ECLI:CZ:US:2001:3.US.19.01
sp. zn. III. ÚS 19/01
Usnesení
III. ÚS 19/01
Soudce zpravodaj Ústavního soudu České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana Ing. Z. K., právně zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, jíž se domáhá zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2000, sp.zn. IV. ÚS 402/2000, mimo ústní jednán, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu došel dne 10.1.2001 návrh Ing. Z. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. J. M., jímž se domáhá zrušení v úvodní části tohoto rozhodnutí uvedeného usnesení Ústavního soudu, jímž mu byl odmítnut návrh na zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 3.5.2000, sp.zn. III. ÚS 227/2000. Dále se domáhá spravedlivého a veřejného projednání své záležitosti Ústavním soudem v jeho přítomnosti a vydání nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti z 3.7.2000 proti usnesení Ústavního soudu ze dne 3.5.2000, sp.zn. III. ÚS 227/2000.
Stěžovatel původně nepodal návrh prostřednictvím právního zástupce. Proto jej soudce zpravodaj vyzval k odstranění vad návrhu ve lhůtě 30 dnů. V této lhůtě stěžovatel odstranil vady tak, že návrh podal prostřednictvím shora jmenovaného advokáta. Na tomto základě nezbylo soudci, než návrh posoudit následujícím způsobem.
Ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti v České republice. Jako takový rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, rozumí se orgánů odlišných od soudního orgánu ochrany ústavnosti samotného.
I pro Ústavní soud totiž obecná zásada právní nemo iudex in re sua (nikdo nemůže býti soudcem ve své vlastní věci), logicky dovoditelná z ustanovení §72 §76 odst. 1 a §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Řízením, z něhož pravomocné rozhodnutí vzešlo a které je napadáno ústavní stížností, se z důvodů výše uvedených nerozumí řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu došlého návrhu vyplývá, že stěžovatel touto cestou brojí proti rozhodnutí Ústavního soudu samotného, nutně vzešlého z řízení před ním.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud není příslušný posuzovat ústavnost vlastních rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že právě takováto situace by nastala ve věci navrhovatele, pokud by usnesení ze dne 10.11.2000, sp.zn. IV. ÚS 402/2000 chtěl Ústavní soud přezkoumat, nezbylo tomuto soudu, než aby návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona odmítl pro nedosttatek své příslušnosti.
Jak správně konstatoval sám navrhovatel, nepříslušnost Ústavního soudu v jeho věci nelze odstranit odstraněním vad návrhu, k němuž byl soudcem zpravodajem vyzván. Sám proto považuje tuto výzvu za nadbytečnou.
K tomu soudce zpravodaj považuje za nutné dodat, že není cílem takovéto výzvy zbytečně zatěžovat navrhovatele, nýbrž jde tu o splnění zákonné povinnosti Ústavního soudu, kterou mu ukládá §42 odst. 1 a §43 odst 1 písm. a) zákona. Smyslem povinného zastoupení navrhovatele právnicky kvalifikovanou osobou je mimo jiné zájem zastoupené osoby na tom, aby z neznalosti neutrpěla újmu na svých právech v důsledku toho, že by byl podán návrh, mající jinak náležitosti ústavní stížnosti, k němuž Ústavní soud příslušný případně nebude
Další důvod pro odmítnutí předmětného návrhu plyne z usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 148/P96, podle kterého soudce zpravodaj odmítne podle §43 odst. 1 písm. f) zákona /po novele jde o písm. e)/ návrh na zrušení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu s ohledem na §43 odst. 2 zákona /po novele odst. 3/, který stanoví, že podání opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu podle §43 odst. 1 zákona je nepřípustné.
Není-li podle §43 odst. 3 zákona proti usnesení o odmítnutí návrhu přípustné odvolání, tím spíše bude a je nepřípustné napadat takovéto usnesení samostatnou ústavní stížností.
Stalo-li se tak, byl Ústavní soud nucen návrh odmítnout rovněž i podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj