnit v rámci dědického řízení.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě s tímto soudem dospěl k závěru, že s ohledem na způsob jednání stěžovatelů, resp. jejich zákonných zástupců při realizaci vlastnických práv vlastníků domu okresní soud správně konstatoval přiměřenost délky soudního řízení jak ve vztahu k procesnímu jednání, tak i předmětu řízení, a dále poukázal na to, že hmotněprávní úkon výpovědi z nájmu bytu byl neplatný od počátku. Současně odmítl námitku stěžovatelů ohledně neúplnosti dokazování k výši tvrzené škody s tím, že tato ani nemůže být v příčinné souvislosti s odpovědnostním chováním státu. Za skutečnost, že byt nebyl právně volný, a stěžovatelům se ho dohodou či výpovědí nepodařilo uvolnit, a dále že nájemkyně nehradila platby v plné výši, nemůže být dle městského soudu odpovědný stát podle zákona č. 82/1998 Sb.
4. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že zčásti není přípustné podle §237 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241b odst. 3, §243b o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že městský soud nepřípustně vytvořil "horší" kategorii účastníků - nezletilých dětí, u nichž je nutné očekávat delší délku řízení, že jim nelze klást k tíži, že opatrovnický soud požádali o schválení právního
úkonu/jednání - podání výpovědi až poté, co nájemkyně zpochybnila platnost výpovědi, a současně upozornili, že nemohli ovlivnit rychlost řízení před opatrovnickým soudem, neboť to nevedli jejich rodiče, ale opatrovnický soud. Stěžovatelé dále vyjádřili názor, že soudy měly právě proto, že účastníky řízení o neplatnost výpovědi byli nezletilí, postupovat s urychlením, místo toho je diskriminovali vůči jiným (zletilým) účastníkům řízení, když uzavřely, že v jejich případě nutno počítat s tím, že řízení bude nutně delší. V této souvislosti odmítli "tvrzení" městského soudu, že měli žádat o vydání souhlasu opatrovnický soud předem, s tím, že by museli čekat na rozhodnutí v opatrovnickém řízení, čímž by byla založena nerovnost vůči jiným účastníkům řízení, navíc takový návrh nelze z logiky věci podat před podáním žaloby na neplatnost výpovědi.
6. Současně stěžovatelé uvedli, že obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že šlo o jednoduchý spor, přesto jeho délku označil za přiměřenou, a to aniž by daný závěr blíže odůvodnil. Takový procesní postup stěžovatelé považují za protiústavní. Městskému soudy stěžovatelé vytkli, že neuvedl žádnou právně relevantní argumentaci, proč shledal odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu správným, a že sám nesprávně vyvodil, že nelze činit stát odpovědným, že na dobu delší než 4 roky a 3 měsíce měli "zablokovaný" byt, přičemž upozornili, že za tuto dobu nemohli podat další výpověď založenou na jiných důvodech. Odmítli také, že by újma, která může vznikat během nesprávně vedeného řízení, měla být závislá na jeho výsledku.
7. Jde-li o výši újmy způsobené nesprávným úředním postupem, obvodní soud stěžovatelům neumožnil ji prokázat, když příslušný důkazní návrh zamítl, navíc odůvodnění jeho rozsudku je rozporné, neboť na straně jedné uvedl, že újmu neprokázali, na straně druhé je nevyzval ke specifikaci výše škody a neumožnil jim relevantní důkazy předložit; tím měl porušit §157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé také poukázali na to, že své nároky vůči neplatící nájemkyni nemohli uplatnit, jak argumentoval obvodní soud, protože ta krátce po skončení řízení zemřela.
8. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítli, že ve svém dovolání (bod 19, 33 a 33a) vymezili, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Dlužno dodat, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudů nižších stupňů o nároku na náhradu škody spočívajícím v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu, lze ústavní stížnost považovat za opožděnou, neboť v této části nebylo dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tudíž posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů bylo odvolání, přičemž rozhodnutí o něm, představované shora označeným rozsudkem městského soudu, bylo stěžovatelům doručeno dne 10. 5. 2016 a ústavní stížnost byla podána dne 18. 5. 2017. I kdyby však Ústavní soud v této části ústavní stížnost nepovažoval za opožděnou, a to s přihlédnutím na poněkud "paušalizující" poučení městského soudu o možnosti podání dovolání, nic by to na výsledku tohoto řízení nezměnilo (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelé v podstatě brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily otázku (ne)správnosti úředního postupu, konkrétně že dospěly k závěru, že délka řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 o určení neplatnosti výpovědi byla přiměřená, resp. že v tomto řízení nedošlo k žádným průtahům, a dále otázku (ne)existence příčinné souvislosti mezi údajně nesprávným postupem a stěžovateli tvrzenou škodou.
14. Jak plyne z napadeného soudního rozhodnutí, obvodní soud se otázkou přiměřenosti délky soudního řízení zabýval, přičemž zkoumal, zda v něm nedošlo k průtahům, načež s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že délka nebyla nepřiměřená. Vzal přitom v úvahu, že spor sice nebyl nijak složitý, současně zohlednil, že to bylo zejména chování stěžovatelů, v odůvodnění napadeného rozsudku blíže specifikované, jež vedlo k prodloužení daného soudního řízení. Stěžovatelé se v této souvislosti vyjádřili tak, že se cítí být jako (původně) nezletilé osoby názorem obvodního soudu diskriminováni vůči "běžným" účastníkům řízení. Ovšem skutečnost, že v původním řízení bylo třeba vyčkat na rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení výpovědi z nájmu bytu jednoho ze stěžovatelů, jenž byl v té době ještě nezletilý, objektivně ovlivňuje délku řízení, a pokud ji obecné soudy zohlední, nelze to kvalifikovat jako pochybení. Otázku, zda stěžovatelé mohli žádat o toto schválení předem, jak uvedl obvodní soud, či nikoliv, jak tvrdí stěžovatelé, nepovažuje Ústavní soud za podstatnou, neboť od jejího vyřešení se závěr, zda délka posuzovaného soudního řízení byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřená, neodvíjí.
15. Městský soud dále mj. konstatoval, že mezi tvrzenou škodou a (údajně) nesprávným úředním postupem není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž v odůvodnění vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by mohl městskému soudu z hlediska ústavnosti vytknout, naopak se i po věcné stránce musí s tímto názorem ztotožnit. Údajná škoda, spočívající v nemožnosti byt pronajmout za tržní cenu, vznikla stěžovatelům v důsledku toho, že předmětný byt byl obsazen nájemkyní, a ani "právně volný" být nemohl, protože výpověď z nájmu nebyla platná (a vyvozují-li stěžovatelé snad opak, jde o pouhou spekulaci); za případné pohledávky vzniklé z titulu neuhrazených záloh na služby pak nenese odpovědnost stát, ale nájemkyně (a stejně tak nemůže stát odpovídat za to, že tato zemřela, aniž by zanechala nějaký majetek).
16. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úlohou přezkoumávat, zda odmítnutí dovolání bylo zcela procesně korektní, nýbrž to, zda způsob, jakým bylo s dovoláním naloženo, ovlivňuje spravedlnost řízení před obecnými soudy jako celku. K takovému závěru však s ohledem na výše uvedené závěry nebylo možno dospět.
17. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovateli tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu