ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4106.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4106/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. K. , a b) nezl. M. V. K. , zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 395/2014, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č. j. 12 Co 423/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007, jehož předmětem bylo určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (žalobci vystupovali na straně žalované) a které trvalo 4 roky a 4 měsíce. Celková žalovaná škoda ve výši 578 400 Kč (pro každého ze žalobců 289 200 Kč) měla odpovídat ztrátám, které měly vzniknout v důsledku nemožnosti pronajmout byt ve spoluvlastnictví žalobců řádnému nájemníkovi, a nedoplatkům za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní A. K..
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 C 395/2014-101, zamítl žalobu o zaplacení částky 289 200 Kč pro každého z žalobců (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nárocích žalobců na náhradu škody spočívající v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní A. K. ve výši 19 200 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 9 600 Kč). Dovolání proto není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu těchto nároků přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat dovolacími námitkami, které se daných nároků týkají.
Žalobci v dovolání namítají, že celková délka řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, pokud průtahy v posuzované věci byly vyvolány toliko okolnostmi spočívajícími na straně soudu, když pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu bylo vydáno po uplynutí 4 let a 4 měsíců poté, co bylo odvolacím soudem dvakrát zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobci proto opakovaně zrušovaná rozhodnutí soudu prvního stupně v této jednoduché věci považují za „odpovědnostní titul pro odpovědnost za nesprávný úřední postup“. Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V tomto směru je argumentace žalobců vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení byla vydána „nadbytečná a nezákonná rozhodnutí“ soudem prvního stupně, nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
Žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny [ušlý zisk z nájmu bytu, povinnost zákonných zástupců nezletilých účastníků řízení žádat opatrovnický soud o schválení úkonu s předstihem (kategorizace účastníků řízení), nehospodárnost vedení soudního řízení, zda odpovědnost státu je založena samotným vadným procesním postupem státu bez ohledu na výsledek meritorního rozhodnutí]. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř. a 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu