ECLI:CZ:US:2018:3.US.1975.17.1
sp. zn. III. ÚS 1975/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 8 Tdo 1582/2016-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. března 2016 č. j. 6 To 4/2016-665, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2015 č. j. 34 T 63/2015-514 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v rámci podnikání, pod obchodní firmou svojí družky, objednal v šesti případech zboží (obuv), ačkoliv věděl, že jej nebude moci zaplatit pro předchozí dluhy, což poškozené společnosti nesdělil a vylákané zboží obratem pod cenou předal jiné společnosti na úhradu jiných pohledávek. Tím způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 687 200 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 44 měsíců. Zároveň soud stěžovateli stanovil povinnost uhradit poškozené společnosti náhradu škody ve výši 603 483 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi samotného stěžovatele, výpovědi ředitele poškozené společnosti a výpovědi řidiče zásilkové služby, který měl zboží doručovat, a dále pak z listinných důkazů, zejména komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou společností, z níž mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel zaslal poškozené falešné bankovní potvrzení o neexistujícím zůstatku na jeho účtu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zrušil uvedený rozsudek a sám ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání v podstatě totožného zločinu, za jehož spáchání jej odsoudil k mírnějšímu trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 603 483 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud ztotožnil se všemi skutkovými závěry soudu okresního.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelem uplatněné námitky byly dle něj skutkové povahy. V hodnocení skutkových závěrů, provedeného soudy, neshledal žádný, natožpak extrémní rozpor. S ohledem za zjištěné skutkové okolnosti dospěly soudy rovněž ke správné právní kvalifikaci stěžovatelova jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Krajský soud dle stěžovatele přehlédl skutečnost, že okresní soud rozhodoval podjatě. V tomto směru stěžovatel poukazuje na vyjádření soudce, jimiž mu po telefonu hrozil předvedením k veřejnému zasedání a dokonce možností uvalení vazby. Především však podjatost soudce dovozuje stěžovatel z obsahu odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. Stěžovatel uvádí řadu, dle jeho názoru, zcela nepřípadných výrazů, kterými soudce hodnotí chování stěžovatele a nectí tak zásadu presumpce neviny. Takto vystavěnou argumentaci soudu stěžovatel označuje za tautologii ve stylu "stěžovatel je vinen podvodem, protože je podvodník". Dle stěžovatele takové chování nelze vysvětlit jinak než podjatostí soudu.
6. Dále stěžovatel namítá nepřípustné hodnocení provedených důkazů a existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Soudy dle stěžovatele přehlédly celou řadu podstatných skutečností, zejména pokud jde o obchodní vztah mezi poškozeným a družkou stěžovatele (v jehož rámci měla vzniknout tvrzená škoda). Tento vztah trval několik měsíců a stěžovatel za tu dobu odebral značné množství zboží a zaplatil za něj 18 faktur. To rozporuje závěr soudů o nepříznivé finanční situaci stěžovatele a jeho družky. Některé faktury stěžovatel zaplatil i poté, co již odebral zboží, které však dle soudů neměl v úmyslu uhradit. Dle stěžovatele je nesmyslný závěr, že u některého zboží by stěžovatel měl podvodný úmysl a u jiného nikoliv. V rozporu s obsahem spisu jsou pak dle stěžovatele rovněž další tvrzení soudů ohledně majetkové situace (závazků) stěžovatelovy družky. Za zásadní považuje stěžovatel skutečnost, že soudy značně bagatelizovaly otázku, zda uvedené zboží bylo vůbec stěžovateli dodáno. Hlavní svědectví je pak dle stěžovatele nevěrohodné, pokud sám svědek připouští manipulaci s doklady o dodání zboží. Tím vyvolává podezření o nedodání zboží, zvláště s přihlédnutím k tomu, že již v minulosti měl zkušenosti s pácháním podobné trestné činnosti. Soudy nesprávně vyhodnotily i další rozpory týkající se dodání uvedeného zboží. Za chybné pak stěžovatel označuje i hodnocení jím vytvořeného zfalšovaného bankovního potvrzení, jež nijak nesvědčí o dřívějším stěžovatelově úmyslu podvést poškozeného. Toto potvrzení se totiž týkalo pouze budoucích obchodů. Zároveň dle stěžovatele o jeho podvodném úmyslu nemohla vypovídat skutečnost, že uvedené faktury okamžitě nerozporoval. Uznání dluhu pak nemá z trestněprávního hlediska žádný význam, navíc k němu došlo dle stěžovatele pod nátlakem. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. K přípisům, doručeným Ústavnímu soudu ve dnech 8. 11. 2017 a 9. 1. 2018, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyly podány kvalifikovaným způsobem (prostřednictvím advokáta).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s tím, jak bylo vedeno důkazní řízení a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Stěžovatel v podstatě celou ústavní stížnost věnuje předestření vlastního hodnocení provedených důkazů, resp. vlastních názorů, která skutková verze dává či naopak nedává dle stěžovatele smysl. Takové námitky však v řízení o ústavní stížnosti obstát nemohou. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti, nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
14. Přisvědčit konečně nelze ani stěžovatelově námitce ohledně podjatosti soudce okresního soudu. Poměrně neformální styl písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze chápat jako porušení zákonných, tím méně pak ústavních norem, a může svědčit nanejvýš o překročení hranice norem soudcovské etiky, jejichž porušení však nezakládá bez dalšího podjatost daného soudce. Rozhodně pak Ústavní soud z uvedeného rozhodnutí nemůže dovodit porušení principu presumpce neviny. Ostatně jen obtížně si lze představit, jak by bylo možné formulovat odsuzující rozsudek (byť nepravomocný) bez jednoznačného závěru o vině odsouzené osoby (srov. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu). Z odůvodnění rozsudku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen na základě provedených důkazů.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu