ECLI:CZ:US:2013:3.US.2045.11.2
sp. zn. III. ÚS 2045/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele INTERGRAM nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1066/27, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2011 č. j. 2 Afs 78/2010- 56 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2010 č. j. 8 Af 17/2010-31-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 16. 1. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, ve které stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel se podáním ze dne 9. 4. 2010 domáhal zrušení blíže specifikovaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, kterým byl k jeho odvolání změněn dodatečný platební výměr na zrušení daňové ztráty z příjmu právnických osob a kterým mu byla za zdaňovací období roku 2003 dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1 109 180 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce současně s podáním žaloby nesplnil svou poplatkovou povinnost, vyzval jej soud usnesením ze dne 7. června 2010, aby do deseti dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu, který činil podle položky 14a bod 2 písm. a) "Sazebníku soudních poplatků" 2 000 Kč, a to v kolcích na připojeném tiskopise. Soud současně žalobce upozornil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před tímto soudem zastaveno.
2. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce dne 1. 7. 2010 (dopis č. j. 176/A/2010 ze dne 28. 6. 2010) požádal o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku do 10. 7. 2010. S ohledem na to, že tímto dnem byla sobota, tato lhůta končila dne 12. 7. 2010. Uvedeného dne, tj. 12. 7. 2010, stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce uhradil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč na účet soudu v kolcích, když dopisem č. j. 195/A/2010 ze dne 12. 7. 2010 vrátil soudu prostřednictvím pošty výzvu s nalepenými kolky v uvedené hodnotě. Teprve při doručení usnesení Městského soudu v Praze dne 5. 8. 2010 o zastavení řízení stěžovatel zjistil, že jím uhrazený soudní poplatek nebyl zřejmě soudu doručen. Stěžovatel prověřil spis a okolnosti doručování a zjistil, že příslušná pracovnice nepodala přípis s přílohou do podatelny soudu, ale tento poslala obyčejně poštou. Ze spisové dokumentace a čestného prohlášení předmětné pracovnice, jehož kopie je k ústavní stížnosti přiložena, však vyplývá, že stěžovatel svoji poplatkovou povinnost splnil před doručením usnesení o zastavení řízení v příslušné prodloužené lhůtě pro úhradu soudního poplatku.
3. Stěžovatel po zjištění, že uhrazený soudní poplatek v kolcích nebyl soudu doručen, znovu tento dne 9. 8. 2010 před podáním kasační stížnosti z opatrnosti uhradil. Vzhledem k tomu by bylo nepřiměřeně přísné příslušného poplatníka postihnout zastavením řízení, neboť by mu vznikla újma, která je nenapravitelná. Stěžovatel dále požádal městský soud dle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona o soudních poplatcích") přípisem ze dne 10. 8. 2010, aby zrušil usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku s poukazem na skutečnost, že soudní poplatek zaplatil dne 12. 7. 2010, tedy před právní mocí napadeného usnesení. Protože Městský soud v Praze o podané žádosti do lhůty pro podání kasační stížnosti nerozhodl, podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla zamítnuta.
4. Městský soud v Praze v dané věci své rozhodnutí stručně odůvodnil s poukazem na příslušná rozhodnutí zákona o soudních poplatcích. Konstatoval, že setrvává na svých závěrech a podporuje argumentaci Nejvyššího správního soudu. Zaslal Ústavnímu soudu jím vedený soudní spis v této věci a vyslovil dále souhlas s upuštěním od ústního jednání.
5. Nejvyšší správní soud v zamítnutí kasační stížnosti dospěl k závěru, že pokud stěžovatel uvádí, že soudní poplatek uhradil dne 12. 7. 2010, pak nelze než konstatovat, že obsah soudního spisu tomuto závěru nesvědčí. Na č. l. 35 a 36 je pouze založena prostá fotokopie přípisu zástupkyně stěžovatele ze dne 12. 7. 2010, kde se uvádí, že přílohou je výzva s nalepenými kolkovými známkami v hodnotě 2 000 Kč. Otiskem razítka opatřeného datem či jiného soudního razítka tato písemnost opatřena není. Ohledně návrhu stěžovatele na zrušení shora uvedeného usnesení o zastavení řízení kasační soud konstatuje, že tento skutkový stav (pochybení brigádnice) jde k tíži právě stěžovatele, jehož povinností bylo k výzvě soudu poplatek uhradit ve stanovené lhůtě. Odkázal přitom na rozsudek ze dne 13. 3. 2008 č. j. 2 As 67/2007-56, ve kterém Nejvyšší správní soud zastává setrvalý právní názor, podle něhož v případě pochybností o tom, zda byl skutečně řádně zaplacen soudní poplatek, či nikoliv, je potřeba spíše upřednostnit řešení směřující k meritornímu rozhodování soudů před procesním ukončováním řízení, jelikož v tomto druhém případě reálně hrozí nebezpečí odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), což je vada dosahující ústavní intenzity. Předpokladem pro tento postup je nicméně situace, kdy podle konkrétních okolností případu a tvrzení stěžovatele je alespoň pravděpodobné, že k zaplacení poplatku skutečně došlo, byť se toto tvrzení nepodařilo zcela prokázat. Odkázal zde též na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1567/08, kde Ústavní soud konstatoval, že pokud by zásilka (obsahující kolkové známky ve výši soudního poplatku) byla soudu doručena, pak by byla součástí soudního spisu, a to bez ohledu na to, jakým způsobem došlo k jejímu doručení, neboť povinná strana nese riziko případného nedoručení, tj. zastavení řízení z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel na podporu svých tvrzení, nad rámec čestného prohlášení a fotokopie přípisu ze dne 12. 7. 2010 (bez podacího razítka soudu), nepředložil ničeho ani neoznačil jiné důkazní prostředky, které by mohly potvrdit pro věc jedinou podstatnou skutečnost, a sice že do doby vydání kasační stížností napadeného usnesení byl soudní poplatek stěžovatelem nejen odeslán, ale že se nacházel již v dispozici městského soudu. I kdyby byly svědeckou výpovědí potvrzeny skutečnosti uvedené v čestném prohlášení, na závěru o neprokázání úhrady soudního poplatku by to nemohlo ničeho změnit a jejich případné provedení by proto bylo nadbytečné. Je tomu tak proto, že obsah soudního spisu neodpovídá tvrzení v čestném prohlášení a relevantní důkaz o doručení písemnosti obsahující vylepené kolkové známky dle výzvy soudu nemůže stěžovatel předložit, neboť, dle jeho vlastního vyjádření, mělo k zaslání této písemnosti dojít pouze běžným podáním k poštovní přepravě, tedy bez možnosti jejího dohledání v intencích doručovacích podmínek držitele poštovní licence. Pouze za situace, kdy by stěžovatel prokázal, že nějaká písemnost jím odeslaná v rozhodném období byla městskému soudu skutečně doručena, došlo by, ve smyslu výše citovaného názoru Ústavního soudu, k přenosu důkazního břemene na městský soud; pouze v tomto případě by bylo na něm prokázat, že doručená písemnost listinu s vylepenými kolkovými známkami neobsahovala. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu není naplněna Ústavním soudem požadovaná míra pravděpodobnosti, že k zaplacení poplatku v otevřené lhůtě došlo, a nabízené důkazní prostředky nemohou k podstatě věci bez dalšího přinést ničeho. Závěrem odůvodnění připomenul, že stěžovatel měl v důsledku vyčkávání Městského soudu v Praze mnohem delší časový prostor pro úhradu soudního poplatku, než jakého se domáhal žádostí o prodloužení lhůty k jeho úhradě, neboť to bylo fakticky až do 5. 8. 2010.
6. Nelze přisvědčit ani tvrzení o neúčinném doručení výzvy k úhradě soudního poplatku, které stěžovatel spatřuje v tom, že výzva byla doručena jeho zástupkyni, a nikoli jemu. Úhrada soudního poplatku je totiž, ve světle judikatury zdejšího soudu, potvrzená i Ústavním soudem (například usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 a ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz), zastupitelným jednáním a není nutně spojená s osobní aktivitou účastníka řízení, neboť i podle judikatury Nejvyššího správního soudu jde o typický úkon, který za účastníka řízení může vykonat jeho zástupce. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek proto nastávají u zastoupeného účastníka řízení doručením jeho zástupci. Odmítl též námitky ohledně doručení usnesení o zastavení řízení, které však nejsou předmětem argumentace v této ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší správní soud byl též požádán o vyjádření k ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření však předseda senátu 2 Afs JUDr. Vojtěch Šimíček konstatoval, že ústavní stížnost opakuje argumenty, které byly v rozsudku tohoto soudu již vypořádány, a v podrobnostech na ně odkázal. Nad rámec odůvodnění rozsudku pouze poukázal na to, že stěžovatel Nejvyšší správní soud označuje nesprávně jako "odvolací soud". Navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnost, že poštovní zásilka nebyla Městskému soudu v Praze doručena, nemůže být brána k tíži stěžovatele, neboť tento svoji poplatkovou povinnost splnil, což rovněž, jak je výše uvedeno, důkazně prokázal, neboť soudu předložil kopii dopisu, včetně kopie dokladu s kolky, a dále rovněž doručil čestné prohlášení pracovnice, která u něj byla v předmětném období na brigádě (jednalo se o období letních prázdnin).
9. Stěžovatel tvrdí, že oba soudy pochybily. Městský soud v tom, že nereagoval na návrh žalobce ze dne 10. 8. 2010, a následně i kasační soud tvrzení stěžovatele odmítl, aniž k tomuto měl zákonný důvod. Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud (správně kasační soud) bez dalšího zkoumání odmítl důkazy stěžovatele, aniž se jimi podrobněji zabýval, a tím ukončil řízení a reálně odepřel stěžovateli přístup k soudu, což je vada dosahující ústavní intenzity.
10. Stěžovatel dále namítá, že splnil podmínky pro tvrzení, že musí být alespoň pravděpodobné, že k zaplacení soudního poplatku skutečně došlo. K poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1567/08 poznamenal, že v uvedeném bylo pouze prokazováno zaplacení úhrady soudního poplatku tím, že stěžovatel v onom řízení v daném období koupil kolky. Tato skutečnost je zcela rozdílná proti tvrzeným skutečnostem stěžovatele v této věci, kdy stěžovatel prokázal, že soudu zaslal dopis včetně vyplněného formuláře s nalepenými kolky, což důkazně doložil ověřeným čestným prohlášením dočasné pracovnice (brigádnice). Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel doručoval a doručuje svá podání osobně do podatelny. Není tedy důvodu nevěřit jeho tvrzení, že takto postupoval i v tomto konkrétním případě a že vzhledem k nedostupnosti podatelny byl podán dopis z důvodu nezkušenosti pracovnice na poštu obyčejně. Stěžovatel tedy prokázal, že splnil svoji povinnost, a není mu možno přičítat k tíži, že pošta tuto zásilku nedoručila nebo že došlo k její ztrátě u soudu. Nadto poplatek stěžovatel z opatrnosti uhradil ještě jednou. Dopisy jsou označeny podacími čísly, fotokopie výzvy je označena číslem spisu, čestné prohlášení je ověřeno.
11. V dané souvislosti pak stěžovatel poukazuje na "ústavní" nález sp. zn. II. ÚS 3170/09, včetně dalších nálezů souvisejících s obdobnou problematikou, přičemž podotýká, že vždy je dáván akcent na dodržení práv občanů nad formalistickým postupem státních orgánů. Stěžovatel pouze doufá, že na rozhodování soudu nemělo vliv, že se jedná o podání ve věci daní a tedy příjmu státu. Není tedy pravda, že by stěžovatel přenášel důkazní břemeno na Městský soud v Praze. Stěžovatel pak v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v dané věci doložil výše uvedené důkazy, a pokud je soud odmítl s poukazem, že tyto jsou na úrovni dokladu o koupi kolků, pak jednal v rozporu s právním pořádkem České republiky a porušil ústavou zaručená práva stěžovatele. Stěžovatel trvá na tom, že splnil podmínku pravděpodobnosti pro to, aby ve sporu u Městského soudu v Praze mohlo být pokračováno, a dále trvá na tom, že tento soud pochybil, pokud vůbec nerozhodl o jeho návrhu ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, i když na tuto skutečnost poukazuje pouze z důvodu, že ani s touto problematikou se odvolací soud nevypořádal řádně.
12. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozhodnutí obou účastníků řízení zrušují.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Vzhledem k obsahu vyjádření a k tomu, že replika ve směru vadného označení kasačního soudu nemohla pro samotné řízení přinést nic nového, mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení návrhu z hlediska splnění podmínek řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněnosti ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět tak, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud s ohledem na dále uvedené skutečnosti neshledal, když pouze může dodat, že i pro plnění této základní povinnosti účastníka soudního řízení platí zásada vigilantibus iura.
15. Není přitom pochyb o tom, že následkem rozhodnutí obou soudů došlo k tomu, že stěžovatel nemohl hájit svá tvrzená práva, k jejichž porušení mělo dojít v rámci řízení před orgány finanční správy. Požadavek zaplacení soudního poplatku podle pravidel zákona o soudních poplatcích je však ústavně konformním omezením práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak jako jím je např. stanovení lhůt pro uplatnění práva před soudem. To, že se stěžovateli nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně včasného zaplacení soudního poplatku, ačkoli si uvědomoval, že:
- zásilka s tvrzeným plněním, tj. kolky v hodnotě 2 000 Kč, byla nezkušenou brigádnicí podána k poštovní přepravě obyčejným dopisem,
- toto plnění poplatkové povinnosti nelze jednoznačně prokázat, nicméně se mohl s ohledem na soudní praxi přesvědčit, zda skutečně zásilka dorazila,
- může tuto povinnost splnit kdykoli po lhůtě do dne, kdy by mohl soud rozhodnout o zastavení řízení pro nesplnění této povinnosti,
musí jít k jeho tíži. S jeho argumentací se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal a s ohledem na okolnosti případu nebylo třeba dále tuto argumentaci prohlubovat, neboť podstatné okolnosti případu a tvrzení rozhodná pro následující závěr Ústavního soudu bylo možno ověřit i z vyžádaného soudního spisu. Postup soudů v tomto ohledu nelze považovat za formalistický jak z hlediska odůvodnění jejich závěrů, tak z hlediska doby, po kterou Městský soud v Praze vyčkával zaplacení zákonného poplatku, čímž možnost jeho uhrazení prodloužil téměř o měsíc. Posouzení toho, zda byl poplatek uhrazen, je věcí obyčejného práva, jehož výklad přísluší obecným soudům. Za porušení práva na soudní ochranu nelze rozhodně považovat to, že soud předem zastavení řízení neavizoval, když jinak v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích stěžovatele vyzval k jejich zaplacení a poučil jej o následcích pro případ, že se tak nestane.
16. Napadené rozhodnutí o kasační stížnosti se vypořádává se všemi výše uvedenými námitkami stěžovatele, které jsou nyní předestřeny k posouzení Ústavnímu soudu. Z tohoto důvodu byly uvedeny podstatné části jeho odůvodnění. Ústavní soud by mohl k jinému závěru dospět jen tak, že by je vyvrátil sám, když argumentace stěžovatele byla již posouzena s negativním výsledkem v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu.
17. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu