ECLI:CZ:US:2016:3.US.1606.16.1
sp. zn. III. ÚS 1606/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Ministerstvo obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 11 Co 42/2016-34, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vladimíra Lívance, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť jím byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát a také právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že vedlejší účastník - v řízení před obecnými soudy žalobce - podal dne 3. 10. 2013 prostřednictvím svého právního zástupce k Ministerstvu obrany ČR žádost o předběžné projednání nároků o přiznání zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, a to s odůvodněním, že řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů, trvá nepřiměřeně dlouho (žádost o vydání zmíněného osvědčení podal totiž žalobce již 30. 1. 2012).
3. Následně se vedlejší účastník žalobou ze dne 5. 11. 2015 domáhal zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve věci žádosti o vydání zmíněného osvědčení. V žalobě uvedl, že dne 30. 1. 2012 podal u stěžovatelky uvedenou žádost, o které nebylo rozhodnuto, proto dne 3. 10. 2013 požádal stěžovatelku o zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za nepřiměřenou dobu trvání řízení. Podáním došlým soudu 13. 12. 2015 pak vzal vedlejší účastník žalobu zpět s tím, že stěžovatelka po podání žaloby jeho žádosti vyhověla. Za tohoto stavu Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 1. 2016 č. j. 19 C 388/2015-19 s poukazem na ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), řízení zastavil, a o nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., když žalobce vzal původně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatelky, která po podání žaloby žalovanou částku zaplatila; stěžovatelce tak uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7 260 Kč.
4. Proti tomuto rozhodnutí o nákladech řízení se stěžovatelka odvolala. Namítala, že žalobce podal žalobu o předběžné projednání nároku dne 28. 9. 2015, stěžovatelka dopisem ze dne 5. 11. 2015 žalobci sdělila, že se žádostí zabývá, lhůta pro předběžné projednání nároku podle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), tedy měla skončit až 28. 3. 2016. Žaloba tak byla podána podle názoru stěžovatelky předčasně a stěžovatelce nemůže být spravedlivě uloženo, aby hradila náklady soudního řízení.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však nákladový výrok obvodního soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč. Podle městského soudu totiž není sporu o tom, že vedlejší účastník požádal o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč již podáním ze dne 3. 10. 2013 a jeho žádosti nebylo vyhověno. Dopisem ze dne 28. 9. 2015 zástupce vedlejšího účastníka stěžovatelku upozornil na rozhodnutí soudů v obdobných věcech a požádal, aby stěžovatelka vyhověla i požadavku dalších osob, kterých se žádost ze dne 3. 10. 2013 (mezi těmito osobami byl i vedlejší účastník) týká. Z obsahu dopisu ze dne 28. 9. 2015 je přitom podle městského soudu zcela zřejmé, že nejde o novou žádost o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ale pouze o apel, aby stěžovatelka přehodnotila své odmítavé stanovisko původní žádosti ze dne 3. 10. 2013. Dne 28. 9. 2015 tedy nemohla začít znovu běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., a žaloba podaná u obvodního soudu 5. 11. 2015 proto nemůže být považována za předčasnou. Za tohoto stavu obvodní soud podle městského soudu nepochybil, pokud stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náklady řízení s poukazem na jeho úspěch ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Se shora naznačeným výkladem však stěžovatelka nesouhlasí. I v ústavní stížnosti znovu uvádí, že podle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Poškozenému sice nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal před tím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří, nicméně v takovém případě by však soud měl vyčkat na vyjádření příslušného orgánu, a až poté pokračovat dále v řízení. Stěžovatelka přitom posuzovala obě žádosti vedlejšího účastníka beze vší pochybnosti jako dvě samostatné žádosti. Činila tak i s ohledem na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., když citovaný zákon nemluví o žádném "apelu" na přehodnocení odmítavého stanoviska, jak uvádí městský soud. Proto také beze vší pochybnosti vyhodnotila druhé podání žalobce jako novou žádost. Pokud soudy v dané věci došly k závěru opačnému, porušily tím, jak již naznačeno shora, nejen principy ovládající demokratický právní stát, ale také právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
11. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Oba soudy (tedy i obvodní soud, jehož rozhodnutí městský soud ústavní stížností napadeným usnesením přezkoumal) svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, a pokud stěžovatelka preferuje výkladovou variantu jinou (a pro ni příznivější), jde z její strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že částku, jež je ve svém důsledku předmětem ústavní stížnosti, lze označit za částkou bagatelní; i tento aspekt při hodnocení právě projednávaného stížnostního žádání musel Ústavní soud zohlednit (srov. k tomu přiměřeně například usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3266/15). Městský soud naopak přesvědčivě - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - vysvětlil, proč druhé podání žalobce posuzoval jako doplnění původní žádosti. Proto stěžovatelkou zdůrazňované srovnání s obdobnými případy, kde soudy druhé podání žalobců hodnotily jako novou žádost, není přiléhavé.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce ústavním pořádkem garantovaná.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu