ECLI:CZ:US:2013:3.US.1672.13.1
sp. zn. III. ÚS 1672/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Márii Mikulcové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. srpna 2012 č. j. 3 C 164/2012-20 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2013 č. j. 30 Co 661/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 22. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2013, stěžovatelka napadla v záhlaví označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno právo přiznané jí čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ bylo rozvedeno stěžovatelčino manželství s žalobcem Ing. Janem Mikulcem, CSc. K odvolání stěžovatelky pak byl tento rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako věcně správný potvrzen.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem manželovy přítelkyně a výslechem jejím, a to z důvodu nadbytečnosti, načež dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §24b a §24 zákona o rodině. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dále uvedl, že i když s rozvodem (stěžovatelka) nesouhlasí, nevyvíjí žádné úsilí k návratu manžela do společné domácnosti, a tedy rozvrat manželství je dovršený a neodčinitelný. Provádění dalšího dokazování pak shledal ve shodě se soudem prvního stupně nadbytečným, přičemž poukázal na stěžovatelčino podrobné písemné vyjádření. Proti tomuto postupu stěžovatelka namítá, že byl-li žalobce vyslechnut, ale ona nikoliv, a to s poukazem na její písemné vyjádření, byla porušena zásada ústnosti, nebyl dodržen "stanovený postup" a princip rovnosti účastníků řízení. Tím, že nebylo najisto postaveno, že manželství je hluboce a trvale rozvráceno, a nebyly vzaty příčiny rozvratu manželství, obecné soudy nejednaly v souladu se zákonem o rodině.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, stranou však nelze ponechat otázku tzv. materiální nepřípustnosti, o níž bude pojednáno níže.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud se již v usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu, kterým bylo rozvedeno manželství, z ústavněprávních hledisek vůbec "připustit". V této souvislosti poukázal na skutečnost, že v takovém případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušného rozhodnutí, porušena, načež dospěl k následujícím závěrům: "Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie"; "respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti také namítla", kdy "[p]řípadná kasace napadených rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty, do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty." Na základě toho Ústavní soud shledal, že nebylo možno zkoumat, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelkou namítaných základních práv, a byť nepřípustnost ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá z ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, upravujícím tuto nepřípustnost pouze z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je možné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky. Z tohoto důvodu ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Shodně Ústavní soud postupoval v řadě dalších případů (viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 274/04, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Z judikatury lze však vysledovat i jiný přístup k dané problematice, kdy Ústavní soud sice vychází z výše uvedeného právního názoru, na straně druhé však možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství takto striktně nevylučuje (viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 678/04, ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 821/06, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/07, ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1024/07, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Třetí senát Ústavního soudu se přiklání ke druhé variantě, neboť se domnívá, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v takových případech zcela uzavřen. Navíc je třeba vzít v úvahu, že i kdyby nebylo možné ke kasaci z důvodu priority právní jistoty (vůbec) přistoupit (např. uzavření následujícího manželství nebo vstup do registrovaného partnerství), není vyloučeno, že by Ústavní soud shledal (s ohledem na to, že ústavní stížnost plní nejen funkci ochrany subjektivních práv, nýbrž i akcesoricky funkci ochrany práva objektivního) nutným ve výroku svého nálezu "alespoň" konstatovat porušení konkrétního ústavně zaručeného základního práva či svobody.
8. Z hlediska nyní souzené věci je ale významné především to, že ať bude zvolen přístup první, či druhý, ústavní stížnost k meritornímu projednání způsobilá není. Namítá-li totiž stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům, sama tato skutečnost dle konstantní judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů, porušení ústavnosti nezakládá, k čemuž možno dodat, že nenastal ani zmíněný případ opomenutí, neboť obecné soudy se jejími návrhy zabývaly, přičemž náležitě zdůvodnily, proč jim nevyhověly. Stěžovatelka - konkrétně v souvislosti s neprovedením důkazu jejím výslechem - namítá rovněž porušení zásady ústnosti a tzv. stanoveného postupu, jenž v dané věci má plynout z §131 odst. 1 o. s. ř. Uvedené ustanovení se vykládá tak, že bez výslechu účastníků - rozvádějících se manželů zpravidla nelze s ohledem na povahu věci rozhodné skutečnosti náležitě objasnit, a v těchto řízeních proto může soud provést důkaz výslechem účastníků, i když nebyl navržen, a účastník, který má být vyslechnut, s provedením tohoto důkazu, tj. se svým výslechem, nesouhlasí (viz obecně přijímaná odborná publikace Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 912). V nyní souzené věci však na zjevnou nezbytnost provedení daného důkazu usuzovat nelze. Obecné soudy měly k dispozici stěžovatelčino podrobné písemné vyjádření k žalobě, přičemž i s přihlédnutím k němu dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Tomuto závěru pak nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť stěžovatelčiny výhrady vůči tvrzením žalobce jsou jen dílčí, v podstatných bodech se však její tvrzení shodují s tím, co žalobce uvedl ve své žalobě či v rámci svého výslechu před soudem, přičemž hlavní těžiště stěžovatelčiny argumentace představuje nesouhlas s rozvodem, odůvodňovaný mimořádnými okolnostmi na její straně. Napadá-li pak stěžovatelka věcnou správnost interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině a jejich aplikace na danou věc, Ústavnímu soudu, jenž není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice, tuto otázku posuzovat nepřísluší.
9. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu