ECLI:CZ:US:2019:3.US.1706.19.1
sp. zn. III. ÚS 1706/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů MVDr. Michala Blovského a Mgr. Jany Blovské, zastoupených JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. 30 Cdo 1229/2018-704 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Radima Havláska, 2) Viktora Lakatoše, 3) Lenky Lakatošové a 4) Anny Malachovové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou porušení jejich ústavně zaručených práv, zejména práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdkyně prvního vedlejšího účastníka Anna Kušlová se u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhala jednak určení neplatnosti několika kupních smluv, jednak určení svého vlastnického práva ohledně specifikovaných nemovitostí. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2009 č. j. 9 C 1766/96-239 žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Zamítnutí žaloby založil na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2. 7. 1996 mezi ní a obchodní korporací K.L.H.Credit, spol. s r. o. (pozn. tato korporace zanikla dne 6. 11. 2014 výmazem z obchodního rejstříku po ukončení její likvidace), dne 2. 12. 1996 mezi touto korporací a čtvrtou vedlejší účastnicí a dne 7. 3. 2003 mezi čtvrtou vedlejší účastnicí a stěžovateli, ve všech případech ohledně předmětných nemovitostí; zamítavé rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví žalobkyně k těmto nemovitostem proti čtvrté vedlejší účastnici a obchodní korporaci K.L.H.Credit, spol. s r. o., odůvodnil rovněž nedostatkem naléhavého právního zájmu, protože žalované v této době nebyly zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí, a zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k uvedeným nemovitostem proti stěžovatelům založil na závěru o platnosti kupní smlouvy.
3. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 5. 2010 č. j. 14 Co 378/2009-282 meritorní výrok rozsudku okresního soudu z větší části potvrdil a změnil ho pouze v části zamítající žalobu o určení vlastnictví mezi žalobkyní a stěžovateli tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. V odůvodnění krajský soud, kromě jiného, vyložil, že z obsahu ujednání stran, zejména ze smlouvy o půjčce, je zřejmé, že jejich úmyslem nebylo uzavřít kupní smlouvu, na základě níž by se stala obchodní korporace K.L.H.Credit, spol. s r. o., vlastnicí nemovitostí se současným zaplacením kupní ceny formou zápočtu na svou pohledávku na vrácení půjčené částky 1 000 000 Kč, nýbrž tímto způsobem zajistit plnění závazků žalobkyně ze smlouvy o půjčce, aniž by však bylo možno tuto smlouvu hodnotit jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 obč. zákoníku (sc. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Kupní smlouvu vyhodnotil i jako neplatnou pro obcházení zákona, neboť byť její obsah je právně dovolený, byla uzavírána s cílem dosáhnout výsledku, který není zákonem předvídán a není žádoucí, protože účastníci obešli institut zajišťovacího převodu práva, k jehož naplnění jejich projevy vůle fakticky směřovaly, a bylo tím znemožněno dosažení výsledku jednání předvídaného tímto institutem pro případ splnění závazků ze smlouvy o půjčce, tedy zpětný převod vlastnického práva na žalobkyni, jak bylo jejich úmyslem s ohledem na to, že současně dne 2. 7. 1996 sepsali zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva obchodní korporace K.L.H.Credit, spol. s r. o., k převáděným nemovitostem. Krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelů, že i kdyby byla shledána neplatnou smlouva ze dne 2. 7. 1996, nebyla by přinejmenším neplatná kupní smlouva, kterou nabyli sporné nemovitosti do svého vlastnictví v roce 2003, a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který se týkal odstoupení od smlouvy. Zjednodušeně řečeno, krajský soud tuto námitku neshledal relevantní, neboť zastával názor, že další nabyvatel nemovitostí převáděných od původního vlastníka neplatnou kupní smlouvou se nestává jejich vlastníkem jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
4. O dovoláních proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2012 č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 tak, že dovolání čtvrté vedlejší účastnice odmítl a dovolání obou stěžovatelů zamítl.
5. Původní žalobkyně, jako soudem určená a v katastru nemovitostí zapsaná vlastnice, tyto nemovitosti převedla darovací smlouvou ze dne 6. 6. 2011 na svoji příbuznou Lucii Havláskovou a později byly nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 2. 11. 2012 převedeny na druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici (pozn. z veřejně přístupných zdrojů Ústavní soud zjistil, že předmětný pozemek, jehož součástí je budova, je i v současné době zapsán jako předmět jejich společného jmění - viz https://nahlizenidokn.cuzk.cz).
6. Na základě ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319) zrušil rozsudek Nejvyššího soudu i rozsudek krajského soudu (ústavní stížnost čtvrté vedlejší účastnice Ústavní soud tímtéž nálezem odmítl). Ústavní soud v nálezu vyložil, že dobrá víra stěžovatelů byla pro posouzení otázky vlastnictví předmětných hodnocení podstatná, přičemž obecné soudy závažným způsobem pochybily, jestliže se s námitkami stěžovatelů v tomto směru vznesenými nikterak nevypořádaly.
7. Jelikož původní žalobkyně dne 12. 1. 2014 zemřela, rozhodl krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 14 Co 378/2009-558 o tom, že v řízení bude namísto ní pokračováno s jejím dědicem - jako žalobcem (v řízení o této ústavní stížnosti prvním vedlejším účastníkem). Usnesením ze dne 23. 6. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-582 rozhodl krajský soud o přípustnosti vstupu vedlejších účastníků do řízení na straně žalobce (v řízení o této ústavní stížnosti druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice). Poté krajský soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598 zrušil část I. výroku okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupních smluv, v nichž vystupovala obchodní korporace K.L.H.Credit, spol. s r. o., ve vztahu k ní, a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil zbývající část zamítavého výroku a změnil výrok o určení vlastnictví tak, že žalobu o určení vlastnictví původní žalobkyně zamítl. Zastavení řízení vůči obchodní korporaci K.L.H.Credit, spol. s r. o., odůvodnil jejím zánikem bez právního nástupce, zamítnutí žaloby nedostatkem naléhavého právního zájmu a objasnil, proč nelze vyhovět žalobě na určení vlastnictví původní žalobkyně.
8. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 1229/2018-704 pro nepřípustnost odmítl. Za řádné dovolání považoval pouze tu jeho část, v níž stěžovatelé vymezili předpoklad přípustnosti dovolání spočívající jednak v uplatnění varianty, že by právní otázka nabytí vlastnického práva k nemovité věci měla být dovolacím soudem posouzena - a to v intencích judikatury Ústavního soudu - jinak, a dále v tvrzení, že krajský soud v rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyplývající z kasačního nálezu Ústavního soudu. Nejvyšší soud však shledal, že ani na základě takto uplatněné dovolací argumentace se stěžovatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit, protože v mezidobí, tj. od vydání kasačního nálezu Ústavního soudu, nastala jednak právní událost spočívající v úmrtí původní žalobkyně, a dále určovací žalobou dotčený nemovitý majetek byl převeden (na druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici), aniž v posledně uvedeném případě žalobce na tuto právní okolnost odpovídajícím způsobem procesně reagoval. Výslovně též uvedl, že za dané procesní situace nebyl žádný prostor k realizaci právního názoru plynoucího z předmětného kasačního nálezu Ústavního soudu, a dodal, že tuto okolnost krajský soud zcela přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. K porušení základních práv došlo podle stěžovatelů tím, že soudní soustava zejména nerespektovala a nerespektuje ve věci vydaný nález Ústavního soudu a tento nález po celou dobu od jeho vyhlášení až do dnešní doby, což je cca 6 let, zcela ignorovala a ignoruje. Další porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé v tom, že soudy rozhodují o předmětu sporu od roku 1996, tedy 23 let, což je samo o sobě v právním státě nepřípustné. Poté stěžovatelé stručně rekapitulují průběh soudního řízení a opakovaně připomínají, že nebyl respektován nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12. Zásadně nesouhlasí s tím, že tento nález údajně nelze reflektovat pro úmrtí původní žalobkyně a převod nemovitého majetku na druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici. Opakovaně připomínají judikaturu Ústavního soudu chránící dobrou víru nabyvatele a poukazují na skutečnost, že soudy se jejich dobrou vírou (ani dobrou vírou ostatních nabyvatelů) nezabývaly. Podle nich i třeba samotným výslechem účastníků předmětných smluv by obecné soudy mohly dospět ke zjištění dobré víry a mohly tak kvalifikovaně rozhodnout; přitom takový jednoduchý procesní úkon by mohl napravit významné procesní opomenutí obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě. Ve věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení.
13. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky je určení vlastnického práva k nemovité věci (původně dvou nemovitých věcí, od 1. 1. 2014 toliko pozemku, neboť dům se v důsledku akcese podle §3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stal jeho součástí). Vhodným prostředkem pro řešení sporu před soudem je v tomto případě určovací žaloba podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. soudní řád, [před 1. 1. 2014 podle §80 písm. c) obč. soudního řádu]. Konstrukce určovací žaloby předpokládá, že se žalobce domáhá určení, zda tu právní vztah, resp. právo, je či není. Předmětem procesního nároku, který je uplatňován žalobou na určení, je zásadně současný právní vztah nebo právo; avšak má-li požadované určení význam pro současné poměry, lze se domáhat i určení práva, které existovalo v minulosti (typickým příkladem je žaloba na určení, že fyzická osoba byla ke dni své smrti vlastníkem věci). Conditiones sina qua non úspěchu této žaloby spočívají nejen na důkazu existence (neexistence) určovaného právního vztahu nebo práva, ale též na naplnění procesních předpokladů, tedy i na existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na takovém určení (již z tohoto vymezení je zřejmé, že není obvykle dán právní zájem na určení právní skutečnosti, např. neplatnosti smlouvy, protože toto posouzení je obvykle předběžnou otázkou pro určení existence nebo neexistence právního vztahu či práva). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je naléhavý právní zájem dán zejména tam, kde by bez tohoto určení byl právní vztah (právo), na kterém je žalobce účasten, ohrožen, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem proto nebude dán tam, kde právní postavení žalobce ohroženo není (např. tehdy, není-li existence právního vztahu mezi účastníky sporná), či lze takový stav jiným právním prostředkem odstranit (tam, kde lze žalovat na plnění). Od požadavku na existenci naléhavého právního zájmu je třeba odlišovat věcnou legitimaci. Tu má ve sporu o kladné určovací žalobě ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. S ní souvisí i požadavek, aby účastníky řízení o určení právního vztahu nebo práva byli všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v řízení jde; při určování vlastnického práva k nemovité věci to znamená, že žaloba musí směřovat proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí.
14. Ústavní soud posoudil z uvedených hledisek ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich námitky nejsou relevantní a že k zásahu do základních práv stěžovatelů (bod 1.) nedošlo. Obecné soudy zcela přesvědčivě objasnily, že v řízení nebyl dán prostor pro zkoumání jejich dobré víry (ve smyslu kasačního nálezu Ústavního soudu), a to s ohledem na účinky posléze nastoupivších právních skutečností - krajský soud pregnantně jejich význam vyhodnotil při zkoumání předpokladů pro úspěch určovací žaloby (srov. str. 5 první odstavec o nedostatku naléhavého právního zájmu a str. 5 dole o naléhavém právním zájmu vůči osobám zapsaným v katastru nemovitostí). Krajský soud logicky uzavřel, že se jejich námitkou nemůže zabývat a návodně poučil stěžovatele, že dokazování k této záležitosti se bude provádět v řízení o určení vlastnictví, které je v současné době již vedeno u Okresního soudu ve Vyškově mezi nimi a proti současným katastrálním vlastníkům, kteří jsou k tomu pasivně věcně legitimováni (pozn. údaje o tomto sporu Ústavní soud nezjišťoval, neboť nejsou relevantní pro posouzení této ústavní stížnosti); z tohoto pohledu se pak jeví následné dovolání stěžovatelů a tato ústavní stížnost jako nadbytečné procesní úkony. Nejvyšší soud také jednoznačně uzavřel, že za dané procesní situace nebyl dán prostor k uplatnění právního názoru plynoucího z kasačního nálezu Ústavního soudu.
15. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu