ECLI:CZ:US:2015:3.US.1682.15.1
sp. zn. III. ÚS 1682/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015 č. j. 8 Tdo 240/2015-32, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2014 č. j. 12 To 166/2014-538 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. března 2014 č. j. 17 T 170/2011-501, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 4. června 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné procesní postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu ustanovení §199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožování výchovy dítěte ve smyslu ustanovení §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených deliktů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně fyzicky napadal, bil, urážel a ponižoval svoji manželku, v důsledku čehož byla tato nejméně dvakrát hospitalizována, a činil tak často za přítomnosti své nezletilé dcery, kterou navíc dne 1. ledna 2010 v ranních hodinách nutil umývat záchodovou mísu, kterou opakovaně záměrně znečišťoval, a rovněž ji nutil přiznávat, že se nebude stýkat se svou sestrou. V důsledku výše uvedeného byla nezletilá předběžným opatřením soudu umístěna do Dětské ozdravovny a léčebny Království ve Dvoře Králové nad Labem. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí manželky a dcery stěžovatele, podpořených jejich znaleckými zkoumáními a výpověďmi dalších osob. Naopak výpovědi svědků, navržených obhajobou, shledal soud buď jako nevěrohodné, anebo fakticky irelevantní, když se nijak nemohly týkat stíhaného jednání. Krajský soud v Hradci Králové zamítl napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání. Ztotožnil se přitom s právními i skutkovými závěry soudu okresního, přičemž pouze podrobněji rozvedl své úvahy stran věrohodnosti výpovědí dcery a manželky stěžovatele. Stěžovatelem podané dovolání odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, když shledal, že stěžovatelem uplatněné námitky, zpochybňující způsob hodnocení provedených důkazů, nespadají pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v nesprávném hodnocení provedených důkazů, které stěžovatel dále jednotlivě vyjmenovává. K důkazům podpůrných výpovědí, které dle soudu mají prokazovat pravdivost výpovědí obou poškozených, stěžovatel uvádí, že z těchto nijak nevyplývá, že by stěžovatel měl spáchat předmětnou trestnou činnost. Klíčový znalecký posudek pak stěžovatel hodnotí jako nezákonný, neboť znalec překročil své kompetence a vyjadřoval se k hodnocení právních otázek a provedených důkazů. Soudy se dále dostatečně nezabývaly rozpory v jednotlivých důkazech a často operují s nepravděpodobnými či dokonce objektivně nepravdivými skutečnostmi. Jiné důkazy pak soud buď zcela opomenul, nebo se s nimi nevypořádal dostatečně. Zde stěžovatel uvádí např. znalecký posudek stěžovatelovy věrohodnosti. Verzi obhajoby dále podporují zápisy pořízené Městským úřadem ve Vrchlabí, které zároveň vyvrací některý z poškozenou tvrzených útoků. To platí i o dokumentaci vedené jejím lékařem. Soudy dále nevěnovaly dostatečnou pozornost stěžovatelově činnosti při výchově ostatních dětí, která prokazuje jeho snahu o nejlepší možnou výchovu. Zdravotní dokumentace poškozené obsahuje záznam pouze o jednom tvrzeném napadení stěžovatelem a ten spadá mimo období vymezené v obžalobě. Soudy však braly nepřípustně tuto skutečnost jako důkaz o stěžovatelově dlouhodobém násilném chování. Zcela přehlédnut byl pak motiv jednání poškozené, kterým bylo poškodit stěžovatele pro jiné soudní řízení. Výpovědi obou poškozených si pak v některých místech protiřečí. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením spatřuje stěžovatel v postupu soudu, který na jedné straně odmítá výpověď stěžovatelova syna, přítomného v domácnosti stěžovatele po více než polovinu v obžalobě uvedeného období, ale zároveň připouští výpověď druhé dcery poškozené, která se v domácnosti nevyskytovala v podstatě vůbec. Dále byly dle stěžovatele porušeny princip rovného přístupu ke stranám soudního řízení a zásada presumpce neviny. V tomto směru poukazuje stěžovatel především na skutečnost, že všechny obhajobou navrhované důkazy byly odmítnuty, zatímco závěry obžaloby přijal soud zcela nekriticky. Všechny provedené důkazy tak byly hodnoceny zcela jednostranně, k tíži stěžovatele, a to včetně těch, u nichž byla prokázána jejich objektivní nepravdivost. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadaná rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Většinu uplatněných námitek tvoří vícekrát uplatněná argumentace stěžovatele proti vadné aplikaci podústavního práva zejména při hodnocení jednotlivých důkazů. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Ústavní soud nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti věnovat zásadně pozornost pouze zásahům do základních práv a svobod stěžovatele a posoudit jejich oprávněnost z hlediska respektování práv zakotvených zejména v Listině. V daném případě je však i přes poukaz na ustanovení Listiny zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí.
7. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru nebyla stěžovatelem žádná námitka vznesena a po zhodnocení spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že důkazy byly provedeny v rozsahu umožňujícím meritorní rozhodnutí ve věci. Odmítnutí důkazních návrhů obhajoby je srozumitelně odůvodněno.
8. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel namítal nezákonnost znaleckého posudku PhDr. Jiřího Klabana, který dle stěžovatele hodnotil jednak právní otázky, a dále hodnotil provedené důkazy, což znalci nepřísluší. V tomto směru se stěžovatelovými námitkami velmi podrobně vypořádal odvolací soud, což stěžovatel v ústavní stížnosti zcela opomíjí. Ústavní soud proto na argumentaci odvolacího soudu odkazuje; pouze pro doplnění lze uvést, že všechna znalecká zkoumání jsou toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4463/12 ze dne 4. 5. 2013 nebo bod 12 usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a jehož povinností je vyhodnotit vždy všechny v řízení nashromážděné důkazy. Je to soudce, který určuje hodnotu posudku pro rozhodnutí ve věci samé. Právně nepřípustné závěry znalce, či pouze právně terminologicky nepřesná ústní vyjádření při hlavním líčení nečiní písemný posudek jako listinný důkaz absolutně nezákonným. Pokud znalecký posudek obsahuje dílčí pochybení, přičemž Ústavní soud není ani názoru, že se tak v dané věci stalo, je úkolem rozhodujícího soudu tyto části oddělit a v hodnocení důkazů nepoužít. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by soudy ze znaleckých zkoumání přejaly jakékoliv právní či obecně skutkové názory znalce, nýbrž toliko závěry z oboru psychologie. Navíc stěžovatel přehlíží, že obě poškozené byly znalecky zkoumány dvakrát, a to s v podstatě totožnými závěry znalců. Z okolností případu tak nevyplývá, že by znalecký posudek zpracovaný PhDr. Jiřím Klabanem byl jako důkaz užit nezákonným způsobem.
9. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. K takovému excesu v projednávané věci dle Ústavního soudu nedošlo. V projednávaném případě Ústavní soud takové pochybení neshledal. Důkazní řízení bylo provedeno v dostatečném rozsahu, rozhodující soudy vzaly v potaz všechny provedené důkazy a rozpory mezi nimi logicky vysvětlily. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Jednotlivými rozpory se zabývaly rozhodující soudy a Ústavní soud na jejich závěry plně odkazuje. V posuzovaném řízení byl dle Ústavního soudu proveden dostatek důkazů, aniž by bylo od provedení dalších možné očekávat přesnější objasnění předmětu řízení. Odmítnutí důkazů navržených stěžovatelem, které velmi pravděpodobně nemohou osvětlit okolnosti skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen, nelze brát jako porušení principů spravedlivého trestního řízení. Soudy všechny důkazy zvážily a za reálnou vzaly tu ze dvou skutkových verzí, kterou dostatečně nevyvracel žádný z provedených nepřímých důkazů. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že tyto důkazy neprokazují nijak spáchání vytýkané trestné činnosti. Nutno však uvést, že vytváří řetězec indicií, poskytující soudům dostatečný podklad pro vyhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí a naopak vyvrácení stěžovatelovy obhajoby. V tomto směru lze zejména poukázat na výpovědi pracovníků úřadu sociálněprávní ochrany dětí, prokázané jednání poškozených (např. dobrovolná hospitalizace), interpretované ve světle jejich duševního stavu, znalecké zkoumání, ale kupříkladu i částečné přiznání stěžovatele v počátcích trestního řízení, jež činí jeho následná tvrzení méně věrohodná. Při hodnocení důvěryhodnosti vystupujících osob soudy zcela správně přihlédly i ke staršímu incidentu. Fakt, že tento incident nespadá do období vymezeného obžalobou, nehraje při hodnocení charakterových rysů jednotlivých účastníků řízení významnou roli. Skutečnosti, které stěžovatel označuje za objektivně nepravdivé, nejsou uvedeny v napadených rozhodnutích, ale jejich popis se vyskytuje u jiných úkonů trestního řízení (úřední záznamy, svědecké výpovědi, apod.), které pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí nehrají žádnou roli. Konečně se nebylo možno ztotožnit s argumentem stěžovatele, že soudy přehlédly stěžovatelův prokázaný motiv o řádnou výchovu potomků, když není vůbec jasné, jakou roli by taková námitka měla hrát při posouzení ústavnosti odsouzení stěžovatele za fyzické a psychické týrání zejména jeho manželky. Stejně tak irelevantní je motiv jednání poškozené manželky stěžovatele. Pokud lze její výpověď označit za pravdivou, je nerozhodné, z jakého motivu bylo její svědectví podáno. Snaha o získání lepšího postavení při rozvodu s osobou ji týrající, nebo i snaha o osobní pomstu, nečiní její výpověď bez dalšího nevěrohodnou.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu