ECLI:CZ:US:2009:3.US.204.09.1
sp. zn. III. ÚS 204/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. D., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 7 To 294/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo na rovnost před zákonem zaručené v čl. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a veřejně ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konečně i právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 9 T 12/2008, byl stěžovatel, společně s dalšími sedmi spoluobžalovanými zproštěn obžaloby; ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl však tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok 1.), podle §262 tr. řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok 2.) a zamítl odvolání poškozené (výrok 3.).
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti především poukázal na skutečnost, že v téže věci jde již o třetí rozhodnutí nalézacího soudu o zproštění obžaloby a současně o třetí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; současně napadeným usnesením byla věc přikázána senátu v jiném složení, což stěžovatel považuje za snahu vnutit soudu prvého stupně vlastní přesvědčení o vině obžalovaných. Takový postup považuje za protiústavní, jenž zasahuje do jeho ústavně zaručených práv; k tomu pak poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 176/04, IV. ÚS 321/04, II. ÚS 268/03, IV. ÚS 260/05, I. ÚS 553/05, III. ÚS 575/01 a I. ÚS 608/06.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Klíčové zde je, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 188/09, a usnesením ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 173/09.
V obou těchto věcech ústavní stížnosti tamních stěžovatelů (spoluobviněných) proti témuž usnesení odvolacího soudu Ústavní soud odmítl jakožto návrhy zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.
To je pak významné potud, že se tam vyslovené závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Z právního názoru prezentovaného uvedeným nálezem (a převzatého výše zmiňovanými usneseními, jež se týkala v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu) logicky vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje (stejně jako ve shora označených usneseních) na čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení §262 tr. řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Ústavní soud i zde setrvává na dříve (viz usnesení označená shora) vyjádřeném právním hodnocení, že z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení §262 tr. řádu, tento svůj postup odůvodnil, a proto v něm rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení spatřovat nelze. Městský soud v Praze adekvátně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel.
Ústavní soud nemůže nezaznamenat (ve shodě s již vícekrát zmiňovanými vlastními usneseními), že do hodnocení důkazů odvolací soud nezasáhl. Pouze soudu prvého stupně vytkl neprovedení důkazů v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání plynulo z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud prvního stupně vede k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů. Není proto případná námitka, že by "došlo k pokusu instanční cestou vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů".
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu