ECLI:CZ:US:2010:3.US.186.10.1
sp. zn. III. ÚS 186/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008 č. j. Nc 92/2008-17 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2009 č. j. 21 Cdo 3932/2008-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 1. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu, a to pro případ, že by mu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisejícího s projednáním jeho ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel u Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") napadl žalobou pro zmatečnost usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2007 č. j. 1 Ko 544/2007-1090, kterým bylo pro nepřípustnost (§12 odst. 2, §66b odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2007 č. j. 94 K 6/95-1056; posledně uvedeným usnesením byl stěžovatel v konkursní věci úpadce Agrox, a. s., zproštěn funkce správce konkursní podstaty, dále jím byl ustanoven nový správce a stěžovateli bylo uloženo předat mu svoji funkci.
Ve věci již zmíněné žaloby pro zmatečnost pak vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením podle §104a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze. Své rozhodnutí zdůvodnil vrchní soud - s poukazem na ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř. - tak, že v dané věci rozhodoval v prvním stupni Městský soud v Praze. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel podání označené jako odvolání, Nejvyšší soud však řízení ústavní stížností napadeným usnesením podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Dle názoru Nejvyššího soudu vrchní soud v občanském soudním řízení rozhoduje jako soud odvolací (§10 odst. 2 o. s. ř.), případně jako soud nadřízený nebo soud nejblíže společně nadřízený, a tudíž není soudem, který by vydával rozhodnutí v prvním stupni; v dané věci jde o rozhodnutí nadřízeného vrchního soudu o určení věcné příslušnosti, které odvoláním napadnout nelze (§201 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud aplikoval ustanovení §201 o. s. ř. tak, že mu nepřiznal právo opravného prostředku. Dle názoru stěžovatele, jenž poukazuje na ústavní principy plynoucí (dle všeho) z preambule Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z jejího čl. 2 odst. 2 a čl. 10, jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nelze z citovaného ustanovení dovozovat nepřípustnost opravného prostředku, jestliže "rozhodnutí vrchního soudu přímo nezmiňuje". Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudu o zákonném soudci je "nepominutelnou součástí práva na spravedlivý proces", zvláště pokud soud rozhoduje o příslušnosti soudu k řízení o přezkoumání svého vlastního rozhodnutí. Pokud dle stěžovatelova názoru zákon "přiznává v rámci práva na spravedlivý proces právo opravného prostředku žalobou pro zmatečnost, nemůže být z povahy věci spravedlivé, aby o zákonném soudci, který bude o tomto opravném prostředku rozhodovat, byl v konečné instanci ten soud, jehož rozhodnutí žaloba pro zmatečnost napadá". Dále pak stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nezkoumal, v jakém rozsahu je (patrně) uvedené ustanovení §201 o. s. ř v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s jeho právem na spravedlivý proces a na zákonného soudce, a poukazuje na to, že toto pochybení může napravit Ústavní soud. Pokud jde o stěžovatelovy námitky vůči napadenému rozhodnutí vrchního soudu, jejich reprodukce by zde byla, jak bude dále vysvětleno, zcela nadbytečná.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel tomuto vytýká ústavně nekonformní výklad §201 o. s. ř., případně se domnívá, že samo uvedené ustanovení může být protiústavní. Jak patrno z odůvodnění zmíněného usnesení, Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti odvolání podrobně zabýval a svůj právní závěr řádně zdůvodnil. Interpretaci citovaného ustanovení ze strany Nejvyššího soudu lze označit za zcela "standardní", tj. v duchu konstantní judikatury i právní teorie. Stěžovatel sice patrně výslovné neuvedení rozhodnutí vrchního soudu v citovaném ustanovení nepovažuje za podstatné, přitom ale opomíjí zdůvodnění Nejvyššího soudu, tedy že vrchní soud se v postavení, kdy by rozhodoval v prvním stupni, nemůže ocitnout, protože buď rozhoduje jako soud odvolací, nebo jako soud "(nejblíže společně) nadřízený". Ústavní soud zde nespatřuje žádnou další interpretační alternativu, k níž by se - vzhledem k ústavním principům, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává - bylo možno přiklonit. Ústavní soud neshledal ani důvody postupu podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť žádné ústavně zaručené základní právo na odvolání neexistuje, a to ani pokud jde o věc samu (výjimku tvoří případy ve smyslu čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě). Vzhledem k výše uvedenému nutno dle názoru Ústavního soudu považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh.
Z toho dále plyne, že stěžovatelovo podání k Nejvyššímu soudu označené jako odvolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008 č. j. Nc 92/2008-17 nelze (vůbec) považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) či za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení vrchního soudu tak počala běžet ode dne jeho doručení, přičemž z konkrétních okolností případu plyne, že k tomuto doručení došlo již v roce 2008. Pokud ústavní stížnost dle otisku poštovního razítka na příslušné obálce byla k poštovní přepravě podána dne 21. 1. 2010, stalo se tak evidentně po zákonem stanovené lhůtě.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o podmíněně vyslovenou námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť daná okolnost (tedy že by se předseda Ústavního soudu nějak podílel na projednání a rozhodování stěžovatelovy věci) nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu