ECLI:CZ:US:2003:4.US.76.03
sp. zn. IV. ÚS 76/03
Usnesení
IV. ÚS 76/03
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného JUDr. F. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 2166/2002-231, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2002, č. j. 12 C 203/97-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým nalézací soud zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi, M. K., na zaplacení plnění ve výši 629.306,40 Kč s úrokem prodlení ve výši 17% z částky 352.578,50 Kč od 1. 11. 1993 do zaplacení a z částky 276.727,90 Kč od 25. 12. 1993 do zaplacení.
Stěžovatel se domáhal zaplacení těchto částek na základě uzavřené rámcové kupní smlouvy podle ust. §409 Obchodního zákoníku s vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byla průběžná dodávka zboží. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní cena byla vedlejším účastníkem uhrazena a z toho důvodu žalobu zamítl, přičemž tento závěr byl v napadeném rozsudku potvrzen také odvolacím soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že oba soudy opřely svá rozhodnutí o zjištění, že mezi žalobcem (nyní stěžovatelem) a žalovaným (nyní vedlejším účastníkem) byly sjednány celkem dva obchody, jejichž plnění bylo stěžovatelem fakturováno dvěma fakturami. V této souvislosti pak podle stěžovatele se oba soudy podrobně zabývaly zjišťováním, zda skutečně došlo k "průběžnému dodávání zboží" a zda toto průběžné dodávání nevylučuje "průběžné placení kupních cen", jak je má na mysli §450 odst. 1 Obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ze znaleckého zkoumání účetnictví vyplynulo, že je neúplné a zmanipulované a nelze jím dokázat plnění, jak tvrdil žalovaný (vedlejší účastník), uzavřely podle stěžovatele oba soudy, že žalobce neunesl důkazní břemeno.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil na skutečnost, že ačkoliv v odvolání namítal, že se nalézací soud nevypořádal s naprosto protichůdnými tvrzeními žalovaného, nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku a neřídil se pokyny odvolacího soudu, odvolací soud posléze velmi zjednodušil celou skutkovou situaci a opakoval chyby a nesprávné postupy, které stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně.
Následně stěžovatel zopakoval a sumarizoval námitky, které uplatnil již před odvolacím soudem, tedy že ani jedna z částek, které vedlejší účastník poukázal k úhradě předmětného závazku se neshoduje s částkami účtovanými fakturou, že zaplatil stěžovateli dříve, než vůbec mohl znát požadovanou částku a že celkovou částku přeplatil o 62.925 Kč, aniž by ji požadoval po stěžovateli zpět.
Stěžovatel se s ohledem na to domnívá, že se oba soudy nevypořádaly s provedenými důkazy, přičemž setrvaly na závěru, že stěžovatel neusnesl důkazní břemeno.
Skutková zjištění soudů se tak podle stěžovatele dostala do extrémního nesouladu s provedenými důkazy a současně nedostatečným odůvodněním měly obecné soudy založit nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, čímž zasáhly do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušily čl. 90 Ústavy ČR, neboť neposkytly ochranu stěžovatelových práv. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost svým vyjádřením ze dne 21. 3. 2003 Okresní soud v Českých Budějovicích. Podle něj soud všechny provedené důkazy hodnotil ve smyslu ust. §132 o. s. ř. s přihlédnutím k tvrzením a námitkám obou účastníků řízení. Na základě takto provedeného hodnocení důkazů soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž soud odkázal. S ohledem na to se okresní soud domnívá, že jeho rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 7. 3. 2003 tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ve shodě s tím, jak ve smyslu ust. §132 o. s. ř. zhodnotil provedené důkazy okresní soud, z toho, že žalobce (stěžovatel) neprokázal v řízení pravdivost svých skutkových tvrzení. V situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud snažil v napadeném rozsudku vypořádat, namítá nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku a tvrdí i to, co z tohoto rozsudku nevyplývá (například že věřitel musí dokazovat, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků na to, aby v rozhodné době mohl splnit svoje závazky), soud v dalším pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Po provedeném řízení a posouzení námitek, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 o. s. ř. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu.
Jinými slovy jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.
Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením §132 o. s. ř., na něž stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje a které by eventuelně zakládalo libovůli v rozhodování obecných soudů. Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem. Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě a srozumitelně odůvodněny v jeho rozhodnutí.
Z toho důvodu také Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož soudy nedostatečným odůvodněním založily nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ústavní soud má zato, že odůvodnění obou rozsudků nikterak nevybočují z kritérií stanovených ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.; oba soudy se také podle názoru Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež opakovaně uplatnil také v ústavní stížnosti.
K posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 203/97. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy, které nalézací soud v napadeném rozhodnutí jasně označil, a rovněž tak jednoznačně vyjádřil, které skutečnosti, z nichž pak při právním posouzení případu vycházel, má za prokázány a z jakých důkazů vyplynuly. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení pak zejména zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil v hodnocení důkazů ve smyslu ust. §132 o. s. ř., přičemž také argumentace traktovaná odvolacím soudem nikterak nevybočuje podle Ústavního soudu z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by zakládal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Oba soudy se naopak vypořádaly v mezích ust. §132 o. s. ř. s námitkami, které stěžovatel zopakoval také v ústavní stížnosti, pokud jde o rozpor ve výpovědích vedlejšího účastníka, že plnil jak převodem na účet žalobce, tak v hotovosti v den vystavení faktury, i pokud jde o tvrzení, že plnění představovalo úhradu závazku ze smlouvy o půjčce.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu