ECLI:CZ:US:2005:3.US.182.05
sp. zn. III. ÚS 182/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. H., zastoupeného Mgr. Michaelou Wenzlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti postupu Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, spočívajícímu v odepření nahlédnout do spisu vedeného pod ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004 dne 3. 2. 2005, a postupu Městského státního zastupitelství v Praze, plynoucího z přípisu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 1 KZV 38/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel postup Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, jenž spočíval v tom, že stěžovateli a jeho obhájci nebylo dne 3. 2. 2005 umožněno nahlédnout do spisu vedeného pod ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004 v trestní věci stěžovatele jakožto obviněného, a dále i postup Městského státního zastupitelství v Praze, které k žádosti stěžovatele přezkoumalo předmětný postup policejního orgánu podle §65 odst. 2 a §157a odst. 1 trestního řádu a neshledalo jej vadným, což stěžovateli oznámilo přípisem ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 1 KZV 38/2005. Stěžovatel má za to, že uvedené orgány činné v trestním řízení porušily zejména jeho právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že dne 3. 2. 2005 v 10.45 hod. byl zadržen policejním orgánem, téhož dne v 14.00 hod. mu bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 trestního zákona. Bezprostředně poté obhájce stěžovatele požádal o nahlédnutí do příslušného trestního spisu, což policejní orgán před výslechem stěžovatele (jakožto obviněného) nepovolil z důvodu nedostatku času a obavy, že by mohlo dojít k narušení vyšetřování, neboť nebyl vyslechnut stěžovatel ani svědci. Následně obhájce stěžovatele požádal podle §65 odst. 2 trestního řádu Městské státní zastupitelství v Praze o přezkoumání závažnosti důvodů pro odepření práva nahlížet do spisu, to mu přípisem ze dne 14. 3. 2005 sdělilo, že neshledává v postupu policejního orgánu žádné pochybení a že se s ním plně ztotožňuje, což odůvodnilo tím, že dosud nebyly vyslechnuty osoby, kterých se týkají některé listinné materiály, zejména operativní prostředky, a mohlo by tak dojít k jejich ovlivňování při výpovědích. Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí, když namítá, že v jeho trestní věci neexistovaly závažné důvody ve smyslu §65 odst. 2 trestního řádu, neboť nedostatek času potřebného pro nahlédnutí do spisu jako důvod nemůže obstát, zvláště pokud byl ochoten nahlížet i v omezeném časovém prostoru, zcela nepřijatelné by pak bylo, kdyby nedostatek času byl na straně policejního orgánu, navíc tento důvod již nepochybně odpadl. Jde-li o druhý důvod, tedy že by mohlo dojít k narušení vyšetřování, jde o obecný závěr policejního orgánu, že takový stav může nastat, aniž by byly konstatovány konkrétní důvody podporující danou obavu. Stěžovatel je toho názoru, že obava, že by stěžovatel ovlivňoval svědky, zakládá vazební důvod ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, avšak nemůže představovat závažný důvod, pro který by mu bylo možné odepřít právo nahlížet do spisu, resp. neumožnění mu nahlédnout do spisu nemůže být jakousi náhradou vazby. V souvislosti s tím poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 k návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na vzetí stěžovatele do vazby konstatoval, že nebyly žádné důvody pro vzetí stěžovatele do vazby zjištěny. Stěžovatel následně v ústavní stížnosti shrnuje, že důvody, pro které policejní orgán odepřel stěžovateli výkon práva nahlížet do spisu, jsou neurčité a tedy nepřezkoumatelné, dále pak poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 427/2000 a tvrdí, že za závažné důvody mohou být považovány jen ty konkrétní případy, kdy je dán zájem na ochraně života a zdraví jiných osob či zájem na ochraně majetku, přičemž orgány činné v trestním řízení si nemohou "ulehčovat" práci na úkor práva stěžovatele na obhajobu. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uvedeným orgánům veřejné moci zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením §65 odst. 2 trestního řádu, neboť nebyly dány "závažné důvody" pro odepření práva nahlédnout do spisu, příp. že daný postup nebyl řádně zdůvodněn, v důsledku čehož bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu. Jak je patrno z ústavní stížnosti, žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu byla přednesena v den, kdy bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a před jeho výslechem v roli obviněného, přičemž věc stěžovatele souvisí s obecně známou kauzou investičního fondu Trend a akcií společnosti Kotva, a. s.
Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 80), zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
Vycházeje z výše uvedených zásad Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do spisu ve zcela počáteční fázi trestního řízení (srov. nález ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 19/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 2) a že šlo o případ spojený s možnou hospodářskou kriminalitou závažného charakteru (mimořádného rozsahu) s mezinárodními prvky, a dospěl k závěru, že pokud policejní orgán odepřel stěžovateli a jeho obhájci nahlédnout do spisu s tím, že nebyli vyslechnuti stěžovatel a ve spise označené osoby jako svědci, šlo o procesní a vyšetřovací taktiku, již mu za dané situace nelze upírat (srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, publ. tamtéž, sv. 30, č. 105). Zbývá dodat, že pokud by orgány činné v trestním řízení důvody svého postupu více konkretizovaly, v podstatě by tím popřely jeho smysl.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu