ECLI:CZ:US:2015:3.US.2021.15.1
sp. zn. III. ÚS 2021/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Tomášem Steidlem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 965/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2015 č. j. 4 Tdo 350/2015-29, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. října 2014 č. j. 68 To 269/2014-409, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. července 2014 č. j. 1 T 130/2014-369, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjišťuje:
Stěžovatel (dále také obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. července 2014 č. j. 1 T 130/2014-369 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písmene c) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písmeno a) trestního zákoníku, přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písmeno a) trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písmeno a) trestního zákoníku.
Uvedených trestných činů se měl obviněný stručně řečeno dopustit tím, že dne 20. února 2014 vyhrožoval poškozené Petře Juránkové v místě jejího trvalého bydliště tím, že ji zabije, pokud ona ukončí jejich vztah, přičemž vytáhl z kapsy vystřelovací nůž o délce čepele cca 10 cm. Poškozená přivolala policejní hlídku, před jejímž příjezdem obviněný z domu odešel. Po odjezdu policistů se obviněný k domu vrátil, vyhrožoval jmenované poškozené, přičemž před domem vyléval z plastového kanystru benzín na beton v prostoru dveří a okna, a vyhrožoval jeho podpálením. Později do domu vnikl hlavními vchodovými dveřmi zřejmě za pomoci klíče od těchto dveří, jenž nalezl ve vozidle po zemřelých rodičích poškozené, v domě ji fyzicky napadl, škrtil, dělal jí výčitky. Poté, co byl obviněný zadržen podle §76 odst. 1 trestního řádu policií a přes svůj pasivní odpor usazen na zadní sedadlo vozidla policejní hlídky, pokračoval i nadále ve výhrůžkách na adresu poškozené.
Při eskortě do budovy obvodního oddělení místní policie se obviněný v policejním vozidle dopustil vulgarit, slovního i fyzického napadání zasahujících policistů. Jeden z policistů přitom musel obviněnému fyzicky bránit v uskutečnění fyzického napadení, kterým hrozil.
Obviněný navíc v přesně nezjištěných dnech v průběhu měsíce listopadu 2013 opakovaně řídil motorová vozidla, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. října 2008 sp. zn. 7 T 121/2008 uložen podle §49 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.
Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 2 roky. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to vystřelovacího nože, který byl užit ke spáchání trestného činu.
Obviněný podal proti rozsudku okresního soudu v zákonné době odvolání. Usnesením ze dne 24. října 2014 č. j. 68 To 269/2014-409 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále také "krajský soud") toto odvolání podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2015 č. j. 4 Tdo 350/2015-29 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Stěžovatel podává ústavní stížnost, neboť se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv.
Stěžovatel má za to, že se nalézací soud při hodnocení provedených důkazů dopustil zásadních porušení ustanovení trestního řádu a jeho rozhodnutí je zatíženo extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Především namítá, že z provedených důkazů nikterak nevyplývá, že by Petře Juránkové vyhrožoval, že ji zabije, a vytáhl přitom z kapsy vystřelovací nůž. Domnívá se, že jde pouze o nepodložený předpoklad soudů, nikoliv o skutkové zjištění založené na provedených důkazech, přičemž poukazuje zejména na rozpory ve výpovědi jmenované. K okolnostem vniknutí do domu stěžovatel dále tvrdí, že použil vlastní klíč, nikoliv klíč, jenž našel ve vozidle zaparkovaném před domem.
Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, když opomněly provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ke zjištění věrohodnosti svědkyně Juránkové, jejíž výpověď byla podle něj klíčová pro jeho odsouzení.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zločin vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a jako přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Má za to, že v prostém vytažení nože nelze spatřovat úmysl zdůraznit údajnou pohrůžku. Nemohla tedy podle něj být naplněna kvalifikovaná skutková podstata uvedená v §175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spočívající v tom, že trestný čin byl spáchán se zbraní. Jde-li o přečin porušování domovní svobody, stěžovatel uvádí, že vstup do obydlí za použití vlastního klíče nemůže naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
V závěru své argumentace stěžovatel namítá, že při ukládání trestu obecné soudy zcela opomněly přihlédnout k polehčujícím okolnostem, a uložený trest proto nelze považovat za přiměřený a zákonný.
IV.
Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí ve světle stěžovatelem předložených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazní postup orgánů činných v trestním řízení, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. Aby obecné soudy dostály požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musejí svůj důkazní postup detailně popsat a své úvahy přesvědčivě vysvětlit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být nikterak zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze akceptovat, jsou-li skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje svoji obhajobu, s níž se obecné soudy náležitě vypořádaly již v odůvodnění svých rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu však z jeho pozice nepřísluší.
Namítá-li stěžovatel vady v dokazování v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s jeho námitkou neztotožnil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, závěr o vině stěžovatele nalézací soud řádně zdůvodnil a dostatečně popsal své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly. Své rozhodnutí přitom založil zejména na svědeckých výpovědích svědkyně Juránkové, jejích dvou nezletilých dcer, zasahujících policistů i dalších dvou svědků, které byly podporovány dalšími listinnými důkazy (protokol o prohlídce těla svědkyně Juránkové, protokol o zadržení obviněného a další). Ústavní soud má za to, že své rozhodnutí nalézací soud založil na logicky uceleném řetězci na sebe navazujících důkazů a nikterak nevybočil z rámce vymezeného ústavními předpisy.
K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, že navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000).
Odvolací soud z pohledu soudu Ústavního přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů lze považovat výpověď svědkyně Juránkové, jakož i jejích nezletilých dcer, za věrohodnou, a proč by tedy bylo nadbytečné provést stěžovatelem navrhované znalecké zkoumání. Ani tato námitka stěžovatele se proto nemohla stát důvodem kasačního zásahu ze strany Ústavního soudu.
K námitce nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele jako zločinu podle §175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit argumentaci obecných soudů, že manipulace s nožem za výše naznačených okolností posiluje pohrůžku užití násilí. Jak konstatoval Nejvyšší soud, nebylo přitom nezbytně nutné, aby obviněný tímto nožem svědkyni konkrétně bezprostředně ohrožoval, neboť ke zdůraznění pohrůžky zabitím postačovalo, že jí ukázal, že má nůž ihned k dispozici. S uvedeným závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud přisvědčil rovněž závěrům obecných soudů ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 2 trestního zákoníku. V zájmu stručnosti v této otázce rovněž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (str. 6).
K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť role obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelná (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13).
Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli uložily trest v rámci zákonné trestní sazby, při rozhodování o výměře trestu dostatečně zohlednily všechny relevantní skutečnosti vztahující se k okolnostem případu i osobě stěžovatele a svoje úvahy popsaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu