ECLI:CZ:US:2015:3.US.1823.14.1
sp. zn. III. ÚS 1823/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Antonína Tušly, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, AK se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2014 č. j. 32 Cdo 4217/2013-437, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2013 č. j. 27 Co 418/2010-412 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2013 č. j. 27 Co 418/2010-419 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 12. 2009 č. j. 4 C 127/2001-269 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 1. 2012 č. j. 4 C 127/2001-327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 737 997 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 4 C 127/2001 vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným 1) Martinu Kopřivovi, 2) Ing. Antonínu Kopřivovi a 3) Ing. Mojmíru Krajtlovi domáhal zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti za způsobenou škodu. Skutkově šlo, vyjádřeno v základních rysech, o to, že stěžovatel jako soukromě hospodařící zemědělec vypěstoval sladovnický ječmen, který v objemu 189,230 t navezl na posklizňovou linku v Kozlanech k vyčištění. Provozovatel linky, žalovaný ad 1), ječmen převzal, avšak následně i přes odpor stěžovatele umožnil, aby se obilí zmocnil a z linky odvezl žalovaný ad 3). Žalobu proti žalovanému ad 2) a ad 3) Okresní soud ve Vyškově zamítl pro nedostatek jejich pasivní legitimace (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 6. 2006). O žalobě proti žalovanému ad 1) soud rozhodoval opakovaně až ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově potvrdil i přesto, že dospěl k odlišnému závěru o odpovědnosti žalovaného Martina Kopřivy za škodu způsobenou stěžovateli, neboť k potvrzení zamítnutí žaloby vedly odvolací soud liberační důvody podle ustanovení §374 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v dovolání identifikoval právní otázku, která byla nesprávně posouzena, podrobně k ní argumentoval a mimo jiné poukázal i na odchylnou rozhodovací praxi. Pokud Nejvyšší soud uvedl, že z dovolání není patrno, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení předmětné právní otázky odvolacím soudem odchylovalo, pak za situace, kdy odklon byl v dovolání popsán po obsahové stránce, lze mít za to, že soud patrně požadoval, aby dovolatel uvedl konkrétní rozhodnutí za pomoci spisových značek. Takový požadavek však z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá a podle stěžovatele představuje samoúčelný formalismus a ústavně nepřípustnou extenzivní interpretaci náležitostí dovolání podle §241b odst. 3 o. s. ř., jdoucí k tíži dovolatele. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013, ve kterém dal Ústavní soud najevo, že je-li v dovolání jasně a srozumitelně verbálně vylíčen dovolací důvod, nelze dovolání odmítnout proto, že by neobsahovalo údaj o splnění předpokladu přípustnosti dovolání.
Stěžovatel se kriticky vyjádřil i k postupu Krajského soudu v Brně, který označil za svévolný. Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že sdružení nikdy nevzniklo, neboť údajná smlouva o sdružení byla neplatná, což vedlo k závěru o odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu. Po vypracování znaleckého posudku o ceně obilí krajský soud potvrdil svůj právní názor, avšak mimo jakékoliv další dokazování dovodil na straně žalovaného existenci liberačních důvodů. Podle stěžovatele tak krajský soud učinil přesto, že dovození existence právní skutečnosti vylučující odpovědnost se nezakládalo na reálně zjištěném skutkovém stavu a nadto k ní soud přihlédl bez toho, že by se této skutečnosti žalovaný dovolával. Rozhodnutí o liberaci žalovaného není podle stěžovatele podloženo žádnými důkazy a soud k ní nemohl přihlédnout z moci úřední, aniž by tyto skutečnosti žalovaný vůbec tvrdil či se liberačních důvodů dovolával.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí civilních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsah jím podaného dovolání z hlediska jeho obligatorních náležitostí, konkrétně těch, jež plynou z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení musí být v dovolání uvedeno mimo jiné i to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V projednávané věci mohlo být dovolání přípustné pouze podle ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání tvrzením, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva spočívající v posouzení okolností vylučujících odpovědnost za způsobenou škodu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s tím, jak by měla být správně posouzena dovolacím soudem, jakož i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu".
Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. K argumentu, podle kterého odvolací soud posoudil stěžovatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud uvedl, že může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj však v dovolání uveden nebyl.
Projednávaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu i vymezení rozhodné materie (včetně obsahu napadeného rozhodnutí) do značné míry podobná řadě předchozích ústavních stížností, které rovněž vzešly z řízení, v němž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nevymezení důvodu přípustnosti dovolání a které Ústavní soud odmítl (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 144/15, usnesení ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13, ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. 3982/13, ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených ve svých rozhodnutích, neměl Ústavní soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, a proto opakuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě vylíčení dovolacího důvodu obsahovalo i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhé vymezení dovolacího důvodu, byť jinak způsobilého, k doložení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání nepostačuje. Stěžovatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být dle jeho názoru vyřešena jinak, čímž je založena přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby bylo zřejmé, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak, v případě argumentu o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je povinností dovolatele specifikovat konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V souvislostech projednávaného případu Ústavní soud dodává, že respektuje přístup Nejvyššího soudu, který požaduje po dovolateli, aby vymezil, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a nepovažuje za dostačující pouhou citaci tohoto ustanovení či jeho části (srov. též usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Pokud však dovolatel přistoupí k odůvodnění přípustnosti dovolání s náležitou pečlivostí a identifikuje konkrétní relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, nevidí Ústavní soud žádný důvod, jenž by pak měl dovolateli bránit v tom, aby v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání poukázal na to, co přitom zjistil, tedy na konkrétní judikáty (to samozřejmě s výjimkou případu, kdy je přípustnost dovolání vyvozována z toho, že příslušná právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; takový případ však stěžovatel nenaznačil) (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť měl za to, že dovolací soud uvedl konkrétně, proč považoval dovolání stěžovatele za nepřípustné. Napadené rozhodnutí není projevem přepjatě formalistického přístupu Nejvyššího soudu, naopak lze mít za to, že to byl stěžovatel, kdo nevěnoval odůvodnění přípustnosti dovolání náležitou pozornost.
K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v relaci k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu; ve vztahu k nim nevyvozoval Ústavní soud vůči stěžovateli nepříznivé důsledky (srov. důvody vyložené v usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14).
Vzhledem ke stěžejní námitce stěžovatele, a to že rozhodnutí odvolacího soudu o aplikaci liberačních důvodů u žalovaného Martina Kopřivy nebylo podloženo žádnými důkazy, posoudil napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou a Úmluvou přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, jaké důkazy byly v řízení provedeny, jak byly hodnoceny, k jakým skutkovým zjištěním Krajský soud v Brně dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil. Krajský soud vycházel ze specifických podmínek daného případu, zejména zohlednil okolnosti, za kterých bylo obilí z posklizňové linky odvezeno, a vyložil, proč je považoval za způsobilé vyloučit odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou stěžovateli. Ústavní soud nesdílel stěžovatelovo tvrzení, že rozhodnutí o liberaci žalovaného nebylo podloženo žádnými důkazy, naopak má za to, že vycházelo ze zjištěného skutkového stavu a že z ústavní stížnosti nevyplývalo nic, co by bylo schopné věc posunout do ústavně právní roviny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu