ECLI:CZ:US:2011:3.US.1791.11.1
sp. zn. III. ÚS 1791/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti TRANSEXPRESS Intl. spol. s r.o., sídlem Ostrava, Orlovská 791/40, zastoupené JUDr. Alicí Bártkovou Kubovou, M.E.S., advokátkou se sídlem Praha 2, Rubešova 83/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. 32 Cdo 181/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání proti usnesením Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 13 Co 440/2008 jako nepřípustné, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a contrario. Závěr o nepřípustnosti dovolání dle písm. b) odůvodnil Nejvyšší soud tím, že soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, učinil tak však na základě zrušovacího usnesení (č.j. 13 Co 268/2007-160), jímž mu odvolací soud věc vrátil k dalšímu řízení "pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti závěru o nesplnění závazkové povinnosti žalované vybrat dopravce, který by přepravil zásilku nepoškozenou a bez chybějící části, aniž by ho zavázal právním názorem na posuzovanou věc."
Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že dovolací soud její dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se zabýval tím, že odvolacím soudem byla poučena o možnosti podat dovolání bez dalšího, tedy i ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelka se proto domnívá, že dovolací soud toto poučení ignoroval (zatímco ona se jím řídila) a dovolání přesto odmítl "ryze formalisticky", aniž hodnotil okolnosti konkrétního řízení. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 618/01, I. ÚS 89/02 a III. ÚS 332/04) má za to, že chybné poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu nemůže jít k její tíži, a dovolací soud porušil shora uvedená ustanovení ústavního pořádku, pakliže tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí náležitě nereflektoval.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94).
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že její dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť jeho přípustnost (uvážením dovolacího soudu nepodmíněná) vyplývala - a to i v kontextu jí odkazovaných nálezů Ústavního soudu - z poučení obsaženého v rozhodnutí soudu odvolacího.
V prvé řadě je nutné zdůraznit, že stěžovatelčin odkaz na identifikované nálezy Ústavního soudu je nepřípadný, neboť jejich závěry nemají žádného průmětu do projednávané věci. Odkazované nálezy totiž posuzovaly otázku důsledků nesprávného poučení odvolacích soudů o lhůtě k podání dovolání po novele občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., zatímco v dané věci o situaci dovolání opožděného zjevně nejde.
Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolací soud - patrně na rozdíl od soudu odvolacího - dospěl k závěru, že v dané věci nejde o případ tzv. skryté diformity, a dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není. Se tímto posouzením, že podmínky přípustnosti podle tohoto ustanovení nebyly v dané věci splněny (nebyla zde vázanost právním názorem soudu odvolacího), stěžovatelka nepolemizuje; dává toliko (a jen) najevo, že poučení o přípustnosti dovolání odvolacím soudem vylučuje, aby bylo poté shledáno nepřípustným.
Stěžovatelka však zjevně přehlíží, co je v soudní praxi ustálenou zásadou, že vadné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je (bez dalšího) přípustné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002), neboť ta je dána zákonem, a obsah poučení odvolacího soudu zde tudíž nehraje roli. Za podmínek vyjádřených v ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. má nesprávné poučení za následek prodloužení lhůty k podání dovolání.
Stěžovatelčina základní práva chráněná Listinou by tak mohla být ve vazbě na nesprávné poučení zasažena jen v případě, že by dovolací soud odmítl její dovolání proto, že k dovolacímu přezkumu nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu úpravy přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tuto otázku - řídíc se poučením odvolacího soudu - by dovolacímu soudu stěžovatelka předkládat nemusela. Jedině zde by mohla být řeč o tom, jak stěžovatelka uvádí, že nesprávné poučení jí nemůže "jít k tíži".
Stěžovatelka však v dovolání uplatnila i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak dovolací soud jím předestřenou otázku jako zásadního právního významu neposoudil, a indikoval nepřípustnost dovolání současně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a contrario, poté, co shledal právní závěry odvolacího soudu za souladné s hmotným právem a ustálenou soudní praxí. Ani tomuto závěru stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, majíc nadále za to, že již samo nesprávné poučení odvolacího soudu založilo přípustnost jejího dovolání.
Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelčina dovolání jako nepřípustného stěžovatelkou uváděná ustanovení Ústavy a Listiny neporušil, neboť tento výsledek dovolacího řízení na jí vytýkaném nesprávném poučení odvolacího soudu nebyl jakkoliv založen.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorií návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu