ECLI:CZ:US:2014:3.US.1721.14.1
sp. zn. III. ÚS 1721/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem Sokolov, 5. května 655, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 11 Tdo 1305/2013-32, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013 č. j. 8 To 63/2013-626 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2013 č. j. 4 T 7/2012-560, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 19. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu obecného soudu, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na sebevraždě ve smyslu ustanovení §144 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu podvodu ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Uvedených činů se stěžovatel, stručně řečeno, dopustil tak, že dne 15. června 2010 své tehdejší partnerce (dále jen "poškozená"), stižené duševní poruchou, opatřil za peníze balení léku Citalec, přestože věděl, že tato jej chce užít ke spáchání sebevraždy, o což se pokusila, avšak po návalu nevolnosti si nechala od stěžovatele zavolat zdravotnickou záchrannou službu, která poškozené poskytla nezbytnou lékařskou pomoc. V souvislosti s rozhodnutím poškozené spáchat sebevraždu pak stěžovatel pod nepravdivou záminkou ochrany finančních zájmů dětí poškozené tuto přesvědčil, aby vypověděla svoji smlouvu o penzijním připojištění a zřídila si úrazové pojištění, přičemž odbytné z vypovězené smlouvy ve výši 69 802 Kč bylo zasláno na účet stěžovatelova synovce. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost a schopnost reprodukovat proběhlé události potvrdil znalecký posudek z oblasti psychologie. Závěr o duševní poruše poškozené pak nalézací soud dovodil zejména ze znaleckého posudku z oblasti psychiatrie. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozhodnutí krajského soudu v části týkající se viny ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě a ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen ze spáchání stejného zločinu s tím dodatkem, že podaný lék nemohl mít život ohrožující účinek, a proto byl stěžovatel nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Odvolací soud se přitom ztotožnil se všemi závěry soudu nalézacího, přičemž pouze doplnil dokazování listinou popisující vlastnosti léku Citalec a vzhledem ke skutečnostem v ní uvedeným dospěl k závěru, že stěžovatelovo jednání je nutné vyhodnotit jako pokus trestného činu spáchaný nezpůsobilým prostředkem, čehož si však stěžovatel nebyl evidentně vědom. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, když většinu stěžovatelem uplatněných námitek označil za nepodřaditelné pod jakýkoliv dovolací důvod a ostatní vyhodnotil jako neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zpochybňuje především závěr o naplnění znaků uvedených trestných činů. Poškozená, jak sama doznala, zahájila trestní řízení pouze s motivací získat zpět stěžovateli poskytnuté peněžní prostředky a posléze sama žádala, aby bylo trestní řízení zastaveno. Takto dle stěžovatele nejedná osoba stižená duševní poruchou, nýbrž osoba jednající zcela racionálně. Tuto motivaci potvrdil i znalec z oboru psychologie, který neměl žádné pochybnosti o duševním zdraví poškozené. Proti tomu pak stál posudek z oblasti psychiatrie, kterým byl zdravotní stav poškozené popsán jako vážný. S tímto rozporem se obecné soudy nevypořádaly a nevzaly v potaz ani nepřesvědčivé odpovědi znalce z oblasti psychiatrie, který své vystoupení završil konstatováním, že rozdíl mezi duševní poruchou a duševní chorobou "je vlastně slovíčkaření". Tato skutečnost však hraje zcela zásadní roli, neboť spáchání vytýkaného skutku na osobě duševně zdravé nebo osobě stižené duševní poruchou představuje rozdíl mezi přečinem a zvlášť závažným zločinem. Na nesmyslnost závěrů krajského soudu bylo poukázáno i v obžalobě podané k Okresnímu soudu Plzeň-město, jemuž byl případ původně určen k rozhodování. Soudy se rovněž dopustily porušení stěžovatelova práva na obhajobu, když v situaci, kdy zcela uvěřily verzi poškozené, odmítly provést znalecký posudek týkající se stěžovatelovy věrohodnosti. Toto odmítnutí důkazního návrhu pak nebylo přesvědčivě odůvodněno a už vůbec neobstojí argumentace, že neprovedení důkazu je ve prospěch stěžovatele, když celé trestní řízení proběhne rychleji a ekonomičtěji. Jedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz. Ostatní důkazy pak soudy hodnotily zcela neobjektivně. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, že není příslušný k tomu, aby posuzoval pochybení obecných soudů ležící v rovině věcné správnosti či "běžné" zákonnosti. Při zkoumání ústavnosti trestního řízení mu proto nepřísluší hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu. To jsou úkoly obecných soudů, do jejichž nezávislé činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen v případě, že tyto vykročí z ústavním pořádkem jim daných mantinelů, zejména porušením procesních práv zakotvených v hlavě páté Listiny nebo nerespektováním hmotných ústavních práv. Tímto směrem se však stěžovatelovy námitky neubírají, přičemž jsou v podstatě založeny na argumentech, se kterými se již obecné soudy v rámci své kompetence podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny řádně a ústavně konformně vypořádaly.
7. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů zejména v oblasti hodnocení důkazů. Se všemi jeho námitkami se však obecné soudy dostatečně a racionálně vypořádaly (odkázat lze zejména na zevrubné odůvodnění rozsudku vrchního soudu) a Ústavnímu soudu proto nezbývá než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Pro stručnost lze na tomto místě jen připomenout, že v rámci ústavních kautel práva na spravedlivý trestní proces, obecné soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy, postačují-li již provedené důkazy k dostatečnému objasnění skutkového stavu, a ozřejmí-li soudy, z jakého důvodu není provádění dalších důkazů účelné. Obě tyto podmínky byly v projednávané věci splněny (srov. např. str. 6 napadeného rozhodnutí vrchního soudu), a proto nelze považovat stěžovatelův důkazní návrh za opomenutý. Stejně neopodstatněná je i námitka nepřesvědčivosti znaleckých posudků. Jejich hodnocení přísluší pouze obecným soudům, pro jejichž rozhodnutí je vypracovaný znalecký posudek podkladem. Jak vyplývá ze spisu obecného soudu, minimálně jeden z provedených posudků jasně vyjadřoval závěr znalce o vlivu duševní poruchy nebo nemoci, přičemž ani dle doktríny trestního práva není rozdíl mezi těmito termíny relevantní (obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1326) na chování poškozené. Soudy dále srozumitelně odůvodnily závěr, že stěžovatel musel být s vlivem této poruchy přinejmenším srozuměn. Výsledný závěr o stěžovatelově vině tak nelze považovat za svévolný či extrémně se rozcházející se závěry, ke kterým po korektně vedeném dokazování dospěly obecné soudy.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu