Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 03.08.2005, sp. zn. IV. ÚS 276/04 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 149/38 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.276.04
Posuzování odvolání, jež bylo odůvodněno až po zákonem stanovené lhůtě
Právní větaObecný účel novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., spočívající ve zjednodušení a zrychlení trestního řízení, lze považovat za ústavně konformní, ba naplňující regulativní ideu vyjádřenou v základních právech garantujících fair proces, neboť součástí fair procesu je i rychlost řízení. Otázkou však je, zda ustanovení §249 odst. 1, §251 odst. 1, §253 odst. 3 a §254 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu v interpretaci provedené obecnými soudy v této věci nevykročila z obecně vymezeného účelu tak, že neproporcionálně popřela účel, resp. cíl samotného odvolání v trestních věcech, který je rovněž ústavně chráněn.Za účel odvolání je třeba považovat posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně, a to jak z hlediska dokazování skutkových okolností, tak z hlediska právního posouzení. Odvolání je třeba považovat za právní institut jistící důsledné uplatnění a prosazení principu presumpce neviny, který chrání svobodu jednotlivce a do které lze zasáhnout jen tehdy, jsou-li důvody a způsob, které umožňuje zákon, postaveny najisto. Tento požadavek plyne z interpretace článkem 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod garantované osobní svobody. Přitom pravděpodobnost důvodnosti zásahu do osobní svobody, která by se mohla blížit jistotě o důvodnosti takového zásahu do tohoto statku, který je základním pilířem, z něhož jsou další základní práva odvozena, nelze konstruovat z posouzení věci jedinou soudní instancí, mnohdy jediným soudcem (samosoudcem). Obecné zkušenosti svědčí totiž o omylnosti jednotlivých osob, včetně soudců, a to i v případě, že tyto osoby jsou profesionálně zdatné, jakož i pečlivé.Propadný charakter procesní lhůty není obvyklý, a je-li procesní lhůta zákonodárcem zamýšlena jako lhůta propadná, pak se tato zákonodárcova intence projevuje ve výslovném ustanovení zákona, které stanoví, že navrácení lhůty není přípustné (viz např. konstrukce §265e odst. 4 trestního řádu o dovolání). Ostatně pokud by zákonodárce skutečně konstruoval propadný charakter lhůty u opravného prostředku, jakým je odvolání, tj. u prostředku, jehož existence je chráněna základním právem (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), vyvolávala by taková konstrukce ústavněprávní pochybnosti o příliš restriktivním formálním omezení tohoto základního práva.Zákonodárce správně diferencuje co do charakteru lhůt vztahujících se k odvolání z jedné strany a dovolání ze strany druhé. Zatímco totiž dovolání jako opravný prostředek podávaný proti pravomocnému rozhodnutí respektuje při konstrukci lhůty ústavní požadavek právní jistoty a lhůta má skutečně propadný charakter, je třeba při výkladu zákonem stanovené lhůty (jakékoli) vztahující se k odvolání mít stále na paměti účel, který odvolání zcela nezastupitelně plní, jak naznačeno svrchu. V situaci, kdy zdůvodnění odvolání bylo v době rozhodování odvolacího soudu již součástí spisu, také neexistoval jediný rozumný důvod pro odmítnutí odvolání, které by jako nezdůvodněné ztěžovalo, ve smyslu prodlužovalo či znemožňovalo, věcné rozhodnutí o odvolání.
ECLI:CZ:US:2005:4.US.276.04
sp. zn. IV. ÚS 276/04NálezNález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 276/04 - ve věci ústavní stížnosti D. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1439/2003 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 9 To 23/03, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, a o návrhu na zrušení §251 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1439/2003 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 9 To 23/03 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a základní právo stěžovateli garantované čl. 8 odst. 2Listiny základních práv a svobod.II. Proto se tato rozhodnutí zrušují.III. Návrh na zrušení §251 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.Odůvodnění:I.Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Dle přesvědčení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně nerespektováním principu rovnosti účastníků řízení [čl. 37 odst. 3Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3Listiny).Stěžovatel se svou ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení §251 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť se domníval, že aplikací tohoto ustanovení nastala skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti (§74zákona o Ústavním soudu).V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že nesouhlasí s interpretací ustanovení §251trestního řádu provedenou Nejvyšším soudem. Stěžovatel se odvolával na větu první §251 odst. 1trestního řádu, z níž dovozoval, že v případě, kdy podal odvolání sám obžalovaný, měla být výzva k odstranění vad doručena nejen obhájci, ale také obžalovanému. Nedodržením tohoto postupu byla dle přesvědčení stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3Listiny.Stěžovatel se domníval, že právo hájit se sám má obviněný vždy, a to i v situaci, kdy si zvolil obhájce. Pro naplnění práva na vlastní aktivní obhajobu a zajištění rovnosti stran v řízení je dle názoru stěžovatele rovněž nezbytné, aby byly některé písemnosti doručovány či alespoň oznamovány obžalovanému, přičemž mezi tyto písemnosti řadí i informace soudu týkající se odvolání.Stěžovatel zároveň upozornil na skutečnost, že pokud by mu výzva k odstranění vad podání byla doručena, bylo by mu umožněno na ni reagovat, třeba i jen tím, že by včas kontaktoval svého obhájce, čímž by byl splněn zásadní předpoklad pro realizaci jeho aktivní obhajoby a současně i zachován princip rovnosti stran v řízení.Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení ustanovení §251 odst. 1trestního řádu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem jeho ústavní stížnosti.II.K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že v dovolacím řízení nebyl porušen trestní řád ani jiné účinné právní normy, a že tedy k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Na základě uvedeného navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.Vrchní soud ve svém vyjádření konstatoval, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, přičemž rovněž odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených usnesení. Zároveň poukázal na skutečnost, že každý obžalovaný je se svými právy ohledně institutu odvolání proti rozsudku prokazatelně a s dostatečným předstihem seznámen jednak při jeho vyhlášení, jednak v rámci jeho písemného vyhotovení, a vyjádřil přesvědčení, že důsledek nečinnosti obžalovaného nelze zaměňovat za porušení ústavou garantovaného rovného postavení stran v řízení a práva na obhajobu. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.Dále si Ústavní soud k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 28 T 4/2000, z něhož zjistil, že rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. 28 T 4/2000-317 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovatel podal do protokolu odvolání do výroku o vině i trestu. Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 9 To 23/03 Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele odmítl. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud dne 14. 1. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1439/2003 tak, že toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.Dále Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že, jak shora uvedeno, podal stěžovatel odvolání bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku při hlavním líčení konaném dne 17. 10. 2002, jehož rozsah vymezil tak, že se odvolává do výroku o vině i trestu. Písemné vyhotovení rozsudku bylo stěžovateli doručeno dne 12. 1. 2003, jeho obhájci dne 5. 12. 2002. Odvolacímu soudu byl spis postoupen k projednání odvolání dne 17. 2. 2003. Dne 3. 3. 2003 se spis vrátil soudu první instance bez věcného vyřízení, neboť soudkyně, jak uvedl předseda senátu odvolacího soudu, nepostupovala tak, jak jí ukládá §251trestního řádu. Dne 17. 3. 2003 obdržel obhájce stěžovatele výzvu ve smyslu §251 odst. 1trestního řádu k zaslání odůvodnění odvolání svého klienta ve lhůtě 5 dnů. Obhájce byl poučen o tom, že nedostojí-li výzvě, bude odvolání podle §253 odst. 3trestního řádu odmítnuto. Dne 3. 4. 2003 předal obhájce stěžovatele odůvodnění odvolání k poštovní přepravě a tato písemnost byla soudu prvního stupně doručena dne 4. 4. 2003. Toto podání bylo uvozeno větami "obhájce obžalovaného se omlouvá za prodlení při odůvodnění odvolání. Bylo způsobeno delší těžkou chorobou obžalovaného (míněno patrně obhájce), která mu zabránila rozsudek s obžalovaným řádně projednat." Odvolacímu soudu byl spis, jehož součástí již bylo odůvodnění odvolání, doručen dne 8. 4. 2003. Dne 22. 4. 2003 odvolací soud v neveřejném zasedání odmítl odvolání dle §253 odst. 3trestního řádu, neboť odvolání dle jeho názoru nesplňovalo obsahové náležitosti, což odvolací soud hodnotil ve vztahu k době, kdy uplynula zákonná pětidenní lhůta. Nejvyšší soud, jak svrchu uvedeno, odmítl dovolání stěžovatele poté, když gramatickým a logickým výkladem §251 odst. 1 a 2trestního řádu dospěl k závěru, že výzvu k odstranění vad odvolání musí soud prvního stupně zaslat toliko obhájci, nikoli obviněnému, byť obviněný sám odvolání podal. Nejvyšší soud zdůraznil, že tento výklad odpovídá i smyslu novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která zvýraznila ústup od revizního principu v odvolacím řízení a posílení dispoziční (správně projednací) zásady a odpovědnosti odvolatele za to, které výroky rozsudku napadne a jaké vady jim, eventuálně předcházejícímu řízení, vytkne. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že pětidenní lhůta uvedená v §251 odst. 1trestního řádu je lhůtou propadnou, a nikoli pořádkovou (jak tomu je v případě odstavce 2 téhož ustanovení, tj. v situaci, kdy odvolatel nemá obhájce). Nejvyšší soud odmítl možnost aplikovat v dané věci ustanovení §62 odst. 2 věty druhé trestního řádu, dle kterého je třeba doručit písemnost soudu i obviněnému (nejen jeho obhájci), má-li obviněný něco osobně vykonat. Tyto důvody vedly k odmítnutí dovolání. III.Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že je tedy způsobilá věcného posouzení, po jehož provedení shledal, že ústavní stížnost je i důvodná. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudkyni Michaele Židlické jako soudci zpravodaji, s jejímž návrhem věc odmítnout jako zjevně neopodstatněnou se senát při projednání věci dne 3. 8. 2005 neztotožnil. Proto byla předsedkyní senátu, která byla zároveň soudcem zpravodajem, určena postupem podle ustanovení §55 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Eliška Wagnerová jako nový soudce zpravodaj k vypracování nálezu.IV.Ústavní soud koriguje rozhodovací činnost obecných soudů v případě, zjistí-li, že ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nabyla při posouzení věci za aplikace principu proporcionality neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37, a další). Ústavní soud dále v mnoha svých rozhodnutích vyslovil názor, že se cítí vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58, a další). Při dodržení vysloveného názoru Ústavní soud v daném případě zkoumal potenciálně možné porušení základního práva stěžovatele na odvolání v trestních věcech, garantovaného čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i porušení práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 2Listiny. Výkon práva na odvolání včetně důvodů, pro které může být vykonáno, garantovaný Protokolem, stanoví zákon. Právo na odvolání může být ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva realizováno tak, že odvolání se může týkat otázek skutkových a otázek právních anebo toliko otázek právních. Tento soud připouští i možnost, že obviněný je dle zákona povinen požádat o možnost odvolat se, avšak všechna omezení obsažená v domácích zákonech musí (s použitím analogie s právem na přístup k soudu obsaženým v čl. 6 odst. 1Úmluvy) sledovat legitimní cíl a nezasahovat do samotné esence tohoto práva (viz rozhodnutí ze dne 27. 4. 2000 Haser v. Švýcarsko anebo rozhodnutí ze dne 13. 2. 2001 Krombach v. Francie). Tento požadavek plyne mutatis mutandis i z čl. 4 odst. 4Listiny. V rovině jednoduchého práva je právo na výkon práva na odvolání upraveno v hlavě šestnácté trestního řádu. Pro posouzení dané věci je relevantní výklad ustanovení §249 odst. 1trestního řádu, upravujícího obsah odvolání tak, že z něj musí být patrno, ve kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo, vytýkány. Dále je relevantní výklad ustanovení §251 odst. 1 a §253 odst. 3trestního řádu, upravujících postup soudu prvního stupně při odstranění vad odvolání a odmítnutí odvolání odvolacím soudem pro nesplnění náležitostí obsahu odvolání, jakož i výklad ustanovení §254 odst. 1, 2 a 3trestního řádu, upravujícího rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Je třeba uvést, že zmíněná ustanovení trestního řádu do něj byla vnesena jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jejímž obecným cílem, tj. účelem, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, bylo odstranit "základní nedostatek platné právní úpravy, kterým je přílišná složitost trestního řízení", a dále, aby trestní řízení vedené proti pachateli trestného činu bylo skončeno co nejdříve po spáchání trestného činu. Požadavky na změny charakterizuje důvodová zpráva mimo jiné takto:
- výrazněji zjednodušit a zrychlit řízení ve všech jeho stádiích, - v oblasti řádných a zejména mimořádných opravných prostředků více respektovat stanoviska stran trestního řízení a možnost, za přísně stanovených podmínek, přístupu k Nejvyššímu soudu cestou dovolání. Obecný účel novely, spočívající ve zjednodušení a zrychlení trestního řízení, lze považovat za ústavně konformní, ba naplňující regulativní ideu vyjádřenou v základních právech garantujících fair proces, neboť součástí fair procesu je i rychlost řízení. Otázkou však je, zda svrchu uvedená ustanovení trestního řádu v interpretaci provedené obecnými soudy v této věci nevykročila z obecně vymezeného účelu tak, že neproporcionálně popřela účel, resp. cíl samotného odvolání v trestních věcech, který je rovněž ústavně chráněn, jak rozvedeno níže. Za účel odvolání je třeba považovat posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně, a to jak z hlediska dokazování skutkových okolností, tak z hlediska právního posouzení. Odvolání je třeba považovat za právní institut jistící důsledné uplatnění a prosazení principu presumpce neviny, který chrání svobodu jednotlivce, do které lze zasáhnout jen tehdy, jsou-li důvody a způsob, které umožňuje zákon, postaveny najisto. Tento požadavek plyne z interpretace článkem 8 odst. 1 a 2Listiny garantované osobní svobody. Přitom pravděpodobnost důvodnosti zásahu do osobní svobody, která by se mohla blížit jistotě o důvodnosti takového zásahu do tohoto statku, který je základním pilířem, z něhož jsou další základní práva odvozena, nelze konstruovat z posouzení věci jedinou soudní instancí, mnohdy jediným soudcem (samosoudcem). Obecné zkušenosti svědčí totiž o omylnosti jednotlivých osob, včetně soudců, a to i v případě, že tyto osoby jsou profesionálně zdatné, jakož i pečlivé. Jinými slovy, Ústavní soud se musel zabývat otázkou, zda interpretací uvedených ustanovení trestního řádu nedaly obecné soudy neproporcionální přednost obecnému účelu novely trestního řádu, tj. rychlosti řízení, před účelem odvolání v naznačeném smyslu, tj. jako prostředku, který jistí osobní svobodu. Ze skutečností uvedených v reprodukční části tohoto rozhodnutí, které Ústavní soud čerpal ze spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci stěžovatele, vyplývá, že obecné soudy zcela jednoznačně upřednostnily rychlost (možná i snadnost) vyřízení věci a zcela pominuly důležitost účelu odvolání v trestním řízení, jehož konkurující působení ve vztahu k rychlosti řízení zřejmě zcela přehlédly. Pokud by si otázku účelu odvolání nastolily, musely by se vypořádat s několika variantami, které by jim dovolily věcné posouzení odvolání i za situace jeho podání, resp. odůvodnění prostřednictvím obhájce s desetidenním zpožděním (vzhledem k tomu, že výzva soudu prvního stupně byla obhájci doručena 17. 3. 2003, uplynula zákonná pětidenní lhůta pro předání podání obsahujícího odůvodnění odvolání k poštovní přepravě v pondělí 24. 3. 2003, když poslední den lhůty připadl na sobotu. Protože bylo podání obsahující odůvodnění předáno obhájcem k poštovní přepravě 3. 4. 2003, stalo se tak s desetidenním zpožděním). Předně jde o interpretaci §249 odst. 1trestního řádu, stanovícího obsah odvolání. Stěžovatel přitom jasně vymezil výroky rozsudku soudu prvního stupně, které odvoláním napadl (protokol o hlavním líčení č. l. 315 verte). Zákon, tj. trestní řád, mlčí k možnosti odůvodnit odvolání přímo při jeho ohlášení do protokolu po skončení hlavního líčení. Toto mlčení by nemělo být vykládáno v neprospěch stěžovatele. Je-li totiž v protokolu o hlavním líčení uvedeno, že odvolání podával sám stěžovatel, lze se domnívat, že tak činil jako člověk práva neznalý svými slovy, která mohla obsahovat i důvod, proč s rozsudkem nesouhlasí, přičemž formulace uvedená v protokolu je zjevně formulací vystihující právní posouzení stěžovatelova projevu soudem. Dokazování v tomto směru však provedeno nebylo. Pro okolnost, že důvody odvolání lze uvést i do protokolu, svědčí srovnání s - byť zákonem provedenou - rakouskou úpravou, rozlišující mezi ohlášením opravného prostředku, které je možné učinit i do protokolu, a jeho odůvodněním ve lhůtě odvíjející se od obdržení písemného vyhotovení rozsudku. Důvody, pro které je opravný prostředek podáván, lze dle rakouské odborné literatury (Seiler, S.: Strafprozessrecht, WUV - Universitätsverlag, Wien, 1998, str. 234) uvést již v ohlášení opravného prostředku, přičemž odůvodnění po obdržení písemného vyhotovení rozsudku je chápáno jako právo nikoli jako povinnost. Je pravdou, že rakouské právo i judikatura vyžadují obsahové označení důvodů odvolání, nikoli jejich zákonnou kvalifikaci, ani její právní zdůvodnění, nicméně nelze přehlédnout, že důvody, pro které lze opravný prostředek podat, jsou v obecné podobě v rakouském trestním řádu vyjádřeny a samozřejmě tak poskytují návod k obsahové konkretizaci. To však není případ české úpravy a je samozřejmě otázkou, jak daleko až může dosáhnout požadavek soudu na "vytýkání vad". Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 195/05 (viz www.nsoud.cz) vyplývá, že Nejvyšší soud akceptuje velmi obecné odůvodnění odvolání, a lze se tázat, zda taková obecná specifikace vad je vůbec schopná vymezit činnost odvolacího soudu ve směru racionalizace a zrychlení odvolacího řízení, resp. omezit revizní princip v řízení o odvolání. Nadto komentář k §254trestnímu řádu (Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád - komentář, díl II., 4. vydání, C.H.BECK) uvádí celou škálu přezkumných povinností odvolacího soudu, které má splnit z úřední povinnosti ve vztahu k dodržování procesních ustanovení, jakož i k vadám, "které měly vliv na správnost výroků, proti nimž odvolání podáno bylo". Odvolací soud dle tohoto komentáře nepřihlíží vlastně jen k vadám, které mají původ v odvoláním nenapadnutém výroku, a k vadám, které sice mají původ v napadeném výroku, avšak nemají vliv na jeho správnost (str. 1571 citované publikace). Velmi výraznou modifikací vázanosti odvolacího soudu důvody uvedenými v odvolání je i ustanovení §254 odst. 2trestního řádu umožňující soudu přezkoumat i odvoláním nenapadený výrok. Nelze přehlížet ani fakt, že kromě skutečností tvrzených v podaném odvolání, případně na jejich podporu nabízených důkazů, může odvolací soud jako podklad použít též skutečnosti a důkazy, které sám zjistil a provedl. Tyto prostředky a nástroje k plnění povinnosti odvolacího soudu jsou významně rozšířeny ustanovením §263 odst. 6 a 7trestního řádu, které umožňují stranám navrhovat provedení důkazů k tvrzením přednášeným až ve veřejném zasedání o odvolání. Dalším důvodem, který mohl vést k jinému posouzení stěžovatelovy věci, než který přijaly obecné soudy, je skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu (22. 4. 2003) bylo součástí spisu, který byl odvolacímu soudu postoupen, i odůvodnění odvolání (a to od 4. 4. 2003). Již citovaný komentář k trestnímu řádu (k §253, str. 1567) uvádí, že důvody pro odmítnutí odvolání zjišťuje odvolací soud ke dni svého rozhodnutí a situaci opožděného odůvodnění odvolání obsaženého ve spise před rozhodnutím odvolacího soudu hodnotí tak, že odvolací soud by "zřejmě odvolání neodmítl", přičemž ovšem upozorňuje na nepředvídatelnost okamžiku rozhodování odvolacího soudu, a tudíž i na to, že na opožděné rozhodnutí odvolacího soudu nelze spoléhat. Tento názor, byť polemicky, avšak nikoli vyhraněně odmítavě, přijímá i odborná literatura (Několik poznámek k průzkumu účinnosti novely trestního řádu, Rizman, S., in Trestní právo 5/05, s. 2 a násl.). S tímto názorem se ovšem rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatele, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůbec nevypořádávají a objevuje se v nich toliko apodiktické tvrzení o tom, že pětidenní lhůta k odůvodnění odvolání má propadnou povahu, a z tohoto tvrzení se pak dovozuje nutnost odmítnutí stěžovatelova odvolání. K tomuto tvrzení je třeba uvést, že propadný charakter procesní lhůty není obvyklý, a je-li procesní lhůta zákonodárcem zamýšlena jako lhůta propadná, pak se tato zákonodárcova intence projevuje ve výslovném ustanovení zákona, které stanoví, že navrácení lhůty není přípustné (viz např. konstrukce §265e odst. 4trestního řádu o dovolání). Ostatně pokud by zákonodárce skutečně konstruoval propadný charakter lhůty u opravného prostředku, jakým je odvolání, tj. u prostředku, jehož existence je chráněna základním právem (jak svrchu uvedeno), vyvolávala by taková konstrukce ústavněprávní pochybnosti o příliš restriktivním formálním omezení tohoto základního práva. Zákonodárce však dle názoru Ústavního soudu správně diferencuje co do charakteru lhůt vztahujících se k odvolání z jedné strany a dovolání ze strany druhé. Zatímco totiž dovolání jako opravný prostředek podávaný proti pravomocnému rozhodnutí respektuje při konstrukci lhůty ústavní požadavek právní jistoty a lhůta má skutečně propadný charakter, je třeba při výkladu zákonem stanovené lhůty (jakékoli) vztahující se k odvolání mít stále na paměti účel, který odvolání zcela nezastupitelně plní, jak naznačeno svrchu. Nadto v daném případě, tj. v situaci, kdy zdůvodnění odvolání bylo v době rozhodování odvolacího soudu již součástí spisu, také neexistoval jediný rozumný důvod pro odmítnutí odvolání, které by jako nezdůvodněné ztěžovalo, ve smyslu prodlužovalo či znemožňovalo, věcné rozhodnutí o odvolání. Odvolání bylo v době rozhodování odvolacího soudu, ba v okamžiku, kdy mu byl spis soudem první instance postoupen, prostě již odůvodněno. Ani samotný fakt, že lhůtu k odůvodnění odvolání stanoví zákon, který také připouští odmítnout nezdůvodněné odvolání, nelze interpretovat tak, že zákonodárce vytvořil tímto způsobem procesní lhůtu propadnou. Účelem této lhůty bylo zrychlení odvolacího řízení, avšak pokud soudy samy, tak jako v daném případě, nepracují rychle a nestačí včas rozhodnout o odmítnutí odvolání předtím, než se stane součástí spisu, byť opožděně, míjí soudy odmítnutím odvolání v takové situaci zákonnou lhůtou sledovaný účel, tj. rychlost řízení. A konečně další možností otevírající cestu k věcnému projednání odvolání stěžovatele bylo posouzení úvodních vět podání advokáta stěžovatele v písemnosti doručené soudu prvního stupně dne 4. 4. 2003, obsahující zdůvodnění odvolání. Úvodní věty je totiž možnost posoudit jako žádost advokáta o navrácení lhůty ve smyslu analogicky aplikovaného §61 odst. 1trestního řádu. Tomu, že v případě zmeškání lhůty k odůvodnění odvolání lze požádat o její navrácení, nebrání ani dikce §61 odst. 1trestního řádu, která naopak vylučuje navrácení lhůty jen v případech, kdy to zákon stanoví, což - jak svrchu doloženo - není případ odvolání a jeho odůvodnění. Také již citovaný komentář (k §251, str. 1560) uvádí, že ve výjimečných případech nemožnosti dodržet lhůtu lze za použití analogie §61trestního řádu užít institut navrácení lhůty. "Analogickou aplikaci §61trestního řádu lze použít i v případě, kdy obviněný nebo obhájce z důležitých důvodů zmeškal lhůtu stanovenou ve výzvě k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání (§251 odst. 1trestního řádu)", uvedl Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 195/05. Z toho, co bylo dosud uvedeno, jasně vyplývá, že obecné soudy zcela neodůvodněně braly v úvahu pouze účel novely trestního řádu, tj. zrychlení odvolacího řízení. Zcela ovšem opomenuly brát v úvahu další konkurující účel, který má odvolání samotné, a to v jeho důležitosti tak, jak byla vysvětlena svrchu. Za těchto okolností nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu zrušit, když dospěl k závěru, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele uvedená ve výroku tohoto nálezu. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §251 odst. 1trestního řádu, posoudil jej Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný, když dospěl k závěru o možnosti ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, jak ostatně vyplývá z rozhodnutí o ústavní stížnosti samotné [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Odlišné stanovisko soudkyně Michaely ŽidlickéS výroky uvedenými sub I. a II. nesouhlasím, neboť jsem přesvědčena, že omezení práva na odvolání, k němuž dochází v důsledku aplikace §251 odst. 1 trestního řádu, není nepřiměřené. V souvislosti s novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byl v odvolacím řízení revizní princip nahrazen principem vázanosti soudu podaným odvoláním. Smyslem této změny byla racionalizace přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť tak odpadla nutnost zabývat se napadeným rozhodnutím jako celkem a odvolacímu soudu bylo umožněno soustředit své úsilí na namítané vady. V souvislosti s těmito změnami vznikla odvolateli povinnost odvolání odůvodnit, přičemž zákon za tímto účelem stanovil lhůtu, ve které se tak má stát. Bez existence této lhůty by předmětného účelu, tedy zrychlení a zjednodušení odvolacího řízení, jež je nepochybně účelem legitimním, nemohlo býti dosaženo, neboť soud by byl nucen vyčkat, až odvolatel své odvolání doplní, což by, bez možnosti odvolání odmítnout, mohlo v krajním případě trvat neomezeně dlouhou dobu.Z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod plyne, že podmínky výkonu práva na odvolání stanoví zákon. Ten v tomto případě mimo jiné stanoví, že odvolání musí býti odůvodněno. Toto omezení, jak bylo již vysvětleno, sleduje legitimní cíl a dle mého názoru přitom nezasahuje do samotné podstaty práva na odvolání způsobem, jež by bylo možno označit za neústavní. S ohledem na skutečnost, že obecné soudy akceptují i odůvodnění relativně obecná, nelimituje požadavek na odůvodnění právo na odvolání ničím jiným než výše uvedenou lhůtou, jež se ovšem s ohledem na konstrukci odvolacího řízení jeví jako nezbytná. Za situace, kdy se i u odůvodnění odvolání připouští aplikace §61 trestního řádu per analogiam, a tedy je možno požádat o navrácení lhůty, je právo na odvolání dostatečně chráněno tak, aby byly naplněny požadavky čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V předmětném případě tedy obecný soud nepochybil, jestliže odvolání stěžovatele s odkazem na §253 odst. 3 trestního řádu odmítl. Nelze se totiž ztotožnit ani s argumentem, že písemnost doručenou soudu prvního stupně dne 4. 4. 2003, v níž obhájce stěžovatele uvedl, že se "omlouvá za prodlení při odůvodnění odvolání", nutno interpretovat jako žádost o navrácení lhůty ve smyslu §61 trestního řádu. Takový závěr se jeví přinejmenším jako diskutabilní, neboť z předmětného podání dostatečně nevyplývá vůle stěžovatele, resp. jeho právního zástupce o cokoliv žádat. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětný úkon byl učiněn osobou znalou práva, u níž se předpokládá schopnost označit právní úkon, jenž činí, a relativně určitě a přesně zformulovat jeho obsah. Stěžovatel ani jeho právní zástupce ostatně tuto skutečnost v dalším průběhu řízení ani v ústavní stížnosti nenamítali, ačkoliv by se například jednalo o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu; je tedy zřejmé, že ani tyto osoby předmětný úkon za žádost o navrácení lhůty nepovažovali. Zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ačkoliv byl řádně poučen o svých procesních právech, včasné uplatnění těchto práv zanedbal. To platí i v případech, kdy nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti spočívá na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá. Z tohoto důvodu měla být dle mého názoru ústavní stížnost odmítnuta.