ECLI:CZ:US:2004:3.US.188.03
sp. zn. III. ÚS 188/03
Usnesení
III. ÚS 188/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele T. j. Sokol zastoupeného JUDr. H. M., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2003 č. j. 13 Co 467/99-80, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, a to s poukazem na tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co zrekapituloval občanskoprávní věc, jež byla předmětem předchozího řízení, vyústily jeho stížnostní body, kromě dalších výhrad, ve stěžejní námitku, dle níž soudy rozhodující daný případ nesprávně dovodily neplatnost dohody označené jako "Protokol o navrácení majetkových práv" ze dne 10. dubna 1991, kterou uzavřel (dle jeho názoru) jako osoba oprávněná ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. (kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zák. č. 247/1991 Sb.). Stěžovatel obecným soudům v této souvislosti vytkl účel restitučních předpisů nerespektující nesprávný výklad citovaného ustanovení, když tyto opřely meritorní výrok(y) svých rozhodnutí o zjištění, že ke dni 31. března 1948 bylo vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem sporu, Družstvo pro postavení sokolského domu v K., tj. právní subjekt od původní sokolské jednoty odlišný, a tudíž dovodily, že stěžovatel není v intencích §2 zák. č. 173/1990 Sb. osobou oprávněnou.
Stěžovatel se domnívá, že Krajský soud v Brně vyložil pojem oprávněných osob dle tohoto ustanovení příliš úzce. Uvedl, že zákony č. 71/1952 Sb., č. 187/1949 Sb. a č. 68/1956 Sb. přispěly k nedobrovolné likvidaci tehdejší Československé obce sokolské a ostatních sokolských organizací, a proto logicky došlo i k zániku sokolských družstev jako účelových organizací, které byly zřizovány pro výstavbu tělocvičen pro potřeby neziskových tělocvičných jednot. Stěžovatel zdůraznil, že pod působnost uvedených zákonů spadal i majetek těchto družstev pro výstavbu sokoloven, jedná se bezpochyby o sokolský majetek a v podstatě do 1. června 1990, tedy nastoupení účinnosti zák. č. 173/1990 Sb., kterým byly zrušeny shora citované zákony, nemohla být realizována cesse vlastnických práv ve smyslu stanov družstev na sokolské tělocvičné jednoty, popř. na Českou obec sokolskou, pokud se místní jednota neobnovila. Stěžovatel rovněž poznamenal, že po zrušení družstva byla místní tělocvičná jednota Sokol jeho právním nástupcem, kterýžto závěr lze vyvodit ze závěrečných ustanovení stanov družstva.
Jak zjistil Ústavní soud rovněž ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 383/94, rozsudkem ze dne 28. ledna 1999 č. j. 52 C 383/94-43 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. dubna 2002 č. j. 52 C 383/94-69, tamní soud jednak (I.) určil, že Tělovýchovná jednota L. I. Brno je vlastníkem blíže popsaných a označených nemovitostí, a dále vyslovil, že (II.) stěžovatel je povinen tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené předat uvedenému subjektu do tří dnů od právní moci rozsudku. Citovaným rozhodnutím byl potom taktéž (IV.) zamítnut žalobní návrh Českého svazu tělesné výchovy Praha - Strahov, jímž se tento domáhal určení vlastnictví k totožným nemovitostem a konečně jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (III., V.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací uvedené rozhodnutí soudu nalézacího ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. ledna 2003 č. j. 13 Co 467/99-80 ve výroku I. potvrdil, a to ve znění co do označení předmětných nemovitostí blíže specifikovaném, ve výrocích II., IV. a V. jej potvrdil beze změn, výrok III. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Ve shodě se soudem prvního stupně své rozhodnutí založil mimo jiné co do merita věci zejména na konstatování, že stěžovatel jako tělocvičná jednota, která obnovila svou existenci, může být ve vztahu k majetku odňatému Československé obci sokolské podle předpisů uvedených v §2 zák. č. 173/1990 Sb. oprávněnou osobou. Nezbytnou podmínkou pro založení daného statutu ovšem je, že se muselo jednat o taková majetková práva, která byla odňata právě jí jako původní sokolské tělocvičné jednotě. V daném případě se o odnětí takových majetkových práv ve vztahu ke stěžovateli nejednalo, když vlastníkem sporných nemovitostí k rozhodnému dni 31. března 1948 bylo "Družstvo pro postavení sokolského domu v K.". Toto bylo samostatným právním a tedy i majetkovým subjektem, odlišným od původní sokolské tělocvičné jednoty, jemuž svědčilo k rozhodnému dni vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a který zanikl až po 31. březnu 1948. Stěžovatel tedy nesplňoval podmínky oprávněné osoby, a proto dohodu z 10. dubna 1991 o "navrácení" majetkových práv uzavřenou mezi Tělovýchovnou jednotou L. I. B. a stěžovatelem, kterému příslušná majetková práva nikdy nesvědčila, shledal absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zák. č. 173/1990 Sb. ve smyslu §39 obč. zák. Na okraj posuzované problematiky odvolací soud poznamenal, že účelem citovaného předpisu zajisté nebylo konstituovat nová majetková práva ve prospěch subjektu, jemuž tato nikdy nesvědčila, přičemž na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzené a prokazované personální nebo účelové spojení Družstva pro postavení sokolského domu v K. s Československou obcí sokolskou, případně se stěžovatelem. Na těchto svých vývodech posléze setrval Krajský soud v Brně i ve svém vyjádření podaném k ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Vycházeje z tohoto rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury v reakci na zásadní námitku stěžovatele zvažoval, zda výklad ust. §2 zák. č. 173/1990 Sb., provedený v projednávané věci obecnými soudy, není, jak se domnívá stěžovatel, interpretací natolik extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž jako svévolnou interpretaci práva (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a contrario). V tomto ohledu dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily předmětné ustanovení způsobem ústavně souladným, když stěžovatelem předložená interpretace již z jeho mezí a hledisek zřetelně vybočuje.
Výklad právních norem činěný orgány veřejné moci se totiž musí nepochybně pohybovat secundum et intra legem. Dotvářet dané ustanovení interpretací nad rámec jeho mezí bez dalšího přísluší toliko svrchovanému zákonodárci, když se sluší dodat, že opačný přístup je s principy právního státu a klasickou dělbou moci neslučitelný. Neexistuje-li v rámci limitů obecně akceptovaných výkladových pravidel prostor pro výklad stěžovatelem předkládaný, potom právě konsekvence plynoucí z principu dělby moci působí vůči obecným soudům jako zábrana, aby jim nebylo dovoleno cestou interpretace měnit význam a obsah právní normy nebo tuto nepřípustně korigovat.
Pro závěr o věcné správnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně postačuje co do jeho základu již samotné a mezi účastníky řízení nesporné zjištění, že stěžovatel pro okolnosti výše řečené, tj. z důvodu, že předmětné nemovitosti ke dni 31. března 1948 vlastnilo Družstvo pro postavení sokolského domu v K., není ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. oprávněnou osobou. Důvody, které stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak i v předchozím řízení před obecnými soudy uváděl a o něž opírá své tvrzené právo k restituci, potom citovaný právní předpis nikterak nezohledňuje. Stěžovatel tak nesplnil zákonnou podmínku, jejíž naplnění je pro úspěšnost restitučního nároku opírajícího se o tento zákon nezbytné. Odtud se potom odvíjely i další úvahy soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí blíže rozvedené, na něž postačí pro stručnost odkázat.
Rovněž ostatní ve věci vznesené námitky stěžovatele, jak plyne z připojeného spisu, byly předmětem řádného zkoumání a dostalo se mu ochrany práv účastníka řízení.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a od výsledku sporu odvozeného tvrzeného porušení práva vlastnického, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2004