ECLI:CZ:US:2017:3.US.1993.17.1
sp. zn. III. ÚS 1993/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Františka Brychty a Hany Brychtové, zastoupených JUDr. Pavlou Komendovou, advokátkou, sídlem Orlí 27, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2017 č. j. Nao 151/2017-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, sídlem Moravské nám. 1/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatelům se přiznává právo, aby náklady na jejich zastoupení zcela zaplatil stát.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. Nao 151/2017-52 bylo rozhodnuto, že soudci prvního senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Marie Žišková, JUDr. Josef Baxa, JUDr. Lenka Kaniová, JUDr. Filip Dienstbier a JUDr. Tomáš Rychlý nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 63/2017.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, usnesení ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy podle zákona neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
6. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475), usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
7. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
8. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal.
9. Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti jeho soudců vznesené stěžovateli, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný; tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance, jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
10. Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní posuzovanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Stěžovatelé uplatnili ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno, neboť o jejich kasační stížnosti dosud nebylo rozhodnuto. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že o podané kasační stížnosti bude rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Budou-li mít přesto stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že pro ně nepříznivé pravomocné rozhodnutí bylo vydáno soudci podjatými, nic jim nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojili novou ústavní stížností (obdobně usnesení ze dne 11. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 4532/12, usnesení ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4549/12, usnesení ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1005/15, usnesení ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3473/14, usnesení ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3407/14 či usnesení ze dne 13. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 403/17).
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj