ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1305.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 1305/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 dovolání obviněného R. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 To 63/2013, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 T 7/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 T 7/2012, byl obv. R. Š. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto skutky byl podle §144 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek napadl obv. R. Š. odvoláním. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 To 63/2013, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu pak znovu rozhodl, že obv. Š. spáchal pokus zločinu účasti na sebevraždě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §144 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za pokus tohoto zločinu a přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem pod bodem 2) výroku, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzený zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudů I. a II. stupně obv. R. Š. :
1) v přesně nezjištěné době začátkem měsíce června 2010 v P. , J. , poté, co se mu jeho tehdejší partnerka I. H. (roz. T. ), svěřila s úmyslem spáchat sebevraždu a požádala jej, aby jí s tímto pomohl, této přislíbil obstarat léky, a to za částku 2.000,--Kč, kterou mu I. H. předala, následně dne 15. 6. 2010 v přesně nezjištěné době kolem 18:00 hodin v P. , J. , předal I. H. , v té době stižené duševní poruchou v podobě generalizované úzkostné poruchy a dále kombinované poruchy osobnosti, balení léku Citalec, kdy následně si I. H. rozpustila ve vodě 50 tablet tohoto léku a v úmyslu spáchat sebevraždu jej za přítomnosti R. Š. vypila, k dokonání sebevraždy nedošlo, neboť poté, co se jmenované po přesně nezjištěné době od požití léku udělalo nevolno a měla bolesti, požádala R. Š. , aby zavolal zdravotnickou záchrannou službu, což tento ve 20:24 hodin téhož dne učinil, následně byla I. H. hospitalizována na Anesteziologicko resuscitační klinice Fakultní nemocnice v P. pro intoxikaci antidepresivy, přičemž podané množství léku nemělo a nemohlo mít život ohrožující účinek,
2) v přesně nezjištěné době od počátku června 2010 do 11. 6. 2010 v úmyslu se obohatit přesvědčil svojí tehdejší partnerku I. H. (roz. T. ), v souvislosti s jejím rozhodnutím spáchat sebevraždu, aby vypověděla svojí smlouvu o penzijním připojištění uzavřenou a vedenou u společnosti Allianz penzijní fond a.s. pod č. ..... a zároveň ji přesvědčil, aby si zřídila úrazové pojištění u společnosti Generali Pojišťovna a.s., a to pod nepravdivou záminkou, že je to v zájmu zabezpečení jejích dětí, kdy I. H. sdělil, že finanční prostředky z penzijního pojištění u společnosti Allianz penzijní fond a.s. č. .......... budou převedeny na úrazové pojištění u společnosti Generali a po její smrti obdrží její dcery plnění z úrazového pojištění uvedenou smlouvu o penzijním připojištění č. ......... s tím, že odbytné mělo být vyplaceno na účet č. ......... uvedený R. Š. , kdy se přitom jedná o číslo účtu, jehož uživatelem je synovec R. Š. – J. Z. , a rovněž si dne 11. 6. 2010 prostřednictvím návrhu na uzavření pojistné smlouvy č. .......... sjednala úrazové pojištění u společnosti Generali pojišťovna a.s., číslo pojistné smlouvy ..........., kdy pojišťovacím zprostředkovatelem byl R. Š. , následně pak došlo ke dni 31. 8. 2010 po uplynutí dvouměsíční výpovědní lhůty k ukončení uvedené smlouvy o penzijním pojištění č. .........., poté bylo dne 29. 10. 2010 ze strany Allianz penzijní fond a. s. na shora uvedený účet J. Z. vyplaceno odbytné z daného penzijního připojištění ve výši 69.802,--Kč, J. Z. pak následně dne 4. 11. 2011 v P. , na pobočce Komerční banky v P. , G. , na předchozí žádost R. Š. , který jej předtím požádal o souhlas se zasláním finančních prostředků na jeho účet, kdy jejich původ J. Z. nesdělil, vybral v hotovosti částku nejméně 60.000,--Kč, kterou ihned poté před uvedenou pobočkou Komerční banky předal R. Š. , aniž by věděl, o jaké finanční prostředky se jedná, zbylou částku ve výši 9.802, --Kč si J. Z. ponechal jako splátku dluhu, jenž u něj R. Š. měl, převzaté finanční prostředky poté R. Š. použil pro vlastní potřebu, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené I. H. škodu v celkové výši 69.802,-Kč.
Obv. R. Š. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 63/2013 ze dne 7. 8. 2013, i proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 7/2012 ze dne 9. 5. 2013, dovolání , a to prostřednictvím svého advokáta Mgr. MUDr. Pavla Strejce (u Krajského soudu v Plzni 27. 10. 2013). Svým dovoláním napadl obě rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu a odůvodnil jej odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho náhledu byly oba skutky nesprávně hmotněprávně posouzeny.
Ke skutku 1) , právně kvalifikovaného jako účast na sebevraždě, dovolatel v podstatě vznesl dvě námitky. V první postavil do protikladu některé závěry znalce psychologa PhDr. Miloslava Miňhy a závěry znalce psychiatra MUDr. Vladimíra Šupiny, týkající se duševního zdraví poškozené I. H. , a na tomto základě vyslovil svou námitku ohledně skutečného zdravotního stavu poškozené, který v inkriminovanou dobu nepovažoval za závažný. Tuto svoji domněnku dovolatel zdůraznil s ohledem na to, že zkušená ambulantní psychiatrička MUDr. Mikolášová doporučila uschopnit poškozenou ve chvíli, kdy si byla jista, že její zdravotní stav je dobrý. Protože poškozená I. H. nastoupila do zaměstnání, z toho dovolatel usoudil, že zdravotní stav jeho tehdejší přítelkyně není nijak závažný. V návaznosti na výroky znalce psychologa pak obviněný konstatoval, že ten „zkoumal prakticky duševně zdravou osobu“, i když současně připustil, že „poškozená byla (v inkriminované době) ve velkém psychickém napětí, stresu a depresích z neúspěchů ve své práci.“ Na základě těchto tvrzení odsouzený uzavřel, že objektivně nebyla dodržena podmínka přísnější kvalifikace dle §144 odst. 3 tr. zákoníku, neboť v Klasifikaci duševních poruch je v bodě 5. uvedeno, že je třeba splnit podmínku, že „musí projevy (duševních poruch) dosahovat značné intenzity. “
Ve druhé námitce týkající se tohoto skutku dovolatel zdůraznil rozdíly mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené, a uvedl, že se jedná o stav „slovo proti slovu“, neboť nikdo jiný v kritický den na místě, kde k události došlo, nebyl. V této souvislosti obviněný na svou obhajobu zdůraznil, že lék Citalec poškozené neopatřil, protože šlo o jeho vlastní lék. Za zásadní rozpor pak považuje tvrzení poškozené o tom, že jí donesl jedno balení s padesáti tabletami léku Citalec, zatímco on si opatřil celkem čtyři balení tohoto léku po dvaceti tabletách, což bylo ověřeno i potvrzením z VZP. Z toho vyplývá, že poškozená požila léky, které patřily jemu, přičemž současně nevěděla, že se ke spáchání sebevraždy nehodí. K tomu ještě dovolatel dodal, že při šetření události Policií ČR poškozená vyjádřila přání, aby nebyl přítomen její výpovědi. To je však dle jeho náhledu dokladem toho, že se poškozená bála vzájemné konfrontace, zejména v okamžiku, kdy uváděla svá nepravdivá obvinění o projednávané události.
Ke skutku 2) , právně kvalifikovaném jako podvod, dovolatel uvedl, že nadále setrvává na svém stanovisku, že se nechtěl na úkor poškozené obohatit, ale měl v úmyslu svěřené prostředky po vzájemné dohodě investovat do nákupu selského stavení na K. Připouští sice, že když vzájemné soužití skončilo, bylo na místě finanční prostředky vrátit poškozené. Byl však zhrzený, že jeho dobře míněná snaha vybudovat si společný život nedošla ze strany poškozené jakéhokoliv ocenění. Podle jeho názoru nebyl bez pochybností prokázán úmysl, že od počátku chtěl poškozenou podvést a její finanční prostředky z penzijního připojištění si zcela ponechat.
Poté dovolatel citoval části argumentace soudu I. stupně, se kterou se neztotožnil, stejně jako vyjádřil nesouhlas s odmítnutím jeho obhajoby, zejména co se týče rozporů vyplývající z obou provedených znaleckých posudků, týkající se duševního stavu jeho bývalé partnerky. Obviněný setrval na svém názoru, že tento rozpor (na který obhajoba upozornila už při hlavním líčení) se znalcům nepodařilo rozptýlit. K tomu pak dodal, že on jako naprostý laik nemohl rozpoznat, jak vážná může být duševní psychická porucha jeho tehdejší partnerky. Závěrem dovolatel konstatoval, že oba skutky , které jsou mu kladeny za vinu, nebyly důkazně před oběma soudy přesvědčivě vyvráceny. Proto vznesl návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Plzni se ruší a věc se vrací k doplnění důkazního řízení a k novému projednání.
K dovolání obv. Š. se písemně vyjádřil státní zástupce (vyjádření sp. zn. 1 NZO 972/2013-11 ze dne 22. 11. 2013), který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce v něm uvedl, že obviněný ve svém dovolání zopakoval totožné argumenty, které již uvedl ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. 6. 2013, přičemž podstatné části textu dovolání jsou s textem dovolání společné. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že dovolatel ve skutečnosti vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Tyto námitky však zjevně nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod. Navíc se odvolací soud námitkami obviněného podrobně zabýval.
Námitky uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítl nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Proto státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. současně státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání v této věci přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené ust. §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolatel vznesl svou námitku s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Z toho vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí jednak námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy, tj. námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.
Nejvyšší soud již nemůže posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel Š. své námitky rozdělil na ty, které se vztahují ke skutku účasti na sebevraždě a na ty, které se vztahují ke skutku podvodu.
K prvnímu skutku dovolatel nepopřel, že k závažné intoxikaci jeho tehdejší partnerky I. H. došlo, ale trvá na tom, že on se na ní nijak nepodílel. Podle jeho náhledu zdravotní stav poškozené „byl dobrý“, protože ji ošetřující lékařka uschopnila do práce, a pokud jde o jeho úlohu v projednávaném skutku, tu v podstatě vylíčil pouze jako nevědomou pasivní přítomnost. K druhému skutku sice připustil, že od poškozené převzal finanční prostředky (odbytné) ve výši 69.802,- Kč a stejně tak přiznal, že tyto peníze po ukončení vzájemného soužití poškozené nevrátil, i když byl o to ze strany poškozené opakovaně žádán. Přesto však tvrdí, že ani v tomto skutku mu nebyl podvodný úmysl prokázán. Tyto své výroky pak podpořil zpochybňováním vybraných důkazů, s cílem prosadit svou obhajobu, která jeho úlohu v obou skutcích bagatelizuje. Na tomto základě se pak uchýlil k odmítání toho, že by ke spáchání předmětných skutků došlo tak, jak popisuje tzv. skutková věta.
Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí být v dovolání nejen formálně uveden, ale především musí být odůvodněn konkrétními relevantními hmotně právními vadami , a teprve v návaznosti na taková tvrzení, lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (např. k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle jeho názoru použita). Dovolatel Š. však výše uvedenými výhradami pouze vyjádřil své pochybnosti o skutkových zjištěních, které vyplynuly z provedených důkazů, a v reakci na to uvedl vlastní skutkovou verzi, ze které vyplývá, že se předmětných skutků nedopustil. Takový postup však nemohl být Nejvyšším soudem akceptován, neboť obviněný subsumoval uplatněné námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze formálně. Ve skutečnosti však nemohl takto postavenou argumentaci podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť možnost vznášení pochybností o správnosti skutkových zjištění zákonodárce v tomto stadiu řízení jako důvod dovolání již neumožňuje .
Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou z nich vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní , a proto také nejsou dovolatelovy námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod.
Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně zopakoval svou obhajobu (stejně jako ve svém odvolání), s jejímiž argumenty se v odůvodnění svého rozhodnutí již vypořádal Vrchní soud v Praze (viz. s. 6 a násl., č.l. 647). Z jeho dovolání navíc vyplynulo, že obviněný ve svém podání záměrně a účelově zpochybňuje klíčové důkazy, zejm. výpověď poškozené H. a výsledky znaleckých zkoumání její osoby. Soudy nižších stupňů však na podkladě důkazů (které vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) oba projednávané skutky jednoznačně prokázaly.
I Nejvyšší soud při svém přezkumu zjistil, že výpověď obviněného Š. (č.l. 504) v podstatě zůstala zcela osamocená. Naproti tomu svědectví poškozené H. (č.l. 510) soudy I. i II. stupně oprávněně vyhodnotily jako věrohodnou, neboť tvoří spolu s výpověďmi ostatních svědků (A. Š. - č.l. 523, D. P. - č.l. 529) a závěry plynoucími ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví – odvětví psychologie (č.1. 120) a psychiatrie (č.1. 367) – logický a do sebe zapadající celek. Celkový rámec skutkových zjištění poté dokreslily i další předložené listinné důkazy – zejm. podklady z Allianz penzijního fondu, a.s. (č.l. 83-106), z Komerční banky, a.s. (č.1. 110-111), návrh na uzavření pojistné smlouvy u Generali pojišťovny, a.s. (č.1. 71-82) a ze Všeobecné zdravotní pojišťovny (č.1. 115). Ze všech provedených důkazů soudy obou instancí bez pochybností dovodily skutkový stav, popsaný v tzv. skutkové větě.
V souvislosti s vyhodnocováním provedených důkazů obv. Š. vnesl rovněž výhradu, ve které uvedl, že „především stran skutku pod bodem 1) obžaloby jde jednoznačně o tzv. "slovo proti slovu", neboť nikdo jiný - než on a poškozená - v kritický den v bytě poškozené nebyl“ (s. 4 dovolání, č.l. 702). Tím dovolatel naznačil, že se neztotožnil s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily výpověď poškozené H. a zároveň deklaroval svůj názor, že v důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy i přes provedené důkazy dále převládají pochybnosti o skutkovém stavu, se soudy projednávající daný případ měly přiklonit k jeho variantě v duchu zásady in dubio pro reo .
Ani s tímto dovolatelovým názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil. Není totiž pravdou, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi (v tomto případě výpověď obviněného a poškozené), tak má soud projednávající daný případ povinnost vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Uplatnění zásady in dubio pro reo je na místě pouze pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí, protože nadále přetrvávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí je pravdivá a tyto své úvahy zdůvodní v odůvodnění svého rozhodnutí – tak zcela jednoznačně nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo , neboť soud pochybnosti nemá.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech – zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, která je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu – je třeba důkazní postup podrobně popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (viz. §125 odst. 1 tr. řádu). Z toho vyplývá, že v našem trestním řádu není zakotvena zásada, ze které by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit.
Po prostudování spisového materiálu týkajícího se tohoto případu Nejvyšší soud zjistil, že oba dotčené soudy nižších instancí věnovaly hodnocení provedených důkazů patřičnou pozornost. Jak Krajský soud v Plzni, tak Vrchní soud v Praze se přiklonily ke skutkové verzi poškozené H. na základě relevantních argumentů, přičemž oba ve svých odůvodněních podrobně popsaly důvody, které je k tomu vedly [Krajský soud v Plzni na s. 17-18 (č.l. 576-577), Vrchní soud v Praze na s. 5-9 (č.l. 647-649)]. Vrchní soud v Praze se rovněž podrobně vyjádřil i k vzneseným námitkám obviněného, zejm. k údajným rozporům ve výpovědi poškozené. Nejvyšší soud při svém přezkumu neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádná pochybení a se způsobem vyhodnocení provedených důkazů vyjádřil souhlas. Proto také námitku obviněného, týkající se způsobu vyhodnocení provedených důkazů, odmítl jako neoprávněnou.
Pro úplnost se Nejvyšší soud vyjadřuje i k dovolatelovu tvrzení, že „pokud soud I. stupně dal jasně najevo, že jeho výpovědi zcela nevěří, tak odsouzený nadále vnímá jako jasné zkrácení svého práva na obhajobu zamítnutí znaleckého zkoumání jeho osoby. Odsouzený věří, že by se prokázalo jeho tvrzení, že vypovídá pravdivě.“ (s. 4 dovolání, č.l. 702). Tímto výrokem dovolatel brojí proti rozhodnutí soudů I. a II. stupně také proto, že je přesvědčen o tom, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu , a to tím, že mu byl při hlavním líčení dne 9. 5. 2013 (č.l. 546) zamítnut jeho návrh na provedení znaleckého zkoumání své osoby soudním psychologem.
I k této námitce zaujal Nejvyšší soud – stejně jako soudy nižších instancí – odmítavé stanovisko. Je to nejenom proto, že námitky proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (jak bylo uvedené výše), ale také proto, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu je výsostným právem soudu, který daný případ projednává.
Je sice pravdou, že každý obviněný má nezpochybnitelné právo navrhovat u soudu na podporu svých stanovisek další důkazy (viz. §2 odst. 5 tr. řádu). Ale soud, kterému je důkaz předložen, je povinen každý takový návrh obviněného vyhodnotit – tj. posoudit věrohodnost nabízeného důkazu i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. A pokud soud usoudí, že provedení navrhovaného důkazu je zbytečné, je povinen takový návrh odmítnout. Proto soudy I. a II. stupně, posuzující případ obv. Š. nepochybily, pokud po logické úvaze odmítly provést důkaz, který vyhodnotily jako nadbytečný, neboť by předmětnou trestnou činnost nepomohl nijak objasnit. Naopak provedením takového důkazu by se provinily proti zásadě rychlosti řízení.
Pokud tedy byl návrh obv. Š. na znalecké zkoumání jeho osoby odmítnut jako nadbytečný, nezbývá než uzavřít, že obviněný v žádném případě nebyl procesním postupem zkrácen na svém právu na obhajobu.
Závěr
Nejvyšší soud po seznámení se spisovým materiálem v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byl obviněný R. Š. uznán vinným, byly právně kvalifikovány správně, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 8 To 63/2013 ze dne 7. 8. 2013, stejně jako Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku sp. zn. 4 T 7/2012 ze dne 9. 5. 2013 ve svých právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obv. R. Š. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman