ECLI:CZ:US:2013:3.US.1675.12.1
sp. zn. III. ÚS 1675/12
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského - ze dne 5. února 2013 sp. zn. III. ÚS 1675/12 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Daniela Tetzeliho, právně zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem advokátní kanceláře TERYNGEL & PARTNEŘI, se sídlem Ke Klimentce 15, 150 00 Praha 5, proti příkazům k domovní prohlídce, k prohlídce jiných prostor - advokátní kanceláře a k prohlídce jiných prostor - osobního motorového vozidla, vydaným dne 29. 3. 2012 Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 5 Nt 5010/2012, spojené s návrhem, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 3. 4. 2012 u stěžovatele, za účasti 1. Okresního soudu Plzeň-město, 2. Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň, a 3. Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených tří soudních příkazů k prohlídkám, jakož i toho, aby Policii České republiky bylo zakázáno pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázáno obnovit stav před porušením. Stěžovatel tvrdí, že postupem Okresního soudu Plzeň-město a Policie České republiky byla porušena jeho základní práva vyplývající z článku 12 odst. 1 a 2, článku 26 odst. 1, článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní právo stěžovatele svobodně podnikat jako podnikatel - advokát poskytující právní pomoc; tím mělo být zasaženo též do práva jeho klientky Pavlíny Nováčkové na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny ve spojení s článkem 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin - soudních příkazů k prohlídkám, policejních protokolů o provedených prohlídkách a usnesení o zahájení trestního stíhání - se zjišťuje:
Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, vede pod sp. zn. OKFK-15/TČ-2008 trestní stíhání proti obviněným Martinu Uhrovi, Pavlíně Nováčkové a Ing. Jiřímu Brunerovi, stíhaným pro zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 dříve platného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 3 a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 a 3 trestního zákona. Touto trestnou činností, spočívající v nelegálních machinacích při obchodování s minerálními oleji, dováženými do České republiky z Německé spolkové republiky, mělo dojít ke zkrácení daní ke škodě České republiky ve výši asi 750 milionů Kč.
Ve shora popsaném trestním řízení působil Mgr. Daniel Tetzeli (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") od 11. 10. 2006 jako obhájce Pavlíny Nováčkové. V průběhu trestního stíhání byly získány poznatky vzbuzující podezření, že na vyšetřované trestné činnosti se podílí také stěžovatel tím, že nechal převést na svůj bankovní účet peníze pocházející z trestné činnosti a s těmito penězi disponuje. Vzniklo rovněž podezření, že ve svém bytě, v prostorách, které stěžovatel užívá jako advokátní kancelář, a v osobním automobilu se mohou nacházet předměty důležité pro trestní řízení.
Na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vydal Okresní soud Plzeň-město dne 29. 3. 2012 pod sp. zn. 5 Nt 5010/2012 podle §83 odst. 1 tr. řádu příkaz k domovní prohlídce ve stěžovatelově bytě; zároveň byly vydány podle §83a tr. řádu příkazy k provedení prohlídky prostor, které na stejné adrese stěžovatel užívá jako advokátní kancelář a prohlídky jeho osobního automobilu.
Všechny tyto prohlídky byly provedeny policejními orgány dne 3. 4. 2012 v době od 8:30 hod. do 12:15 hod. jako neodkladné úkony za přítomnosti stěžovatele, který byl předtím vyslechnut a vyzván k vydání hledaných věcí. Všem prohlídkám byl přítomen také zaměstnanec České advokátní komory Mgr. Petr Svoboda. Při prohlídce prostor používaných jako advokátní kancelář byly nalezeny různé dokumenty a listiny vztahující se k poskytování právních služeb Pavlíně Nováčkové a k peněžním úschovám, dále pak stolní počítač a dva notebooky. Protože přítomný zástupce České advokátní komory neposkytl souhlas k seznámení s obsahem podle §85b odst. 2 tr. řádu, byly zajištěné listiny a notebooky předány do úschovy České advokátní komoře.
Proti stěžovateli a proti dvěma spoluobviněným - Pavlíně Nováčkové a Bc. Lence Zahrádkové - bylo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Plzeň, ze dne 3. dubna 2012 č. j. OKFK-15-1282/TČ-2008-200282 zahájeno trestní stíhání, a to pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) a c) tr. zákoníku. Skutek trestného činu (stručně řečeno) má spočívat v tom, že obviněný jako advokát poskytující právní služby Pavlíně Nováčkové a společnostem OILMASTER, s. r. o., a FELLSMERE, s. r. o., nechal převést na svůj bankovní účet částku asi 24 milionů Kč, o níž věděl, že pochází z nelegálních obchodů s dováženými minerálními oleji, s těmito penězi disponoval a pro sebe použil částku asi 4,4 miliony Kč.
Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovatelovi předáno dne 3. 4. 2012 v 9:15 hodin, tedy v průběhu domovní prohlídky.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vznáší několik konkrétních námitek:
* Protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prý "úkony orgánů přípravného řízení v napadených příkazech jsou vztahovány k dané trestní věci tzv. v širším smyslu", tj. též k trestnímu řízení vedenému proti obviněným Pavlíně Nováčkové, Martinu Uhrovi a Ing. Jiřímu Brunerovi od roku 2006 pro nelegální machinace při obchodování s minerálními oleji. On sám v této trestní věci nefiguroval jako obviněný, naopak v ní působil jako obhájce obviněné Nováčkové. Stěžovatel se domnívá, že by se důvody "... případné prohlídky mohly vztahovat pouze k věcem důležitým pro trestní řízení nově založené usnesením ze dne 3. 4. 2012", tedy toliko k "novému skutku" - legalizaci výnosů z trestné činnosti, pro nějž je stíhán jen on, obviněná Pavlína Nováčková a obviněná Bc. Lenka Zahrádková.
* Stěžovatel se domnívá, že postupem napadeným ústavní stížností došlo k "prolomení advokátního tajemství" a k "zásahu do práva na obhajobu" obviněné Nováčkové. Je prý nepřípustné, aby si orgány veřejné žaloby "obstarávaly důkazy proti obviněné Nováčkové od ní samé - od jejího obhájce". To prý "odporuje ústavnímu právu na obhajobu" a příčí se ústavnímu principu, že nikdo není povinen ve své věci vypovídat a předkládat důkazy proti sobě, "není povinen sám sebe obviňovat či usvědčovat z trestného činu - nemo tenetur se ipsum accusare". Stěžovatel "důrazně upozorňuje a namítá, že obvinění advokáta v jiné věci (resp. za jiný skutek), než ve které právní pomoc do doby svého obvinění poskytoval, zákonným případem prolomení advokátního tajemství není a být nemůže". Klienta prý nelze "nutit ke sdělení těch informací, které jako důvěrné advokátu poskytl. Tím méně je pak přijatelné dobírat se takových informací obmyslem a zákeřně proti vůli obou zúčastněných". Zároveň se stěžovatel domnívá, že tím bylo nepřípustně zasaženo do stěžovatelova výkonu advokacie, tedy do práva podnikat, garantovaného článkem 26 odst. 1 Listiny.
* Dále stěžovatel namítá, že napadené příkazy jsou "nepřezkoumatelné pro nedostatek řádného odůvodnění a soudní přezkum návrhu státního zástupce na nařízení prohlídek byl ledabylý". Soud prý "blíže nevymezil, po čem konkrétně je pátráno, nezhodnotil závažnost případného trestného činu, k němuž dle mínění státního zástupce mohlo dojít, a tuto závažnost neporovnal se zásahem do základních práv". Není prý také pravdivé tvrzení, obsažené ve zdůvodnění příkazu k prohlídce, totiž že "už v minulosti byl Tetzeli policejním orgánem vyzván k předložení potřebných dokumentů", což on prý odmítl; i kdyby taková výzva byla učiněna, nemohlo by její neuposlechnutí být důvodem pro nařízení domovní prohlídky, protože by prý taková výzva prolamovala povinnost mlčenlivosti advokáta a byla by nezákonná.
* Konečně stěžovatel vytýká policejním orgánům, že poté, co v průběhu domovní prohlídky bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, nebyl prý poučen o svých právech a byla prý znemožněna účast stěžovatelova obhájce při prohlídkách.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti mj. vyplývá, že eventuální důsledky pravomocných rozhodnutí, vůči nimž ústavní stížnost směřuje, musí být nezvratitelné, tj. nemohou být napraveny jinými prostředky, které k nápravě poskytuje právní řád jako celek. Proto proti rozhodnutím a postupům realizovaným orgány činnými v přípravném řízení nelze zpravidla brojit ústavní stížností, protože většina úkonů přípravného řízení má toliko prozatímní povahu a nezpůsobuje nezvratné důsledky. Námitky proti úkonům přípravného řízení lze zpravidla předložit v dalším průběhu trestního řízení, zejména ve stadiu řízení před soudem, lze též uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky před obecnými soudy. Z tohoto pravidla nepřezkoumávání mezitímních rozhodnutí a úkonů přípravného řízení připouští judikatura Ústavního soudu pouze několik výjimek - především tam, kde jde o zásahy do osobní svobody (ve vazebních věcech) nebo jde o velmi intenzivní a hrubé zásahy do jiných fundamentálních základních práv.
Obecně platí, že v trestních věcech náleží ochrana práv stíhaných osob především orgánům činným v trestním řízení a zejména obecným soudům; kasace rozhodnutí Ústavním soudem nebo jiné jeho zásahy jsou přípustné jen v případě intenzivního porušení práv majícího ústavněprávní relevanci. Řečené platí též pro posouzení, zda je dáno "důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení" (§82 odst. 1 tr. řádu).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení upravujících rozhodování o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a postup při provádění těchto prohlídek podle §82 a násl. tr. řádu nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou. Zvláštní pozornost bylo třeba věnovat tomu, že v dané věci byla prováděna rovněž prohlídka v prostorách, v nichž se vykonává advokacie, upravená speciálním ustanovením §85b tr. řádu, a posoudit, zda orgány činné v trestním řízení svým postupem neporušily stěžovatelova práva na výkon advokacie, resp. též práva na právní pomoc a na obhajobu, zakotvená v článku 37 odst. 2 a v článku 40 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. Důvodem pro zrušení napadených příkazů k prohlídkám Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces mající ústavněprávní dimenzi.
V.
V projednávané věci napadené příkazy k prohlídkám a postup orgánů činných v trestním řízení zcela zjevně nevykazují vady, které jim stěžovatel vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
V podrobnostech lze k jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvést:
Stěžovatelova teze o tom, že pro účely nařízení prohlídek je třeba striktně oddělovat skutky spočívající v nelegálních daňových machinacích s pohonnými hmotami, za něž jsou stíháni obvinění Uher, Nováčková a Bruner, a skutky spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti, za něž jsou stíháni obvinění Tetzeli (stěžovatel), Nováčková a Zahrádková, je zcela nepřípadná. Po hmotněprávní stránce je trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti speciálním případem a modifikací trestného činu podílnictví ve vztahu ke "zdrojovému" trestnému činu a lze jej považovat za specifický případ trestné součinnosti. Nic nebrání tomu, aby o takových činech bylo vedeno společné řízení (§20 tr. řádu). Důvody, pro něž je nařizována prohlídka u některé z podezřelých nebo spoluobviněných osob, mohou být vztaženy ke kterékoli osobě a ke kterémukoli ze skutků, jichž se týká společné řízení. Lze ostatně dodat, že prohlídku lze konat i u osob, které nejsou ani osobami obviněnými, ani podezřelými. Základní podmínkou pro nařízení domovní prohlídky je toliko "důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení" (§82 odst. 1 tr. řádu); totéž platí pro prohlídku jiných prostor a pozemků (§83a odst. 1 tr. řádu). Na procesním postavení osoby, u níž se má prohlídka vykonat, vůbec nezáleží.
Stěžovatelova námitka, že postupem soudu a policejních orgánů došlo ve vztahu k obviněné Pavlíně Nováčkové k protiústavnímu "zásahu do práva na obhajobu", je nepřípustná. Ústavní stížnost může podat toliko osoba, která tvrdí, že bylo porušeno její základní právo [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nikoliv základní právo třetí osoby.
Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že došlo k "prolomení advokátního tajemství" a že bylo nepřípustně zasaženo do výkonu advokacie stěžovatelem. Ústavní soud v řadě svých judikátů zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a poskytl mu ústavněprávní ochranu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)]. Zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ,procesní' hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405)].
V nyní projednávané věci jde o případ, v němž stěžovatel-advokát je důvodně podezřelý ze spáchání závažného trestného činu páchaného ve spolupachatelství se svou klientkou. Nelze zajisté akceptovat, aby pachatelé hospodářské či majetkové trestné činnosti "prali špinavé peníze" prostřednictvím svých advokátů a aby odhalování a stíhání takových deliktů bylo znemožňováno odkazem na advokátní tajemství. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, upravený v §85b tr. řádu, je legitimním nástrojem představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie. V posuzovaném případě byla též aplikace tohoto institutu shledána jako korektní.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovou výtkou, že namítaným postupem soudu a policejního orgánu mělo dojít k porušení zákazu donucování k sebeobvinění (principu nemo tenetur se ipsum accusare). Je zřejmé, že získávání a zajišťování důkazů pro účely trestního řízení uskutečňované proti vůli trestně obviněné osoby nemůže být zjednodušeně posuzováno jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Takovým by se stalo toliko tehdy, kdyby donucením nebo pohrůžkou donucení byla sledována aktivní součinnost obviněného; donucování k tomu, aby obviněný něco toliko strpěl, neporušuje zásadu nemo tenetur [blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.)].
Neobstojí ani stěžovatelovy výtky ohledně údajného nedostatku řádného odůvodnění příkazů k prohlídkám. Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadených příkazech je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku, že poté, co v průběhu domovní prohlídky bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, nebyl prý poučen o svých právech a byla mu prý znemožněna účast jeho obhájce při prohlídkách. V soudním příkazu je výslovně uvedeno, že "úkon bude prováděn jako neodkladný, protože hrozí obava, že v opačném případě by mohlo dojít k zamezení přístupu k dokumentům či jejich úplnému zničení". Usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo stěžovateli předáno v průběhu prohlídky (v 9:15 hod.), obsahuje "poučení o nutné obhajobě" a výzvu, aby si do jednoho dne od převzetí usnesení zvolil obhájce, jinak mu bude obhájce ustanoven. V protokolu o provedení prohlídky není zachycena žádná zmínka o tom, že by si stěžovatel na místě zvolil obhájce, ani o tom, že by požadoval odložení prohlídky do zvolení obhájce; protokol o prohlídce je stěžovatelem bez námitek podepsán. Za této situace má Ústavní soud za to, že byly splněny podmínky pro konání prohlídky bez přítomnosti obhájce. Nelze přitom nevzít v úvahu, že stěžovatel sám je advokátem a že při prohlídkách byl přítomen zaměstnanec České advokátní komory Mgr. Petr Svoboda, jemuž bylo umožněno hovořit se stěžovatelem o samotě bez přítomnosti policejních orgánů. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by utrpělo stěžovatelovo právo na obhajobu.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazů k prohlídkám žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Tento závěr nikterak nepředjímá další průběh trestního stíhání a výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Stejně byly odmítnuty stěžovatelovy návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením.