ECLI:CZ:US:2007:3.US.1674.07.1
sp. zn. III. ÚS 1674/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Peške, soudního exekutora, se sídlem v Plzni-sever, Lobezská 41, zastoupeného JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem v Plzni, Pilsen Steel s.r.o., Tylova 1/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, č.j. 35 Co 103/2007-46, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2006, č.j. Nc 279/2002-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena kogentní ustanovení platného zákona [§3 a §90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekučního řádu")], Ústava České republiky (dále jen "Ústava"), Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. 9. 2006, bod 13.
Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla na návrh oprávněného a s ohledem na stěžovatelem potvrzenou nemajetnost povinného zastavena nařízená exekuce (výrok I.), oprávněnému uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 8.633,45,- Kč (výrok II.) a o nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný nemá na jejich náhradu právo (výrok III.). K odvolání stěžovatele krajský soud taktéž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá žádnému z účastníků. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že povinnost k náhradě nákladů exekuce za situace, kdy oprávněnému nelze přičítat procesní zavinění, nelze uložit nikomu jinému než povinnému, bez ohledu na to, že by se její splnění nejevilo reálným (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); soud prvního stupně však přehlédl, že povinný zanikl po provedené likvidaci výmazem z obchodního rejstříku dne 22. 3. 2006 a byl tedy v době vydání rozhodnutí subjektem již neexistujícím. Proto odvolací soud rozhodl, jak uvedeno výše.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud svoji argumentaci opřel o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, bod XVI, které se však týká důvodu zastavení exekuce pro insolvenci povinného a nikoliv v důsledku jeho zániku. Tím, že náhrada nákladů exekuce mu byla odmítnuta, došlo k porušení ustanovení §3 exekučního řádu, výše citovaného nálezu Ústavního soudu, jakož i citovaného stanoviska Ústavního soudu v bodech 2 a 13. Stěžovatel je toho názoru, že "obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb. natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do [jeho] práv ... na spravedlivý proces".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §87 odst. 1, 3 a §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekučního řádu"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Otázkou náhrady nákladů soudního exekutora se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II.ÚS 387/06 a mnohá další), a to i těch, jež se týkají věcí stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 1673/07, vydaného v obdobné věci, se Ústavní soud vypořádal též právě s tou argumentací, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.
Nálezem sp. zn. II. ÚS 372/2004, na který se stěžovatel odvolával, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v případě, ve kterém obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů exekutora tak, že ji nepřiznaly vůbec, protože povinný subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Dosah tohoto nálezu byl však posléze vymezen stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, resp. v něm vysloveným názorem, že uložit povinnost hradit náklady exekuce oprávněnému lze jen za dovozených podmínek; o situaci jejich splnění v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/2004 zjevně šlo, neboť v něm Ústavní soud dovodil procesní zavinění oprávněného. V projednávaném případě však taková okolnost konstatována nebyla a ani stěžovatel ji netvrdí.
S ohledem na řečené bylo namístě se přidržet již konstantní judikatury a aplikovat ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ustavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu