ECLI:CZ:US:2014:3.US.3514.13.1
sp. zn. III. ÚS 3514/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013 č. j. 55 Co 142/2013-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení výživného na svého zletilého syna. Rozsudkem soudu prvého stupně však byla jeho žaloba zamítnuta. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výroku o nákladech řízení, a to v neprospěch stěžovatele.
Odvolací soud vytkl soudu prvého stupně nesprávný způsob výpočtu nákladů řízení, přičemž s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (tzv. přísudková vyhláška) nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (č. 116/2013 Sb.) rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odvolací soud aplikoval pro výpočet nákladů řízení §8 odst. 2 advokátního tarifu, který se týká opětujících se plnění.
Stěžovatel napadá aplikaci §8 odst. 2 jako nesprávnou, neboť dle stěžovatele odvolací soud postupoval "jako kdyby rozhodoval o peněžitém plnění - určení, snížení, zvýšení výživného, když vycházel z tarifní hodnoty", čímž "nerespektoval předmět řízení při určení výše nákladů řízení, kterým bylo zrušení výživného". Náklady řízení tak měly být dle stěžovatele určeny v jiné (nižší) výši, neboť nebylo žalováno na peněžité plnění. Stěžovatel připomíná, že zrušená přísudková vyhláška na tento případ pamatovala, když v §7 písm. b) určovala sazbu odměny ve věcech upravených zákonem o rodině. Vzhledem k tomu, že advokátní tarif podobné ustanovení nemá, měl soud dle stěžovatele použít "významově nejbližší" ustanovení, tedy §9 odst. 2 advokátního tarifu, který se podle stěžovatele "vztahuje na vybrané otázky týkající se rodinného práva".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. 12. 2006 (obě dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Obecný soud v posuzovaném případě při rozhodování nijak nevybočil z mezí daných mu občanským soudním řádem a o nákladech řízení rozhodl dle pravidla úspěchu ve věci, přičemž stěžovatel nebyl v řízení úspěšný. Vzhledem ke zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem, nebylo možno aplikovat stěžovatelem zmiňované ustanovení §7 písm. b) této vyhlášky a odvolací soud tak použil advokátní tarif. Nelze však považovat ze svévolný či excesivní postup, pokud obecný soud neaplikoval §9 odst. 2 advokátního tarifu, jak požaduje stěžovatel, neboť dané ustanovení je formulováno taxativně a otázky týkající se výživného neupravuje ("Ve věcech péče soudu o nezletilé, osvojení, podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, ve věcech opatrovnických a ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění se považuje za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč"). Stejně tak nelze považovat za svévolné, pokud obecný soud použil při stanovení výše nákladů řízení §8 odst. 2 advokátního tarifu hovořící o opětujícím se plnění, i když předmětem žaloby je návrh na zrušení onoho opětujícího se plnění, tedy návrh na zrušení výživného, nikoli návrh na jeho stanovení, zvýšení či snížení.
V postupu obecného soudu, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, tak nelze spatřovat prvky svévole či extrémního vybočení z pravidel řízení, které by Ústavnímu soudu umožnily případnou ingerenci do jeho rozhodovací činnosti, resp. věcné přehodnocování jeho závěrů.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu