ECLI:CZ:US:2002:3.US.202.02
sp. zn. III. ÚS 202/02
Usnesení
III. ÚS 202/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. T. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2001, sp. zn. 9 To 515/2001, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. Nt 765/2001, mimo ústní jednání dne 14. května 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou vpředu vyznačeným zástupcem, domáhal se tento jménem O. M., přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze - 9 To 515/2001-32), kterým byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Nymburce - Nt 765/2001), o omezení zajištění finančních prostředků na bankovním účtu O. M., obviněného z trestného činu lichvy, a navrhl jejich zrušení z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dalších obdobných práv plynoucích také z čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o lidských právech. V důsledku obou rozhodnutí pak došlo k zásahu do majetkových práv chráněných čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti však nebyla připojena plná moc, z níž by se podávalo oprávnění právního zástupce jednat jménem stěžovatele.
Protože plná moc k zastupování účastníka v řízení před Ústavním soudem, jako nepominutelná procesní náležitost zvláštní plné moci, musí být Ústavnímu soudu předložena spolu s tím kterým podáním, v posuzované věci tedy v okamžiku, kdy řízení před Ústavním soudem mělo být zahájeno (§27 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), je zřejmé, že zástupce sám bez plné moci před Ústavním soudem jednat nemůže, a proto ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu byla ústavní stížnost, jak shora je označena, posouzena jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43
odst. 1 písm. c) zákona] a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně 14. května 2002