ECLI:CZ:US:2016:3.US.1551.16.1
sp. zn. III. ÚS 1551/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Bezpalcové, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016 č. j. 32 Co 97/2016-151, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Schillera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Usnesením ze dne 19. 7. 2012 schválil Obvodní soud pro Prahu 8 smír uzavřený mezi manžely - stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, v němž se vedlejší účastník zavázal platit stěžovatelce příspěvek na výživné nerozvedené manželky ve výši 4 500 Kč měsíčně od září 2012 do listopadu 2014 s tím, že tato dohoda se vztahuje i na dobu po rozvodu manželství. Rozsudkem téhož soudu (ve spojení s odvolacím rozsudkem ze dne 1. 11. 2012) byly upraveny poměry obou rodičů k jejich nezletilým dětem; nezletilí byli svěřeni do výchovy stěžovatelky, současně vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého 4 000 Kč a nezletilé 3 500 Kč měsíčně. Manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka bylo pravomocně rozvedeno dne 25. 11. 2013. Dne 24. 1. 2014 porodila stěžovatelka třetí dítě, jehož otcem je její současný manžel, s nímž žila ve společné domácnosti od září 2012 a uzavřela s ním sňatek dne 23. 8. 2014.
2. Vedlejší účastník se návrhem směřujícím proti stěžovatelce domáhal zrušení výživného na stěžovatelku od 1. 9. 2012 s tím, že došlo k relevantní změně poměrů. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 6 C 506/2013-122 rozhodl tak, že výrokem I. zrušil povinnost vedlejšího účastníka platit stěžovatelce výživné od 23. 8. 2014 (z důvodu zániku vyživovací povinnosti v důsledku uzavření nového manželství stěžovatelkou). Současně výrokem II. zamítl návrh vedlejšího účastníka na zrušení jeho povinnosti platit výživné stěžovatelce od 1. 9. 2012 do 22. 8. 2014, neboť neshledal takovou změnu poměrů, jež by odůvodňovala zrušení vyživovací povinnosti. Ve výroku III. okresní soud konstatoval takto provedenou změnu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2012. Výrokem IV. uložil okresní soud vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 19 602 Kč, představující náklady daného prvostupňového řízení i předchozího odvolacího řízení (okresní soud ve věci rozhodoval podruhé po zrušení jeho předchozího rozsudku).
3. Vedlejší účastník podal proti rozsudku okresního soudu odvolání v plném rozsahu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. 32 Co 97/2016-151 svým výrokem I. odmítl odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu. Dále svým výrokem II. změnil výrok II. a III. rozsudku okresního soudu tak, že za období od 1. 9. 2012 do 30. 4. 2013 snížil povinnost vedlejšího účastníka platit stěžovatelce výživné na částku 1 500 Kč měsíčně, a od 1. 5. 2013 jeho vyživovací povinnost vůči stěžovatelce zrušil. Návazně pak krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení, a sice výrokem III. náklady prvostupňového řízení a předchozího odvolacího řízení ve výši 48 637 Kč a výrokem IV. náklady odvolacího řízení ve výši 10 722 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka zpochybnila krajským soudem provedené hodnocení důkazů. Uvedla, že vedlejší účastník měl hrubý příjem 52 000 Kč, stěžovatelka pobírala před rozvodem i po rozvodu jen příspěvek v mateřství a poté rodičovský příspěvek, přičemž hradila nájemné za byt ve výši 12 000 Kč a starala se o dvě nezletilé děti. V souvislosti s jejím přestěhováním do rodinného domu a vedením nové společné domácnosti s jejím novým přítelem (současným manželem) od září 2012 nedošlo k podstatné změně poměrů a její finanční situace se nezlepšila, neboť rodinný dům nebyl zařízen a její partner měl vyživovací povinnost k dítěti z jeho předchozího vztahu. K tomu doplnila, že sňatek se současným manželem nemohla uzavřít dříve, neboť se chtěla se stěžovatelem dohodnout na "nesporném rozvodu", avšak ten jej odmítl, proto podala návrh na "sporný rozvod", přičemž ani v jeho rámci nebyl stěžovatel nakloněn dohodám a rozvod oddaloval.
6. Stěžovatelka má dále za to, že krajský soud přiznal vedlejšímu účastníku více, než čeho se sám v odvolání domáhal. Okresní soud rozhodoval o povinnosti vedlejšího účastníka platit výživné na stěžovatelku za dobu před rozvodem a po rozvodu. Následně však vedlejší účastník v odvolání požadoval zrušit jeho povinnost platit výživné na "rozvedenou" manželku (stěžovatelku), a to od 1. 9. 2012. Manželství však bylo pravomocně rozvedeno až dne 25. 11. 2013, proto výživné na "rozvedenou" manželku nebyl vedlejší účastník vůbec povinen od 1. 9. 2012 platit. Přesto krajský soud vedlejšímu účastníku vyhověl, a to bez bližšího odůvodnění.
7. Stěžovatelka konečně brojila proti nákladovým výrokům. Je přesvědčena, že bylo na místě aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vychovává tři nezletilé děti a před soudy bylo prokázáno, že jejím jediným příjmem je příspěvek v mateřství, proto uložená výše nákladů řízení je pro ni likvidační. Upozornila též na to, že v mezidobí proti ní podal vedlejší účastník žalobu na "vydání spotřebovaného výživného 103 500 Kč"; v případě neúspěchu stěžovatelky i v daném sporu jí rovněž bude uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady soudního řízení, přičemž celkový souhrn uložených nákladů za obě řízení by převyšoval částku sporného výživného. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud nesprávně vycházel z tarifní hodnoty podle §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem sporu nebylo peněžité plnění, proto měla být tarifní hodnota určena podle §9 odst. 1 advokátního tarifu; z té vycházel i okresní soud. Při takto správně určené tarifní hodnotě by stěžovatelce uložené náklady byly čtyřikrát nižší.
8. V rámci ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž navrhla odložit vykonatelnost výroků III. a IV. napadeného rozsudku krajského soudu, neboť výkon těchto výroků by vážně ohrozil existenci stěžovatelky a je způsobilý závažným způsobem zasáhnout do jejích finančních prostředků na péči a výživu o její nezletilé děti.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tudíž přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logicky správné odůvodnění.
11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně zopakovala svá tvrzení ke skutkovému stavu, která zazněla již v řízení před oběma soudy, přičemž očekává, že Ústavní soud bude v další instanci tato skutková zjištění znovu hodnotit a přikloní se spíše k závěru, že k významnějším změnám poměrů u stěžovatelky nedošlo. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán; do rozhodovací činnosti krajského soudu by mohl v tomto směru zasáhnout, pouze pokud by jeho skutkové závěry z provedeného dokazování nevyplývaly nebo s ním byly v extrémním rozporu. O takový případ však v dané věci nejde. Krajský soud zjevně zohlednil nejen skutečnosti opakované stěžovatelkou, ale i zjištěné skutečnosti další (zejména poměry obou rodičů při uzavírání smíru, snížení stěžovatelčiných nákladů na bydlení, vzniklou povinnost nového partnera stěžovatelky k příspěvku na její výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce, výši dávky vyplácené stěžovatelce v mateřství v souvislosti s narozením třetího dítěte, samostatně stanovené a placené výživné vedlejším účastníkem na obě jeho nezletilé děti, věk dětí). Přiklonil se poté k závěru, že v poměrech stěžovatelky nastalo postupně několik relevantních změn, které odůvodňovaly vyživovací povinnost plněnou vedlejším účastníkem na ni nejprve snížit, a poté i zrušit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu jen opakuje určitý "výsek" hodnocených okolností ve věci, avšak nijak nereaguje na zcela konkrétní úvahy a závěry krajského soudu, jež se jeví přiléhavé a racionální, přičemž jsou i dostatečně vyloženy v odůvodnění jeho rozsudku. V dané části tedy Ústavní soud neshledal, že by krajský soud zasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
13. Zjevně neopodstatněnou je i druhá stěžovatelčina námitka. Předmětem řízení byl návrh vedlejšího účastníka na zrušení placení výživného na stěžovatelku od 1. 9. 2012, ke kterému se v rámci smíru zavázal na dobu do rozvodu i na určitou dobu po rozvodu jejich manželství. V tomto rozsahu oba soudy také správně rozhodovaly a není zřejmé, že by krajský soud vedlejšímu účastníku přiřkl v odvolacím řízení více, než bylo domáháno. Rovněž stěžovatelka věděla, jaké výživné a za jaká období je předmětem řízení a v tomto směru se také v průběhu řízení vyjadřovala.
14. Pokud stěžovatelka napadá nákladové výroky rozsudku krajského soudu, Ústavní soud předně připomíná svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že postupuje vždy velmi zdrženlivě při ústavněprávním přezkumu nákladových výroků, neboť navzdory možnému dotčení některého z účastníků řízení, spor o náklady řízení (jenž je procesní a současně jen akcesorický ve vztahu ke sporu o věci samé) zpravidla nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu by mohly v takovém případě odůvodnit pouze vady nákladového výroku specifické kvality a značné intenzity. Ve stěžovatelčině věci však pro takový závěr nic nesvědčí.
15. Krajský soud vycházel při výpočtu sazby mimosmluvní odměny zástupce vedlejšího účastníka za soudní řízení z tarifní hodnoty stanovené součtem opakujících se peněžitých plnění výživného, o které byl veden spor (§8 odst. 2 advokátního tarifu). Stěžovatelka svůj odlišný názor, dovolávající se aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu (uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy "nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi"), opírá o tvrzení, že v daném řízení nebylo předmětem peněžité plnění. Ústavní soud však považuje užití ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu krajským soudem za logické a přiléhavé. V dané věci byl totiž veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť nebylo navrhováno přiznání daného plnění, ale jeho zrušení), a to za zcela určité časové období, tedy celkovou spornou peněžitou částku bylo možno zjistit jednoduchým početním úkonem. Ústavní soud proto nemá za to, že by zde krajský soud vybočil z mezí ústavnosti, resp. interpretoval a aplikoval právní normu extrémně nesprávně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3514/13). Ostatně stěžovatelka kromě uvedené strohé námitky nepředkládá žádnou bližší, nadto ústavněprávní, argumentaci.
16. Ani námitka, kterou se stěžovatelka dovolává aplikace §150 o. s. ř., nesvědčí o protiústavním vybočení krajského soudu. Ten rozhodl nákladovými výroky v souladu se základní zásadou úspěchu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu; náhradu nákladů přitom poměrně rozdělil dle míry úspěchu každého z účastníků (§142 odst. 2 o. s. ř.). Moderační ustanovení §150 o. s. ř. lze aplikovat jen ve výjimečných případech, soud musí takový postup přesvědčivě a zcela konkrétně odůvodnit, a před daným postupem dát účastníkům dostatečný prostor se k takovému postupu vyjádřit. V dané věci nevyplývá, že by stěžovatelka již v odvolacím řízení poukazovala na případnost (potřebu) moderačního postupu. V ústavní stížnosti pak jen uvádí charakter svého příjmu a zmiňuje výdaje na nezletilé děti. Jde o argumentaci, která se vztahovala i k rozhodování o věci samé, a jíž krajský soud nepřisvědčil, resp. v části sporného nároku na výživné poukázal na rozpor vyživovací povinnosti s dobrými mravy. Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou obecná a neúplná, sama o sobě by ani nemohla být dostatečným podkladem pro moderační rozhodnutí; celkové majetkové a sociální poměry stěžovatelky vyplývají z rozsudku okresního a krajského soudu poněkud odlišně, než stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá. Na nákladové výroky krajského soudu v nyní projednávané věci nemohla mít vliv ani skutečnost, že stejní účastníci vedou jiný soudní spor o peněžitou částku, jehož meritorní výsledek ani návazný nákladový výrok nemohly být krajskému soudu při rozhodování známy.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatelky svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv krajským soudem.
18. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu