ECLI:CZ:US:2016:3.US.2005.15.1
sp. zn. III. ÚS 2005/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Gabriely Chrůmové, b) Jana Slaměníka a c) JUDr. Ivana Zuckersteina, všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2015 č. j. MSPH 59 INS 927/2008, 29 NSČR 26/2009-A-205, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009 č. j. MSPH 59 INS 927/2008, 2 VSPH 8/2009-A-132, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2008 č. j. MSPH 59 INS 927/2008-A-66, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M.B.M. s. r. o., sídlem Milady Horákové 14, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítají též porušení čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Městský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že návrh na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice řízení (dále též "dlužnice") se zamítá. V dalších výrocích rozhodl o nákladech insolvenčního řízení a o vrácení zálohy ve výši 50 000 Kč stěžovateli c) jakožto navrhovateli. Insolvenční soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že úpadek dlužníka osvědčen nebyl, když v průběhu insolvenčního řízení nebylo zjištěno, že navrhovatelé (stěžovatelé) mají za dlužníkem splatnou nepromlčenou pohledávku a že dlužník má více věřitelů.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze napadeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku II tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníkovi 12 495 Kč na náhradu nákladů řízení a ve zbývající části usnesení potvrdil. V dalším výroku rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr insolvenčního soudu o tom, že ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, odvolací soud potvrdil. Ve vztahu ke stěžovatelce a) a stěžovateli b) [právní nástupce po zemřelé navrhovatelce Ivaně Slaměníkové] dospěl k závěru, že k podání insolvenčního návrhu nebyli oprávněni, pohledávku stěžovatele c) pak soud vyhodnotil jako promlčenou.
4. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze zastavil, dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. K námitce stěžovatelů se Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání [§238a odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v relevantním znění] zabýval tím, zda obecné soudy v rozporu s hmotným právem a odchylně od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006, rozsudek ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2882/2005) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 a ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04) pominuly posouzení "kolize námitky promlčení a jednání dlužníka v rozporu s dobrými mravy".
5. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí blíže poukázal na výklad ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) ve vazbě na dobré mravy v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. S odkazem na rozsudek ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (R 59/2004) uvedl, že "dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.". Závěr odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, shledal dovolací soud jako souladný s ustálenou judikaturou.
6. Pro všechny tři stěžovatele [coby předchozí navrhovatele konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")] pak dovolací soud shrnul, že se měli ohledně svých pohledávek chovat tak, aby v situaci, kdy návrh na prohlášení konkursu jako takový nevedl ke stavění běhu promlčecí doby, zajistili, že nedojde k promlčení pohledávek, dokud je nebudou moci přihlásit s účinky pro podání žaloby (viz §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání). Pokud nejsou insolvenční navrhovatelé schopni doložit své splatné pohledávky za dlužníkem, není důvod zkoumat, zda je dlužník v úpadku. Rovněž závěr odvolacího soudu, že jiné (než vykonatelné) tvrzené pohledávky insolvenčních navrhovatelů jsou sporné a bylo by o nich zapotřebí provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení, shledal dovolací soud souladným se svojí judikaturou.
II.
Argumentace stěžovatelů a vyjádření účastníků řízení
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení ke stěžovateli vytýkanému nesprávnému právnímu posouzení otázky, zda dlužníkem uplatněná námitka promlčení pohledávek stěžovatelů je či není v rozporu s dobrými mravy, pouze odkázal na obecné závěry a právní věty, aniž se ovšem jakkoliv konkrétně zabýval možnou aplikací těchto obecných judikaturních závěrů na konkrétní jednání dlužníka v procesu vymáhání pohledávek stěžovatelů v různých soudních řízeních, na která stěžovatelé opakovaně upozorňují a odkazují, a která v řízení podrobně popsali včetně uvedení důkazních návrhů prokazujících dlužníkovo jednání v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu a zdůrazňují, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se s rozporem námitky promlčení s dobrými mravy vypořádávají velmi formálně. Obecné soudy se při hodnocení této námitky omezily pouze na obecná konstatování, aniž by stěžovateli podrobně popsané skutkové podstaty konkrétního chování dlužníka jednoznačně z tohoto pohledu zhodnotily a zabývaly se jejich únosností či neúnosností při fungování právního státu a soudní ochrany práv.
8. Stěžovatelé zdůrazňují, že základními a dominantními pohledávkami, které byly v řízení uplatněny, jsou pohledávky pravomocně judikované soudním rozhodnutím (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1998 č. j. 40 Cm 160/96-19), nelze tedy o nich tvrdit, že by je věřitelé nevymáhali, o pohledávku se nestarali nebo její vymáhání účelově protahovali, aby dosáhli jejího navýšení o příslušenství. Nelze rovněž podle stěžovatelů tvrdit, že by svoje pohledávky dlouhodobě nevymáhali. První pokus o vymožení pohledávky stěžovatelem c) vůči dlužnici byl učiněn ještě před nabytím účinnosti exekučního řádu návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, na základě kterého vydal Obvodní soud pro Prahu 7 již dne 14. 12. 1999 usnesení č. j. 23 E 1053/99, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen. Toto usnesení bylo potvrzeno Městským soudem v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2000 č. j. 17 Co 271/2000-29. Pohledávka byla již v tomto soudním řízení vymáhána, avšak nebyla vymožena. Dalším způsobem, kterým tato pohledávka byla vymáhána, bylo řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, které bylo zahájeno již dne 4. 3. 1999 (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 1/99). V tomto soudním řízení měl dlužník systematicky lhát soudu, že stěžovatel c) je jeho jediným věřitelem a nesplnil svoji zákonnou povinnost dle §17 zákona o konkursu a vyrovnání informovat soud pravdivě a úplně o svých závazcích vůči mnoha dalším věřitelům, kteří poté přihlásili své pohledávky do konkursu. V tomto řízení pak dlužník po opakovaném celkem třikrát prohlášeném konkursu, kdy dle zákona o konkursu a vyrovnání právo disponovat s majetkem dlužníka přešlo na soudem jmenovaného správce konkursní podstaty, protizákonně zaplatil všechny dříve pohledávky všech dříve zapíraných věřitelů, kromě pohledávky stěžovatele c), aby tak vytvořil nedostatek mnohočetnosti věřitelů dle zákona o konkursu a vyrovnání. Pouze pro toto protiprávní jednání dlužníka nebyl prohlášen konkurs a dlužník tak zmařil uspokojení pohledávek stěžovatelů v konkursu jednáním, které vykazuje všechny znaky nejen jednání v rozporu s dobrými mravy, ale je jednáním výslovně protiprávním.
9. Stěžovatelé mají za to, že na délku a průběh konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 1/99 měla nemalý vliv i pochybení soudu při doručování písemností přímo dlužníkovi namísto jeho právnímu zástupci, přičemž dlužník zneužil této procesní vady a úmyslně vyčkával řadu let, než tuto námitku vůči postupu soudu uplatnil, a to teprve, když byl na schůzi věřitelů po prohlášení konkursu schválen prodej domu č. p. 685 zapsaného do konkursní podstaty. I toto jednání dlužníka je dle názoru stěžovatelů jednáním v rozporu s dobrými mravy v intencích shora citovaných definicí, obecnými soudy však zůstalo zcela bez povšimnutí. Dlužník dále zmařil veškeré možnosti exekučního vymáhání pohledávek tím, že účelově převedl veškerý svůj postižitelný majetek, zejména nemovitý majetek značné hodnoty, konkrétně činžovní domy č. p. 452 a 685 v k. ú. Holešovice, obci Praha, na nastrčené osoby bez jakéhokoli adekvátního protiplnění, opět s jediným cílem, a to zmařit reálnou možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů včetně pohledávek stěžovatelů, přičemž tak učinil v rozporu s vydanými předběžnými opatřeními soudu zakazujícími tyto převody i podaným a dlužníkovi doručeným návrhem na prohlášení konkursu. Obecné soudy tomuto jednání dlužníka dle názoru stěžovatelů pouze bezmocně přihlížejí a při uplatnění námitky promlčení se ani neodvažují toto jednání jakkoli hodnotit a komentovat, přestože na ně stěžovatelé opakovaně, a to v různých soudních řízeních při vymáhání svých pohledávek poukazují.
10. Stěžovatelé dále uvádějí, že dlužník opakovaně tvrdil, že nemá žádný majetek, ačkoli konkrétně nemovitost č. p. 685 v k. ú. Holešovice, obci Praha, nadále fakticky ovládá prostřednictvím spřízněných osob. Stěžovatel c) se proto rovněž obrátil na soud, a to žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 21. 2. 2000, ve které se domáhal neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy, kterou dlužník prodal činžovní dům č. p. 685 v k. ú. Holešovice, obci Praha, na "nastrčenou" osobu Stanislava Doubice. Bohužel ani v tomto soudním řízení nebyly soudy příliš aktivní, což umožnilo další převody této nemovitosti na další "nastrčené" osoby tak, že nemovitost je nyní již mnoho let formálně ve vlastnictví společnosti JP Centrum s. r. o. v likvidaci. Obvodní soud pro Prahu 7 vydal teprve dne 12. 5. 2014 rozsudek č. j. 4 C 68/2000-313, kterým určil neúčinnost zřetězených převodů činžovního domu na "nastrčené" osoby, v konečném postavení na společnost JP Centrum s. r. o. v likvidaci, a teprve nyní (15 let po podání této žaloby) by vůbec bylo možné (ovšem až za předpokladu, že tento rozsudek soudu nabude právní moci) exekuci s úspěchem vést.
11. Za zarážející považují stěžovatelé skutečnost, že jen dovolací řízení v této věci trvalo bezmála šest let, což nepochybně není obvyklá doba soudního řízení, a to ani u Nejvyššího soudu, a představuje další zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé připomínají, že předchozí konkursní řízení u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 98 K 1/99, ve kterém se řešila pouze otázka existence úpadku dlužníka, trvalo devět let (bez mimořádných opravných prostředků), řízení o určení neplatnosti a neúčinnosti úkonů dlužníka vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 68/2000 trvá již déle než patnáct let a dosud není pravomocně skončeno, a předchozí exekuční řízení z roku 1999 (u Obvodního soudu pro Prahu 7 vedené pod sp. zn. 23 E 1053/99) skončilo, aniž byla pohledávka vymožena, jeví se postup obecných soudů, které stroze konstatují, že pohledávka je promlčena, jako velmi nestandardní favorizování dlužníka, který není v právu a jedná protiprávně a v rozporu s dobrými mravy, na úkor věřitelů.
12. Upření práva na spravedlivý soudní proces spatřují stěžovatelé rovněž v tom, že obecné soudy jim upřely řádně uplatnit svá procesní práva. I při vědomí specifik insolvenčního řízení a jeho zásad formulovaných insolvenčním zákonem nelze přehlédnout, že již insolvenční soud neumožnil stěžovatelům provést navržené důkazy, stěžovatelé trpěli ze strany soudu nedůvodnými ústrky, kdy jim např. nebylo umožněno řádně přednést procesní přednesy a závěrečné návrhy. Chování rozhodující samosoudkyně Městského soudu v Praze v jednací síni vůči stěžovatelům vedlo až k podání námitky její podjatosti. I odvolací Vrchní soud v Praze postupoval dle názoru stěžovatelů procesně nesprávně, když nenařídil k projednání odvolání stěžovatelů ústní jednání dle ust. §94 odst. 1 insolvenčního zákona, ačkoli stěžovatelé o nařízení jednání usilovali.
13. Jakkoli stěžovatelé v ústavní stížnosti kladou důraz zejména na (ne)posouzení otázky promlčení pohledávek, resp. rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, stěžovatelé setrvávají i na veškerých svých námitkách proti rozhodnutím obecných soudů, které před nimi uplatnili. Týká se to zejména posuzování otázky aktivní legitimace stěžovatelů vůči dlužníkovi, když některé z uplatněných pohledávek byly nabyty postoupením. K tomu stěžovatelé uvádějí, že jejich aktivní legitimace (platnost a účinnost postupních smluv atd.) byla již obecnými soudy opakovaně posuzována a není tedy problémem odkázat pouze na řízení, která již tyto záležitosti judikovala (zejména příslušná exekuční řízení, řízení o výkonu rozhodnutí, řízení o určení neplatnosti a neúčinnosti převodu nemovitostí). Stěžovatelka a) rovněž setrvává na svém stanovisku, že její pohledávka, vyplývající z pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2000 č. j. 16 Co 413/2000, která jí nebyla uhrazena, není promlčena. Totéž se týká i dalších v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedených pohledávek.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelů
14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření a následně dal stěžovatelům příležitost k replice.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé neuvádějí důvody, pro něž by muselo dojít ke zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu v části, v níž bylo řízení o dovolání zastaveno (výrok první). Nejvyšší soud má za to, že v této části by měla být ústavní stížnost bez dalšího odmítnuta. Stejně by mělo být přistoupeno k posouzení ústavní stížnosti ve vztahu k výroku dovolacího soudu o nákladech dovolacího řízení (výrok třetí napadeného usnesení).
16. K ústavní stížnosti, týkající se druhého výroku napadeného usnesení, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé jistě měli právo očekávat dřívější rozhodnutí o dovolání. I touto cestou tak Nejvyšší soud stěžovatelům "tlumočí omluvu" za to, že dovolací řízení neskončilo dříve. Vlastní délka jakéhokoli řízení však nemůže být důvodem pro "odklizení" rozhodnutí, jež takové řízení ukončilo. Nejvyšší soud se podrobně zabýval přípustností dovolání v dané věci. Všichni tři stěžovatelé považovali za otázku zásadního právního významu otázku, zda vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Další otázky, jimž přisuzoval zásadní právní význam, pak dovoláním otevřel jen stěžovatel c), který dovolání podal samostatně. Pokud stěžovatelka a) v ústavní stížnosti argumentuje též tím, že její pohledávka není promlčena, otevírá otázku, kterou jako otázku zásadního právního významu Nejvyššímu soudu v dovolání nepoložila.
17. Napadené usnesení je dle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, jakož i s ústavním pořádkem. V rovině legitimního očekávání stěžovatelé mohli a měli znát ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzivní lhůty ohledně pohledávky, kterou navrhovatel konkursu (je-li jím věřitel) "doložil". Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenal, že i kdyby konkursní nebo posléze insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka na základě promlčené pohledávky, zcela zjevně by ta kritéria, jež stěžovatelé žádají uplatnit proti námitce promlčení, neobstála, kdyby tutéž námitku v procesu následného přezkumu pohledávek uplatnil při popření pohledávek některý z dlužníkových věřitelů nebo správce konkursní podstaty anebo insolvenční správce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Nejvyšší soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
18. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále upozornil, že argumentace stěžovatelů, podle níž odvolací soud neposoudil, zda vedlejší účastnice řízení s přihlédnutím k §3 občanského zákoníku nevznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, se týká pouze pohledávky Gabriely Chrůmové ve výši 1 336 Kč. V případě pohledávek promlčených dle §408 obchodního zákoníku by vzhledem k jejich povaze bylo třeba aplikovat ustanovení §265 obchodního zákoníku; otázkou, zda vznesení námitky promlčení může být kvalifikováno jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, se Ústavní soud v rozhodnutích, na něž stěžovatelé odkazují, nezabýval. Odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatelů bez jednání, neboť do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, který takový postup odvolacího soudu označil za zmatečnostní vadu řízení, byl uznáván názor, že v případě zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení splatné nepromlčené pohledávky navrhujícího věřitele není třeba, aby odvolací soud nařizoval k projednání odvolání jednání.
19. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu ústního jednání o úpadku (dne 23. 9. 2008) stěžovatelé nerespektovali zásady insolvenčního řízení a ústního jednání o úpadku dlužníka dle §3 insolvenčního zákona, tj. zjišťování úpadku dlužníka, který má mnoho věřitelů se splatnými pohledávkami. Dokazování se v insolvenčním řízení provádí jen na základě písemných dokladů předložených v řízení, rozsáhlejším dokazováním by bylo nahrazováno nalézací řízení. Proti rozhodující soudkyni, JUDr. Zuzaně Svobodové, vznesli stěžovatelé námitku podjatosti, ale učinili tak až po rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Odvolací soud poté usnesením ze dne 26. 1. 2009 rozhodl o nepodjatosti soudkyně. Insolvenční soud má za to, že ve věci nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, když nebyly prováděny důkazy, které se v insolvenčním řízení neprovádějí; stěžovatelé neprokázali existenci splatné a nepromlčené pohledávky.
20. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
21. Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníků řízení uvedli, že na ústavní stížnosti nadále setrvávají. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé uvádí, že nesouhlasí s tím, aby podstata ústavní stížnosti byla rozmělněna do dílčích procesních otázek, neboť napadli usnesení Nejvyššího soudu jako celek. Mají za to, že v jejich věci mělo být prolomeno promlčení práva poukazem na rozpor s dobrými mravy. Vymáhání pohledávek se průběžně uskutečňovalo v nalézacím, exekučním, konkursním i insolvenčním řízení. Při rozhodování o promlčení práva v kontextu s dobrými mravy "lze přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka", jak uvádí i judikát, na který odkazuje Nejvyšší soud.
22. K vyjádření odvolacího soudu stěžovatelé uvedli, že tento soud sám připouští porušení práva na spravedlivý proces, pokud ve věci nenařídil ústní jednání. K argumentaci odvolacího soudu, podle které je otázkou, zda vznesení námitky promlčení může být kvalifikováno jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, stěžovatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 756/2005, podle něhož lze výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, s poukazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku, odepřít i v obchodním závazkovém vztahu.
23. K vyjádření insolvenčního soudu stěžovatelé uvádějí, že již tento soud měl vzhledem ke specifikům projednávané věci nahlížet na její posouzení zevrubněji. Neztotožňují se s argumentací, že dokazování se v insolvenčním řízení provádí jen na základě písemných dokladů předložených v řízení a že rozsáhlejším dokazováním by bylo nahrazováno nalézací řízení. Insolvenční soud přehlíží, že v dané věci již proběhla řízení nalézací i exekuční. Stěžovatelé připomínají §86 insolvenčního zákona, podle kterého v insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány (aniž je tato povinnost redukována na důkazy listinné). Tím, že soudy neprovedly žádné důkazy věřitelů o tom, že jejich pohledávky promlčeny nejsou, bylo stěžovatelům upřeno právo na spravedlivý proces.
24. Ve zbytku vyjádření stěžovatelé shrnují již uvedené; mají za to, že v otázce promlčení svých pohledávek nebyli slyšeni vůbec a jejich tvrzení a navrhované důkazy o protizákonných jednáních dlužníka nebyly obecnými soudy vůbec projednány a soudy se s nimi vůbec nijak nevypořádaly ve svých rozhodnutích. Pohledávkou stěžovatelky a) se soudy nezabývaly a nevysvětlily, proč by tato stěžovatelka neměla mít vůbec nic na její soudem přiznanou pohledávku zaplaceno.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
25. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
26. Do práv zemřelé Ivany Slaměníkové, jež byla vedle stěžovatelů a) a c) účastnicí předcházejícího řízení, vstoupil stěžovatel b) jakožto její univerzální právní nástupce (viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 1. 2015 č. j. 33 D 693/2014-79 ve věci řízení o pozůstalosti).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval spisový materiál a přihlédl k vyjádření účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
29. Dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud (dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009) pro nepřípustnost, neboť nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 občanského soudního řádu]. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodl o nepřípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
30. Stěžejní námitkou stěžovatelů, kterou učinili rovněž předmětem posouzení přípustnosti dovolání, byla otázka, zda námitka promlčení, vznesená vedlejší účastnicí řízení v insolvenčním řízení, se příčí dobrým mravům či nikoli; v dané věci dospěl insolvenční i odvolací soud k záporné odpovědi. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu k této problematice dospěl k závěru, že posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou a odpovídá též principu "vigilantibus iura scripta sunt". Z judikatury Ústavního soudu k této otázce vyplývá, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť tento institut přispívá k právní jistotě ve vztazích soukromého práva. Nelze však vyloučit, že mohou nastat situace, kdy by bylo uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a ve vztahu k němuž by byl za takového stavu zánik nároku na plnění nepřiměřeně tvrdým postihem [viz např. nálezy ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) a ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607)].
31. Stěžovatelé spatřují důvodnost této námitky v jednání vedlejší účastnice řízení zejména v předcházejícím řízení o návrhu na prohlášení konkursu (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 1/99). Jakkoli stěžovatelé uvádějí, že své pohledávky "kontinuálně a nepřetržitě vymáhali", Ústavní soud se ztotožňuje s argumentem Nejvyššího soudu, který poukázal na zjevnou neúčinnost takto deklarovaného jednání stěžovatelů, pokud (po deseti letech) došlo k promlčení jejich pohledávek. Poukázal přitom na ustálenou rozhodovací praxi (viz rozhodnutí odkazovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu), že podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzivní lhůty ohledně pohledávky, kterou navrhovatel konkursu (věřitel) doložil. V takové úvaze Nejvyššího soudu, tj. že není naplněn předpoklad pro uplatnění výjimky z účinnosti důvodně namítaného promlčení práva, když tato právní skutečnost nenastala "bez viny" stěžovatelů, neshledává Ústavní soud rysy protiústavnosti. Poukazují-li stěžovatelé na dosud neúspěšné předcházející pokusy o vymáhání pohledávek, lze odkázat na přehledný souhrn závěrů insolvenčního soudu v napadeném usnesení Nejvyššího soudu; z nich kromě stěžejní argumentace insolvenčního soudu stran neosvědčení aktivní věcné legitimace stěžovatelů v insolvenčním řízení (stěžovatelé jako insolvenční navrhovatelé nedoložili své splatné pohledávky za dlužníkem) vyplývají mj. i důvody neúspěšnosti těchto pokusů.
32. Stěžovatelé dále namítají procesní pochybení v řízení před insolvenčním a odvolacím soudem. Pokud je insolvenčnímu soudu vytýkáno, že nepřistoupil k provádění dokazování stran některých pohledávek insolvenčních navrhovatelů (pohledávky z titulu odpovědnosti za škodu), když měl za to, že tyto pohledávky nebyly "doloženy" ve smyslu relevantní právní úpravy (§105 insolvenčního zákona), resp. že by muselo být přistoupeno k rozsáhlému dokazování, tento přístup, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. bod VIII stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98), a odpovídá povaze insolvenčního řízení, lze z hlediska ústavněprávního aprobovat. Odůvodnění insolvenčního soudu, jakož i soudu odvolacího, který se se závěry insolvenčního soudu ztotožnil, je v tomto ohledu dostatečně podrobné a srozumitelné, nevykazuje znaky svévole. Poukazují-li stěžovatelé na §86 insolvenčního zákona (provádění důkazů za účelem osvědčení dlužníkova úpadku), již Nejvyšší soud k tomu v napadeném usnesení uvedl, že pokud stěžovatelé jako insolvenční navrhovatelé nebyli schopni doložit své splatné pohledávky za dlužníkem, nebyl důvod zkoumat, zda je dlužník v úpadku.
33. Ve vztahu k námitce stěžovatelů, že před odvolacím soudem neproběhlo v rozporu s §94 odst. 1 insolvenčního zákona jednání, což ve svém vyjádření osvědčil též odvolací soud, je nutno konstatovat, že tuto námitku je nutno hodnotit jako nepřípustnou z důvodu, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které měli k dispozici k ochraně tohoto aspektu práva na spravedlivý proces (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu totiž stěžovatelé mohli proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jim byla v průběhu řízení jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, uplatnit žalobu pro zmatečnost; to však neučinili. Vzhledem k tomu, že dovolací soud přihlíží k uvedené zmatečnostní vadě řízení toliko za situace, kdy shledá dovolání přípustným (viz §242 odst. 3 občanského soudního řádu), což se v daném případě nestalo, nelze ve vztahu k této námitce považovat podání dovolání za účinné vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval. Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k námitce podjatosti soudkyně odvolacího soudu [viz §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu].
34. Námitce stěžovatelů, že řízení před Nejvyšším soudem o jejich dovolání trvalo nepřiměřeně dlouho, lze jistě v obecné rovině přitakat, toto pochybení není předmětem přezkumu v této věci, resp. nemůže mít vliv na její řešení. Podmínky pro vznik odpovědnosti státu za průtahy v soudním řízení, resp. pro vznik nároku na případnou kompenzaci za tento nesprávný úřední postup, jsou (na základě ústavního zakotvení v čl. 36 odst. 3 Listiny) podrobně vymezeny zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
35. Lze tak shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v soudním řízení, v němž nebylo shledáno či prokázáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatelé při dodržení pravidel řízení o ústavní stížnosti namítali. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu