ECLI:CZ:US:2004:2.US.671.02
sp. zn. II. ÚS 671/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6. 8. 2002 sp. zn. 8 Co 1745/2002, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 21. 5. 2002 sp. zn. 6 C 230/2002 o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, a dále ve věci návrhu na zrušení §4 odst. 1 písm. a), b) a c), §7 odst. 2 a §9 odst. 1 až 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") bylo potvrzeno napadené rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též "nalézací soud"), jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno a jímž bylo vysloveno, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v tomto řízení žalobcem a domáhal se v něm proti žalovanému J. A. zaplacení částky 6 773,40 Kč s příslušenstvím coby náhrady za nevyčerpanou dovolenou.
Stěžovatel uvedl, že nalézací soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena jen právnímu zástupci žalobce (stěžovatele). Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000 ze dne 10. 1. 2001 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 6], podle něhož pokud výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena i účastníkovi řízení a řízení bylo zastaveno, bylo tímto postupem porušeno základní právo žalobce domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že z pohledu poplatkového i procesněprávního je postavení žalobce ve správním soudnictví i v občanskoprávním řízení stejné; ostatně je upraveno jednou normou.
Vedle toho stěžovatel navrhuje zrušit napadená ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, neboť jsou podle něj protiústavní. Uvedl, že platná právní úprava je odlišná od úprav platných v celé řadě zemí; pravidlem bývá, že soudní poplatek, resp. náklady řízení ve vztahu ke státu je vybírán při skončení sporu. Zpochybnil deklarovaný účel platné právní úpravy, podle něhož soudní poplatky slouží jako určitá ochrana, možný filtr, před neoprávněně a bezdůvodně podávanými žalobami. Podle něj naopak soudy mají samy chránit oprávněné nároky všech subjektů, ostatně je nezadatelným ústavním právem každého obrátit se na nezávislý soud. Ústava podle stěžovatele nerozlišuje notorické sudiče a ostatní, soudy jsou jako orgány státní moci financovány z daní všech subjektů působících na území státu a vedle toho je možné a představitelné inkasovat poplatek za výkon soudní moci po skončení věci, kdy lze tuto povinnost založit přímo meritorním rozhodnutím ve sporu neúspěšnému účastníku.
Platná právní úprava je naproti tomu demotivující pro výkon soudní moci: stát podle stěžovatele vybere poplatek na začátku sporu, je fiskálně uspokojen a je mu pak lhostejné, jak dlouho řízení trvá. Platná právní úprava dále vyvolává pocit, že spravedlnost je jen za peníze. Zásadním způsobem též narušuje princip rovnosti, neboť ten, kdo v reálném čase má na zaplacení soudního poplatku, si může dovolit uplatnit své nároky u soudu, a jiný nikoliv. Nerovnost je prohlubována zejména mezi účastníky obchodních a občanských vztahů; žalobce je zpravidla věřitelem, který se na soud obrací, protože mu dlužník nezaplatil, a jeho újma je prohlubována požadavkem zaplacení soudního poplatku předtím, než je mu poskytnuta soudní ochrana. Dlužníkům je tak poskytována neúměrná výhoda. Vedle toho žádosti o osvobození od soudního poplatku jsou dle stěžovatele nedůstojné, a proto pro většinu subjektů z tohoto důvodu i nepřijatelné.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele z těchto důvodů v rozporu s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., (dále jen "Pakt"), s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť z nich nelze dovodit, že by právo na spravedlivý proces mohlo a mělo být vázáno na zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel z těchto důvodů navrhuje obě napadená soudní rozhodnutí zrušit. Ze stejných důvodů navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i §4 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o soudních poplatcích. Zrušením těchto ustanovení pak postrádají smysl ustanovení §7 odst. 2 a §9 odst. 1 až 7 zákona o soudních poplatcích, a proto i ta by měla být Ústavním soudem zrušena.
II.
Stejnopis ústavní stížnosti byl zaslán vedlejšímu účastníku J. A., který se přípisem ze dne 15. 9. 2003 postavení vedlejšího účastníka vzdal podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
K výzvě Ústavního soudu doručil dne 23. 9. 2003 účastník řízení Okresní soud v Jindřichově Hradci spolu se spisem sp. zn. 6 C 230/2002 své vyjádření. Postup záležející v doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu zástupci považuje za konformní, a to i s ohledem na judikát Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000 sp. zn. 11 Cdo 1949/99. Účastník si zvolil zástupce s procesní plnou mocí a podle §49 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se písemnosti doručují pouze tomuto zástupci. Zaplacení soudního poplatku není podle názoru nalézacího soudu úkonem, který by musel osobně vykonat pouze účastník, nýbrž jde o úkon zastupitelný, a to i přes nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000, přestože nalézací soud připustil, že zásadně není rozdílu mezi správním soudnictvím a běžným nalézacím řízením. Poukázal v této souvislosti na to, že podle §149 odst. 1 o. s. ř. je v případě přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku jako platební místo určován právě advokát, a nikoli účastník sám, což se týká i úhrady účastníkem zaplaceného soudního poplatku. Nalézací soud tedy vyjádřil názor, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces ani k zásahu do principu rovnosti účastníků řízení. Pokud jde o napadená ustanovení zákona o soudních poplatcích, nalézací soud neshledal, že by jejich uplatněním v napadených rozhodnutích nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti; vzniklý problém se dle úsudku nalézacího soudu v zásadě týká §49 odst. 1 o. s. ř., a nikoli poplatkového zákona samotného. Proto se k návrhu na zrušení ustanovení zákona o soudních poplatcích nevyjádřil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2003 uvedl, že vycházel mimo jiné z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000; oproti stěžovateli se však domnívá, že Ústavní soud v tomto a v některých dalších nálezech kladl akcent na skutečnost, že ve správním soudnictví je situace specifická tím, že poplatník soudního poplatku nemá v případě zastavení řízení možnost jakéhokoliv opravného prostředku, a tedy ani nelze zohlednit případné dodatečné zaplacení soudního poplatku. Mimo řízení v rámci správního soudnictví jsou podle názoru odvolacího soudu práva navrhovatele dostatečně chráněna již úpravou obsaženou v poplatkovém zákoně ve spojení s procesním předpisem. Podle odvolacího soudu zaplacení soudního poplatku není úkon, který by nutně stěžovatel musel vykonat sám, což mimo jiné vyplývá i z podmiňovacího způsobu, který Ústavní soud použil v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/99 ze dne 18. 4. 2002, Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 49 ("... zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí, resp. by měl stěžovatel vykonat osobně."). Jde tedy o zastupitelné jednání. Odvolací soud závěrem navrhl zamítnout ústavní stížnost, neboť v nalézacím řízení právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6 C 230/2002 Ústavní soud zjistil, že výzva k zaplacení soudního poplatku ve výši 600 Kč byla právnímu zástupci stěžovatele s procesní plnou mocí doručena dne 8. 4. 2002. Ve spise je dále založen přípis právního zástupce ze dne 11. 4. 2002, jímž doplňuje některé listinné důkazy; nijak se však nezmiňuje o otázce soudního poplatku. Dle úředního záznamu soudní poplatek nebyl ke dni 13. 5. 2002 zaplacen. Dne 21. 5. 2002 proto Okresní soud v Jindřichově Hradci napadeným usnesením řízení zastavil s tím, že ke splnění poplatkové povinnosti nedošlo ani ve stanovené lhůtě ani později. Usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 27. 5. 2002. Proti tomuto usnesení se stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odvolal. V odvolání stěžovatel uvedl, že nalézací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena nikoli stěžovateli osobně, ačkoli měl něco osobně konat, ale pouze jeho právnímu zástupci. Nalézací soud tedy nepostupoval podle §49 odst. 1 o. s. ř., podle něhož výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo a je třeba doručit i účastníkovi řízení. Nalézací soud tak porušil základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v odvolání poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 377/2000.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, neboť je shledal správným. K argumentaci nálezem Ústavního soudu odvolací soud konstatoval, že nález sp. zn. II. ÚS 377/2000, jakož i obdobné nálezy (např. sp. zn. III. ÚS 292/01, sp. zn. II. ÚS 318/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy č. 187 a č. 161), se zabývaly specifickými případy správního soudnictví, které je k žalobci při placení soudního poplatku přísnější, a nelze je proto mechanicky vztáhnout na projednávanou věc. Podle odvolacího soudu odvolateli (stěžovateli) nic nebránilo v tom, aby v průběhu odvolací lhůty, spolu s podáním odvolání soudní poplatek zaplatil, neboť by to vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí již soudem prvního stupně.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním zákonem.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně otázky výkladu §49 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V souzené věci je zjevné, že stěžovatel toliko nesouhlasí s právním názorem obecných soudů a má snahu jej zpochybnit zejména s poukazem na nálezy Ústavního soudu ohledně obdobné otázky, jež byla řešena v oblasti správního soudnictví.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích správně hodnotily otázku zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že se v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000 ze dne 10. 1. 2001 (viz výše), ale i v jiných, např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 234/99, sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. I. ÚS 558/99, sp. zn. II. ÚS 177/2000, sp. zn. II. ÚS 217/2000, sp. zn. II. ÚS 318/2000, sp. zn. IV. ÚS 48/01, sp. zn. IV. ÚS 292/01, sp. zn. IV. ÚS 647/02 a sp. zn. III. ÚS 715/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 86; svazek 17, nález č. 10; svazek 26, nález č. 49; svazek 19, nálezy č. 137 a č. 138; svazek 24, nález č. 161; svazek 22, nález č. 71; svazek 24, nález č. 155; svazek 30, nálezy č. 92 a č. 72]. Ve všech těchto nálezech se Ústavní soud postavil za stanovisko, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Nosným důvodem těchto rozhodnutí však nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by tento úkon mohl podle §49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem všech těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž obecným soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 292/01 ze dne 22. 10. 2001 konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku."
Ústavní soud ostatně v tomto smyslu judikuje konstantně. Zastavil-li obecný soud civilní řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž podstatou ústavní stížnosti navrhující zrušení rozhodnutí soudu bylo tvrzení stěžovatele, že výzva k zaplacení poplatku byla doručena pouze jeho právnímu zástupci, Ústavní soud takové ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítal právě s poukazem na výše nastíněnou argumentaci (např. nepublikované usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 ze dne 11. 2. 2003).
Z hlediska relevantní judikatury Ústavního soudu lze tedy považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní, a proto je návrh na jejich zrušení zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel nicméně v širších souvislostech zpochybňuje i ústavnost úpravy poplatkové povinnosti jako takové a navrhuje zrušit některá ustanovení zákona o soudních poplatcích. Podle §74 zákona o Ústavním soudu lze spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení ustanovení zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takový návrh má však ve vztahu k ústavní stížnosti odvozenou, akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, je s ústavní stížností současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítá návrh na zrušení napadených rozhodnutí a podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítá i návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o soudních poplatcích, neboť jsou tyto návrhy zjevně neopodstatněné, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.