ECLI:CZ:US:2019:3.US.1623.19.1
sp. zn. III. ÚS 1623/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019 č. j. 14 Co 3/2019-89, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že tímto rozhodnutím a předcházejícím postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 52 C 100/2015 byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1, v čl. 2 odst. 3 a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019 č. j. 14 Co 3/2019-89 (dále jen "městský soud") dovolání, o kterém nebylo Nejvyšším soudem dosud rozhodnuto. Stěžovatel byl sice městským soudem poučen, že proti citovanému usnesení nelze podat dovolání, stěžovatel však výslovně v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen o opaku, přesto z opatrnosti podává zároveň s dovoláním ústavní stížnost.
4. Je tedy zřejmé, že v dané situaci došlo k souběhu dvou právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadeného usnesení, a to ústavní stížnosti a dovolání. Pokud by v nyní posuzované věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
6. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem nepřípustným.
7. Za nastalé procesní situace nezbývá než dovodit, že stěžovateli pro podání ústavní stížnosti poběží lhůta dvou měsíců až ode dne doručení dovolacího soudu, které nyní nelze předjímat. Bude-li dovolání odmítnuto, běží stěžovateli nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně a zamítne je. Pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá.
8. Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.
9. Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že ústavní stížnosti proti usnesením, jímž byl návrh účastníka vyloučen k samostatnému řízení, jak tomu bylo ve věci stěžovatele, byly již v minulosti Ústavní soudem odmítnuty jako nepřípustné s odůvodněním, že proti takovému usnesení není odvolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, jímž by se řízení končilo, a kterým by byly otázky v něm posuzované rozsouzeny, vzhledem k tomu pak takové rozhodnutí ani není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3646/17 ze dne 13. 3. 2018). Obdobně ve věci, kdy byla soudem prvního stupně vyslovena místní nepříslušnost a věc byla postoupena soudu místně příslušnému, konstatoval Ústavní soud, že nejde o rozhodnutí konečné, a nelze proto připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3865/15 ze dne 24. 2. 2016).
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj