ECLI:CZ:US:2016:3.US.1922.16.1
sp. zn. III. ÚS 1922/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2016 č. j. 10 Afs 155/2015-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá zároveň porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") stěžovateli platebním výměrem předepsal k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2009 ve výši 404 512 Kč a uložil mu povinnost zaplatit penále. Na základě daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že zaměstnanci stěžovatele používali auta svého zaměstnavatele (žalobce), která nebyla zahrnuta do obchodního majetku, a za použití těchto aut zaměstnanci uplatňovali cestovní náhrady. Částky takto vyplacené jednotlivým zaměstnancům správce daně posoudil jako příjem ze závislé činnosti podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť použije-li zaměstnanec k pracovní cestě vozidlo zaměstnavatele, náhrada za ujeté kilometry mu nepřísluší. Z příjmu ze závislé činnosti pak měl stěžovatel vypočítat zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků. Odvolací správní orgán (vedlejší účastník řízení) rozhodnutí správce daně změnil tak, že stěžovateli stanovil daň ve výši 243 272 Kč a stanovil mu penále. Odvolací správní orgán se ztotožnil se správcem daně v závěru, že částky vyplácené zaměstnavatelem ve formě náhrad jízdních výdajů za použití silničních motorových vozidel poskytnutých zaměstnavatelem při pracovních cestách představují zdanitelný příjem dle §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních příjmů, do základu pro výpočet zálohy na daň z příjmů však správce daně nesprávně zahrnul i částky náhrad za spotřebované pohonné hmoty, které nejsou předmětem daně.
3. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 10 Af 77/2014-28 zamítl. Podle krajského soudu se na použití jiného dopravního prostředku než prostředku hromadné dopravy pro účely pracovní cesty vztahuje ustanovení §157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, podle kterého taková náhrada přísluší s jedinou výjimkou, kterou je vykonání takové cesty vozidlem poskytnutým zaměstnavatelem. Přitom podle krajského soudu není rozhodné, zda jde o vozidlo zařazené do obchodního majetku, či vozidlo, které do takového majetku zařazeno není.
4. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu napadeným rozsudkem zamítl, když se ztotožnil s jeho právními závěry.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se ohradil proti argumentaci Nejvyššího správního soudu, že soudy nejsou povolány řešit hypotetické situace. Má za to, že při rozhodování konkrétních sporů soud posuzuje nejen právní úpravu, ale i obecná pravidla, o něž opře své konečné rozhodnutí. Stává se však, že při rozhodování soud nevezme v potaz skutečnost, která třeba v souzeném případě nenastala, ale později se ukáže, že by měla zásadní dopad na obecné pravidlo, dle kterého bylo rozhodováno. Soudy by proto měly při svém rozhodování dopad této situace minimalizovat.
6. Stěžovatel namítá, že správní orgány ani soudy se nesnažily vyložit obsah pojmu "vozidlo poskytnuté zaměstnavatelem", neposuzovaly ani obsah dotčené právní úpravy, která zajišťuje, že cestovní náhrada bude uplatněna pouze jednou. Pokud správce daně realizaci pracovních cest nezpochybňoval, je zřejmé, že měl stěžovateli snížit jeho základ daně z příjmu, což se však nestalo. Nelze přitom rozumně o stejné částce tvrdit, že je mzdou a současně cestovní náhradou. Stěžovatel poukazuje na to, že tuto skutečnost napadl jinou žalobou.
7. Dále stěžovatel poukazuje na různé případy, z nichž lze dle jeho názoru vyvozovat, že jediný, kdo stanoví, že šlo o vozidlo poskytnuté zaměstnavatelem, je zaměstnavatel sám. Má za to, že v posuzovaném případě nedošlo k žádnému nezákonnému ovlivnění základu daně. Správní soudy podle stěžovatele zaměňují pojmy "vozidlo poskytnuté" a "vozidlo ve vlastnictví", stěžovatel přitom poukazuje na různé možnosti "poskytnutí" vozidla zaměstnavatelem. Stěžovatel má za to, že daňovou povinnost nezkrátil a viní správní orgány i soudy z černobílého výkladu práva, který má citelný dopad do jeho vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
11. Z ústavní stížnosti lze dovozovat, že stěžovatel není spokojen s tím, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s pojmem "vozidlo poskytnuté zaměstnavatelem". K tomu je nutno uvést, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení v interpretaci aplikovaného právního předpisu (§157 odst. 3 zákoníku práce) ze strany Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nespatřuje.
12. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, totiž že poskytoval vozidla ve svém vlastnictví svým zaměstnancům coby zaměstnavatel, a tito zaměstnanci s nimi vykonávali výhradně pracovní cesty a dostávali za ně vyúčtované cestovní náhrady. Vyžaduje-li stěžovatel od soudů řešení různých modelových situací, které v daném případě nenastaly (opak stěžovatel netvrdí), a pokud se s touto argumentací Nejvyšší správní soud vypořádal tak, že soudy rozhodují konkrétní spory na základě zjištěného skutkového stavu, tak takový závěr nelze považovat za protiústavní, neboť nosné důvody napadeného rozsudku jsou zcela zřetelné; případné řešení hypotetických situací, uváděných stěžovatelem, by zjevně nemělo vliv na řešení dané věci. Nutno konstatovat, že s námitkami, jež stěžovatel opakovaně uplatňuje v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval. Nespokojenost stěžovatele s takovým vypořádáním, který po Ústavním soudu požaduje jeho přehodnocení, nemůže za dané situace založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Co se týká argumentace stěžovatele stran jiného řízení o žalobě (sub 6), její relevance pro účely posouzení této věci není z ústavní stížnosti zřejmá.
13. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu