ECLI:CZ:US:2018:3.US.1581.18.1
sp. zn. III. ÚS 1581/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 sp. zn. 7 Tdo 1501/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2017 sp. zn. 67 To 168/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. 5 T 294/2016 stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon trestu mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, zkušební dobu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil na pět roků a stěžovateli podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby do konce zkušební doby uhradil poškozené náhradu škody a nemajetkové újmy. Výrokem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozené náhradu škody a nemajetkové újmy v konkretizované výši.
3. O odvoláních, která podali stěžovatel proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl nadepsaným rozsudkem. Z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, zkušební dobu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil na tři léta a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil uhradit poškozené v průběhu zkušební doby náhradu škody způsobené trestným činem, přičemž podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozené specifikovanou částku, a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy odmítly vyslechnout svědka L. S. s neudržitelným vysvětlením, že by nemohl vnést jasno "do snímku jeho pohybu v předmětné noci". L. S. byl v rámci přípravného řízení opakovaně vyzván, aby se dostavil k podání vysvětlení, nikdy tak však neučinil. Stěžovateli se přes veškerou snahu nepodařilo zjistit důvod, proč policejní orgán vysvětlení jmenované osoby požadoval, ani okolnosti, pro které od provedení tohoto úkonu upustil. Stěžovateli tedy není známo, zda šlo o osobu potenciálního pachatele nebo někoho, kdo podle přesvědčení orgánů činných v trestním řízení má poznatky o pachateli, poškozené nebo odcizeném mobilním telefonu. Kterákoliv z těchto možností má podle stěžovatele zásadní význam z hlediska obhajoby.
6. Dále stěžovatel vytýká, že v přípravném řízení nebyly dostatečně vyhodnoceny kamerové záznamy, a to z hlediska lokomoce na nich zachycené osoby, která je pravděpodobným pachatelem.
7. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti průběhu a výsledkům rekognice. Podle něj obecné soudy nedostály nosným důvodům judikatury Ústavního soudu, jmenovitě nálezu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) či usnesení ze dne 15. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 132/04 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Poškozené bylo při rekognici podle fotografií předloženo šest snímků, kdy fotografie figurantů byly až na jednu výjimku pořízeny z různých úhlů a z různých vzdáleností, zatímco snímek stěžovatele byl vyfotografován z nejkratší vzdálenosti, což mohlo vyvolat pozornost poškozené jako poznávající osoby. Navíc se stěžovatel domnívá, že fotografie užitá při rekognici až příliš nápadně připomíná identikit sestavený poškozenou a mohla být s tímto cílem vybrána. Za nezákonný považuje rovněž postup, kdy po provedení fotorekognice bylo poškozené sděleno policejním orgánem, že stěžovatel, kterého při fotorekognici označila, je policistou. Stěžovatel vytýká policejnímu orgánu především to, že při rekognici in natura ostatní figuranti vůbec neodpovídali fyzickými parametry postavě stěžovatele. Figuranti až na jednu výjimku byli výrazně vyššího vzrůstu, silnější postavy a nikdo z nich neměl velmi výrazné rty. Rovněž jejich policejní úbor nepochybně ovlivňoval poznávací schopnost poškozené, a to i přes skutečnost, že po připomínce stěžovatele vznesené v průběhu rekognice byli od pasu dolů zakryti látkou. Není také přípustné, aby byla provedena rekognice in natura a posléze rekognice podle hlasového projevu, jako se to stalo v daném případě. Ostatní figuranti mluvili odlišným, tj. středočeským dialektem s tzv. pražským přízvukem, zatímco stěžovatel pochází z Kopřivnice, a tudíž hlasový projev stěžovatele je natolik odlišný a výrazný, že může vyvolat pozornost poznávající osoby tím spíše, že právě odlišný způsob řeči poškozená dříve spontánně označila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve stěžovatelově věci dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť výše zmíněnými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
15. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 18 a násl. rozsudku obvodního soudu a str. 5 a násl. rozsudku městského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků přijaly závěr o vině stěžovatele ústavněprávně akceptovatelným způsobem.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
17. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti s rekognicemi. Obvodní soud i městský soud se identifikací stěžovatele jako pachatele podrobně zabývaly. Stěžovatel svojí oponenturou nedokládá, že se rozhodující soudy zpronevěřily nosným důvodům nálezu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591) či ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16, v nichž se Ústavní soud zabýval institutem rekognice (srov. body 32 - 53 posléze uvedeného nálezu) a formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice. Poškozená dva dny po svém napadení dokázala sestavit tak přesný identikit pachatele, že se podle soudů v podstatě fotograficky shodoval s podobou stěžovatele, kterého následně "zhruba s osmdesátiprocentní pravděpodobností" označila při fotorekognici a za dalších pět týdnů spontánně rozpoznala v rámci rekognice in natura. Soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a konstatovaly, že ztotožňovaná osoba byla ukázána v sestavě pěti osob, z nichž přinejmenším tři měly podobné fyziognomické rysy jako stěžovatel. Soudy též poukázaly na popis mimiky stěžovatele podaný poškozenou, přičemž připomenuly, že jeden z jeho kolegů zaslal policejnímu orgánu elektronickou zprávu, kde uvedl, že identikit i popis mimiky odpovídají osobě stěžovatele. Jakkoli Ústavní soud se ve výše uvedené judikatuře vyjádřil k vhodným opatřením při rekognici, nepodává se z toho, že v souvislosti s předmětným úkonem dosahuje ústavněprávní roviny pouhá polemika s hodnocením provedených důkazů.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
19. V této souvislosti stěžovatel namítá, že soudy opomenuly dokazování svědeckou výpovědí L. S.. Soudy prováděly obsáhlé dokazování, přičemž vysvětlily, z jakých důvodů jsou další důkazní prostředky nadbytečné. Stěžovatelovy úvahy o účelovosti neprovedení dokazování touto svědeckou výpovědí zůstávají situovány v rovině ryze spekulativní.
20. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Ani takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal. V podrobnostech se patří odkázat na rozsudky obvodního soudu a městského soudu, které své závěry o vině stěžovatele založily kromě výše popsaných důkazních prostředků především na zjištění, že stěžovatel měl v kritickém období vypnutý mobilní telefon, místo výkonu služby se nacházelo jen několik minut od lokality, kde došlo k napadení poškozené, ke svévolnému opuštění tohoto pracoviště stěžovatelem došlo i v jiných případech a prokázány byly rovněž sklony stěžovatele k násilnému chování v minulosti.
22. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. K přezkumu skutkových závěrů městského soudu dovolacím soudem stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
24. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, uvedl-li, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
25. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu