ECLI:CZ:US:2008:3.US.179.08.1
sp. zn. III. ÚS 179/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Klubu právní podpory, nadace v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Šárovo kolo 2/981, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 6 As 50/2007-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 6 As 50/2007-156. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutím porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z kopie napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala kasační stížnost, která neobsahovala potřebné náležitosti. Městský soud v Praze stěžovatelku usnesením vyzval, aby v zákonné jednoměsíční lhůtě odstranila vady a poučil ji o následcích neodstranění vad (§106 odst. 3 věta první soudního řádu správního). Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 13. 9. 2006. Stěžovatelka vady v jednoměsíční lhůtě neodstranila, naopak dne 12. 10. 2006 (tj. den před uplynutím jednoměsíční lhůty) požádala o prodloužení lhůty o další měsíc (§106 odst. 3 věta třetí soudního řádu správního). Dne 9. 11. 2006 stěžovatelka odstranila vady kasační stížnosti. Přípisem ze dne 10. 11. 2006 (tj. den po doplnění kasační stížnosti), doručeným stěžovatelce dne 14. 11. 2006 (tj. den po ukončení žádané další měsíční lhůty), Městský soud v Praze stěžovatelce sdělil, že prodloužení lhůty nepovoluje. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odmítl kasační stížnost stěžovatelky dle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, neboť kasační stížnost neměla náležitosti a nedostatky nebyly přes výzvu a řádné poučení (o důsledcích) odstraněny.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/04 (poznámka: nález ze dne 3. 8. 2005, publikován ve Sb.n.u.ÚS, sv. 38, č. 149, str. 189). Dle stěžovatelky byl postup Nejvyššího správního soudu formalistický a vymykal se právu na soudní ochranu; Nejvyšší správní soud měl v době svého rozhodování již doplnění kasační stížnosti k dispozici (stěžovatelka doplnila kasační stížnost v žádané další měsíční lhůtě). Městský soud v Praze navíc rozhodl o nevyhovění žádosti až poté, kdy již doplnění kasační stížnosti obdržel a sdělení o nevyhovění bylo stěžovatelce doručeno až po uplynutí žádaného měsíčního prodloužení lhůty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou vad kasační stížnosti a lhůtami pro jejich odstranění zabýval již ve svém nálezu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/05 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 40, č. 27, str. 219) a nálezu ze dne 10. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 138/06 (publikováno na stránkách: http://nalus.usoud.cz). V obou uvedených věcech bylo řešeno namítané porušení práva na spravedlivý proces v důsledku správními soudy provedené interpretace a aplikace §106 odst. 1, 2 a 3 soudního řádu správního, a to ve vztahu k jednoměsíční lhůtě pro odstranění vad kasační stížnosti (§106 odst. 3 věta první soudního řádu správního).
Také v této věci stěžovatelka namítá nesprávný postup Nejvyššího správního soudu při aplikaci §106 odst. 3 soudního řádu správního, avšak ve vztahu k další prodloužené měsíční lhůtě (věta třetí uvedeného ustanovení).
Ustanovení §106 odst. 3 soudního řádu správního zní: "Nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc."
Ve výše uvedených dvou nálezech se Ústavní soud vyslovil, že řízení o kasační stížnosti není ovládáno zásadnou koncentrace, která by omezovala možnost rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. O rozšíření kasační stížnosti se hovoří pouze v ustanovení §106 odst. 3 soudního řádu správního, a to v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Soudní řád správní tak zakotvuje koncentraci řízení o kasační stížnosti pouze pro případ, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 soudního řádu správního.
Dále Ústavní soud uvedl, že v případech, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 soudního řádu správního, může rozšířit kasační stížnost jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena (soud nemůže přihlížet k stížnostním námitkám uplatněným po uplynutí jednoměsíční lhůty, ledaže by soud tuto lhůtu k včasné a důvodné žádosti stěžovatele prodloužil).
Stěžovatelka podala blanketní (vadnou) kasační stížnost dne 7. 4. 2006, důsledkem čehož byla (nutně) soudní výzva ve spojení s aplikací zásady koncentrace řízení (§106 odst. 3 věta druhá soudního řádu správního). Stěžovatelka byla usnesením městského soudu ze dne 7. 9. 2006 v souladu s §106 odst. 3 věta první soudního řádu správního vyzvána k odstranění vad kasační stížnosti v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě (tj. do 13. 10. 2006) a byla poučena o následcích neodstranění vad. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě vady kasační stížnosti neodstranila.
Ustanovení §106 odst. 3 věta třetí soudního řádu správního upravuje možnost (diskreci) soudu na včasný návrh stěžovatele zvážit, zda konkrétní okolnosti (předestřené vážné důvody) neodůvodňují prodloužení jednoměsíční lhůty. Současně je na úvaze soudu, jakou další lhůtu (dle okolností), nejvýše však v délce dalšího jednoho měsíce, stěžovateli poskytne. Zatímco tedy jednoměsíční lhůta pro odstranění vad kasační stížnosti je pevně stanovena zákonem, nelze se od ní odchýlit a stěžovatel podavší vadnou kasační stížnost má na tuto lhůtu "nárok", v případě prodloužené lhůty tomu tak není. Zde je toliko dán prostor soudu pro uvážení, zda vážné okolnosti odůvodňují nedodržení zákonné lhůty; není tedy důvod (zákonný podklad) spoléhat se na poskytnutí další lhůty (ať již měsíční či kratší).
Stěžovatelka podala žádost o prodloužení lhůty, které soud nevyhověl, neboť neshledal závažnost okolností odůvodňujících prodloužení lhůty. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, ze kterého je zřejmé, že oba správní soudy posuzovaly závažnost stěžovatelkou uvedených důvodů nedodržení zákonné lhůty (státní závěrečné zkoušky jednatele stěžovatelky); jejich závěr o nevyhovění žádosti je řádně odůvodněn, je přesvědčivý a v jejich postupu nelze shledat libovůli. Stěžovatelka ostatně proti tomuto věcnému (obsahovému) vyřízení její žádosti o prodloužení lhůty v ústavní stížnosti ani nebrojila.
Stěžovatelka však nesouhlasila s tím, že nebylo přihlédnuto k doplnění kasační stížnosti, ačkoliv v době rozhodování měl Nejvyšší správní soud již doplnění k dispozici; stěžovatelka doplnila kasační stížnost v žádané další měsíční lhůtě. Současně namítla, že městský soud nereagoval včas na její žádost o prodloužení lhůty, resp. rozhodl o nevyhovění žádosti v době, kdy měl doplnění kasační stížnosti již k dispozici a sdělení o nevyhovění žádosti bylo stěžovatelce doručeno až po uplynutí žádané měsíční lhůty.
Ústavní soud nemá za to, že by v daném případě došlo k porušení práva na přístup k soudu.
Neopodstatněnou je námitka stěžovatelky, že pokud je doplnění kasační stížnosti obsaženo ve spise v době rozhodování o kasační stížnosti, má k tomuto podání Nejvyšší správní soud (vždy) přihlížet. Ústavní soud odkazuje na výše uvedený výklad o zásadě koncentrace řízení o kasační stížnosti v případě výzvy, která se v dané věci uplatnila. Argumentace stěžovatelky nálezem sp. zn. IV. ÚS 276/04 je nepřípadná, a to jak z hlediska koncepce právní úpravy (viz dotčená ustanovení trestního řádu a soudního řádu správního), tak z hlediska okolností obou věcí či celkové doby, ve které mohly být vady opravných prostředků odstraněny. Postup Nejvyššího správního soudu, kterým nepřihlédl k doplnění kasační stížnosti podanému mimo zákonem danou (předvídatelnou) lhůtu zajišťující koncentraci řízení, nepředstavuje porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu či na spravedlivý proces.
Rovněž podpůrný argument stěžovatelky, že vady kasační stížnosti odstranila v jím požadované (další) lhůtě jednoho měsíce, je nedůvodný. Dle §106 odst. 3 věta třetí soudního řádu správního je povinností soudu na žádost zkoumat kritéria pro prodloužení lhůty, avšak je na jeho úvaze, jakou další lhůtu stěžovateli poskytne a zda vůbec. Není tak zřejmé, na základě čeho stěžovatelka spoléhala nejen na vyhovění její žádosti, ale zároveň na prodloužení lhůty o celý měsíc (tj. maximální možné prodloužení). Stěžovatelka doplnila kasační stížnost dne 9. 11. 2006, tedy jakékoliv prodloužení lhůty o méně než 25 dnů by bylo pro stěžovatelku zřejmě nedostatečné (navíc celkem sedm měsíců od podání kasační stížnosti stěžovatelka sama vady neodstranila). Rovněž Ústavní soud poukazuje na to (obdobně jako Nejvyšší správní soud), že stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty den před koncem zákonné lhůty, přičemž jí uvedený důvod mu musel být již déle znám. Na rozdíl od stěžovatelky má tak Ústavní soud za to, že stěžovatelka, ač odborně právně zastoupena, nepostupovala s pečlivostí a neuplatňovala svá práva včas a způsobem, aby sama sobě právo na přístup k soudu neznemožnila (neztěžovala).
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že soud by měl o žádosti o prodloužení lhůty rozhodovat v přiměřené (odpovídající) době. Měl by tak činit zejména tehdy, kdy je žádosti vyhověno, neboť v takovém případě je třeba prodlouženou lhůtu reálně umožnit. V případě stěžovatelky je však zřejmé, že oba správní soudy se stěžovatelkou uvedenými okolnostmi pro prodloužení lhůty řádně zabývaly a důvod pro vyhovění žádosti neshledaly (závěry řádně odůvodnily; stěžovatelka proti těmto závěrům nebrojí). Ani v případě, kdy by městský soud své sdělení o nevyhovění žádosti doručil stěžovatelce před uplynutím (další) měsíční lhůty, by se na opožděnosti doplnění kasační stížnosti nic nezměnilo. Stěžovatelka si sama svou nečinností v zákonné jednoměsíční lhůtě, kdy jednak neodstranila vady kasační stížnosti a jednak podala žádost o prodloužení lhůty až předposlední den, přivodila situaci, že nemohla mít žádný časový prostor na doplnění kasační stížnosti v řádné zákonné jednoměsíční lhůtě (resp. možnost reagovat na případné sdělení soudu o nevyhovění žádosti).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky (právo na přístup k soudu), proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu