ECLI:CZ:US:2015:3.US.1735.15.1
sp. zn. III. ÚS 1735/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Drahomírem Krátkým, advokátem, sídlem v Prostějově, Poděbradovo náměstí 8a, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. května 2015 č. j. 6 To 146/2015-152, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Kroměříži, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 89, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "odsouzený") byl trestním příkazem ze dne 24. srpna 2007 sp. zn. 1 T 121/2007 odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 12. září 2007, přičemž vzhledem ke zdravotnímu stavu odsouzeného bylo upuštěno od výkonu tohoto trestu.
Dne 20. června 2014 podal odsouzený návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 121/2007, v němž uvedl, že trestný čin nespáchal, což se snažil doložit důkazním materiálem zachyceným na DVD. Namítal dále, že poškozená Lucie Šponarová v původním řízení křivě vypovídala a svou výpověď zásadně změnila ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 164/2008.
Okresní soud v Kroměříži (dále také "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 9. prosince 2014 č. j. 1 T 121/2007-120 o návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení tak, že jej podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl se zdůvodněním, že odsouzený neuvedl žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Ke stížnosti odsouzeného rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále také "krajský soud") usnesením ze dne 3. února 2015 č. j. 6 To 21/2015-131 tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesení prvostupňového soudu zrušil a okresnímu soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Okresnímu soudu uložil doplnit dokazování připojením trestního spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 1 T 164/2008, výslechem svědkyně Šponarové a přehráním předmětného DVD.
Okresní soud v Kroměříži ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 2. dubna 2015 č. j. 1 T 121/2007-138, kterým návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení opět zamítl podle §283 písm. d) trestního řádu.
Proti v pořadí druhému rozhodnutí okresního soudu podal odsouzený stížnost, kterou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 12. května 2015 č. j. 6 To 146/2015-152 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, přičemž stejně jako soud okresní konstatoval, že podmínky pro obnovu řízení nebyly splněny.
III.
Proti posledně jmenovanému soudnímu rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že obecné soudy opomněly řádně odůvodnit svá rozhodnutí, porušily princip právní jistoty a předvídatelnosti, a dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou v rozporu s provedenými důkazy.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou vadná, neboť se soudy nikterak nevypořádaly s namítanými skutečnostmi ani s četnou judikaturou, na kterou stěžovatel ve svých podáních poukazoval. Obecné soudy měly podle stěžovatele přihlédnout k rozporu mezi výpovědí svědkyně Šponarové v předmětné trestní věci sp. zn. 1 T 121/2007 a v pozdější trestní věci sp. zn. 1 T 164/2008. Pochybily rovněž tím, že nerespektovaly princip ultima ratio, zásadu in dubio pro reo, jakož ani zásadu oficiality vyšetřování. Stěžovatel dále rozsáhle poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu stran nejrůznějších aspektů práva na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud prostudoval odůvodnění ústavní stížnosti, obsah napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházejících, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Ústavní soud také není orgánem činným v trestním řízení, a není proto jeho úlohou činnost těchto orgánů nahrazovat. Ze své pozice je Ústavní soud oprávněn pouze posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (viz nález ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, nověji např. nález ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - www.nalus.cz).
Jak Ústavní soud již dříve zdůraznil, v řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení §278 trestního řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Úkolem ústavního soudnictví tak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se jmenované soudy námitkami stěžovatele řádně zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda jsou naplněny podmínky pro obnovu řízení. Zejména obecný soud provedl výslech svědkyně Šponarové, přehrál DVD předložené odsouzeným (obsahující fotografie bytu, doklady, lékařské zprávy, soudní rozhodnutí, atd.). Okresní soud současně připojil spis sp. zn. 1 T 164/2008, obsahující výpověď svědkyně Šponarové ze dne 28. ledna 2010. Poté, co okresní soud provedené důkazy zhodnotil, dospěl k závěru, že z nich nevyplývají žádné nové skutečnosti, které by ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými mohly přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Ke stejnému závěru dospěl i soud stížnostní, který se ve svém rozhodnutí s námitkami stěžovatele rovněž řádně vypořádal.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, přičemž jejich závěry lze považovat za logické a ústavně konformní. Žádné ústavněprávní deficity zjištěny nebyly.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu