ECLI:CZ:US:2007:3.US.206.07.1
sp. zn. III. ÚS 206/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. S., CSc., zastoupeného JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem v Praze 2, Šafaříkova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, čj. 1 Ko 307/2006-349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 1. 2007 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, čj. 1 Ko 307/2006-349, a s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a práva na "legitimní očekávání, jehož výraz je obsažen v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod", se domáhal jeho zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh, případně ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 89 K 1/2003 zjistil, usnesením uvedeného soudu ze dne 15. 6. 2006, čj. 89 K 1/2003-266, byl stěžovatel jako správce konkurzní podstaty (dále též jen "správce") úpadce SG-Industry, a. s., k návrhu věřitelů Československé obchodní banky, a. s. (dále jen "ČSOB"), a České konsolidační agentury (dále jen "ČKA") dle §8 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zproštěn funkce a novým správcem byl ustanoven JUDr. J. Monsport, stěžovateli bylo dále uloženo ve stanovené lhůtě nově ustanovenému správci předat všechny doklady a potřebné informace a vyčíslit výdaje související s výkonem dané funkce; současně soud odvolal z funkce zástupce věřitelů věřitele FORTUNA HOTELS, a. s., a na jeho místo jmenoval věřitele Finanční úřad pro Prahu 5. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak Vrchní soud v Praze je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil.
Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu. Dále pak polemizuje s jednotlivými důvody, jež vedly soud ke zproštění jeho osoby funkce správce. Jde-li o důvod, že poskytl úvěr třetí osobě - spotřebnímu družstvu Včela, stěžovatel uvádí, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, nezhodnotil pojem "nakládání s majetkem s odbornou péčí", a proto nezkoumal ziskovost poskytnutého úvěru a zabezpečení jeho návratnosti. V souvislosti s tím se stěžovatel domáhá ochrany "legitimního očekávání", přičemž tvrdí, že neměl důvod pochybovat o správnosti a dovolenosti svého postupu. K dalšímu důvodu, spočívajícímu v tom, že bez právního důvodu, resp. neoprávněně (kdy nebyly naplněny podmínky pro postup dle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), přijal plnění od zástavního dlužníka FORTUNA HOTELS, a. s., představující hodnotu zástavy, stěžovatel uvádí, že otázka existence předmětného zástavního práva závisela na výsledku incidenčního sporu, vedeného proti správci konkurzní podstaty ze strany ČKA, že se na něj uvedený subjekt obrátil s tím, že zástavní práva váznoucí na hotelové budově brání jeho podnikatelským záměrům a že navrhl složit obvyklou cenu zástavy. Stěžovatel, dle svých slov, neměl důvod tomu bránit, neboť předem a podmíněně složená částka byla jistotou pro konkurzní podstatu v jinak složitém případě; navíc, pokud by na existenci zástavy neoprávněně trval, mohl způsobit tomuto zástavnímu dlužníkovi škodu. Náklady, které stěžovatel vynaložil v souvislosti s touto transakcí a jejichž vznik mu odvolací soud vytýká, jsou převyšovány výnosy z výše zmíněného úvěru družstvu, který mohl být díky složení předmětné částky poskytnut. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že nevysvětlil, v čem v souvislosti se složením obvyklé ceny zástavy do konkurzní podstaty zástavním dlužníkem a zástupcem věřitelů FORTUNA HOTELS, a. s., spatřuje konflikt se zájmy ostatních konkurzních věřitelů, k čemuž dodává, že ohledně ceny nemovitostí byly vypracovány dva posudky, přičemž byla vzata jako rozhodující cena vyšší, a dále že o souhlas s touto transakcí zástupce věřitelů nikdy nežádal, neobdržel jej a ani se na něj neodvolával; pokud by se tak stalo, jednalo by se skutečně o konflikt zájmů mezi tímto věřitelem a věřiteli ostatními. Stejně tak odvolací soud nevysvětlil, v čem vznikl střet zájmů, když se zástupce věřitelů FORTUNA HOTELS, a. s., účastnil výběrového řízení na prodej akcií z konkurzní podstaty, včetně kmenových akcií uvedené společnosti. Přitom k žádnému reálnému konfliktu nedošlo, protože jediným kritériem výběrového řízení byla nejvyšší nabídka a výběrová komise měla jen poradní hlas. Kromě toho, ač bylo známo, že uvedený subjekt je zároveň zástavním dlužníkem a že jeho kmenové akcie jsou v soupisu konkurzní podstaty, došlo k jeho zvolení zástupcem věřitelů na schůzi, které se účastnili oba navrhovatelé, přičemž nic proti této volbě nenamítali. Stěžovatel dále uvádí, že pokud důvodem zproštění funkce měl být jeho netransparentní postup, kdy v řadě případů neuzavíral smlouvy s třetími osobami v písemné podobě, pak se soud nevypořádal s jeho obranou, že písemná forma v těchto případech předepsána nebyla, nebyl porušen žádný předpis a k dispozici je písemná dokumentace umožňující kontrolu výdajů z hlediska jejich výše a účelnosti.
Závěrem stěžovatel namítá, že se odvolací soud adekvátně nevypořádal se všemi důkazy a jeho argumentací uplatněnou ve vyjádřeních i odvolání. Soud měl rozhodovat o závažných otázkách, týkajících se jeho profesního života, avšak nikoliv veřejně, neboť stěžovateli nebylo umožněno předstoupit před soud za účelem jeho slyšení, aby ten mohl zvážit všechny okolnosti, jejichž individuální a neopakovatelná povaha přesahuje to, co lze postihnout v písemném projevu. Přitom prý šlo o jeho základní právo, které je nutno bezvýhradně respektovat. Odvolací soud navíc rozhodoval na základě rozsáhlých vyjádření navrhovatelů, jež měla obsahovat zkreslená či nepravdivá tvrzení, aniž by si k nim vyžádal jeho stanovisko.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze, jenž vyjádřil přesvědčení, že své rozhodnutí řádně zdůvodnil a že se vypořádal s veškerou podstatnou argumentací stěžovatele. Dodal, že pokud stěžovatel jako správce převzal bezdůvodně 56 milionů Kč a spolu s prostředky podstaty (celkem 95 milionů Kč) je následně půjčil složiteli vykonávajícímu funkci zástupce věřitelů (pozn.: míněno zřejmě, že je nepřímo půjčil složiteli, neboť peníze byly půjčeny subjektu jinému), takový způsob správy cizího majetku (zde konkurzní podstaty) dle zákona možný není, a to bez ohledu na skutečnost, zda tím způsobí ztrátu nebo to bude přínosem. Závěrem svého vyjádření poukázal na skutečnost, že podle §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání podáním návrhu není zahájeno sporné řízení mezi věřitelem a správcem, ale soud v rámci konkurzu posuzuje důvodnost podaného návrhu. Soud musí správce seznámit s obsahem návrhu a umožnit mu vyjádřit se k němu, příp. vyvrátit pravdivost tvrzení obsažených v návrhu, avšak k vysvětlení motivace zvoleného postupu postačuje písemné vyjádření. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces tak nemohlo dojít.
Dále se k ústavní stížnosti vyjádřili vedlejší účastníci, a to ČSOB, ČKA a Vrchní státní zastupitelství v Praze. ČSOB se ztotožnila se závěry vrchního soudu, poukázala na rizikovost výše uvedené transakce (tj. poskytnutí úvěru) a nedostatečnou odbornost stěžovatele, přičemž odmítla, že by v souvislosti s daným případem a právním postavením stěžovatele, jako osoby vykonávající přenesenou působnost státu, existovalo nějaké legitimní očekávání. K přijetí ceny zástavy správcem ČSOB konstatovala, že stěžovatel - aby ulehčil podnikání jednomu konkurznímu věřiteli - vynaložil částku 297 500 Kč na odměnu znalce, z hlediska ostatních věřitelů tuto částku vydal marně. Daný postup přitom nebyl zákonem předvídán a nesloužil cíli konkurzu. Došlo i ke střetu zájmů, kdy zástupce věřitelů měl schvalovat postup správce, o který sám požádal. Jde-li o účast FORTUNA HOTELS, a. s., při prodeji jejích vlastních akcií ve vlastnictví úpadce (jednalo se o 37,7 % základního jmění v tržní ceně 29 mil. Kč), ztotožnila se ČSOB s názorem vrchního soudu a upozornila, že díky způsobu organizace obchodních veřejných soutěží měli zaměstnanci FORTUNA HOTELS, a. s., v úschově došlé nabídky. ČSOB k otázce uzavírání smluv v nikoliv písemné podobě uvedla, že stěžovatel vynaložil bezmála 4 miliony Kč na úhradu různých služeb (právních, auditorských apod.), aniž by uzavřel písemnou smlouvu, takže neexistuje žádný písemný doklad o tom, co, dokdy, v jaké kvalitě a za jakých podmínek měli poskytovatelé služeb vlastně provést. Takový způsob zadávání je zcela v rozporu s povinností stěžovatele postupovat s odbornou péčí. Dovolává-li se stěžovatel svého práva být soudem slyšen, ČSOB uvádí, že stěžovatel měl možnost se k jejímu návrhu i návrhu ČKA vyjádřit jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání, v ústavní stížnosti pak neuvádí nic, co uplatnit v předchozím řízení chtěl, ale nemohl, protože nebylo nařízeno ústní jednání. Stěžovatel se svého práva v tomto řízení ani nedomáhal. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení "stanovené soudem".
ČKA poukázala na postavení správce jako samostatného procesního subjektu a na to, že není subjektivním právem osoby být zapsána v seznamu správců; taková osoba se nemůže ani domáhat, aby ji soud jmenoval správcem konkurzní podstaty. Pokud není subjektivním právem být správcem konkurzní podstaty, nemůže být ani zákonem, ani Ústavou České republiky toto chráněno nebo zaručeno, přičemž rozhodnutí soudu o zproštění funkce správce nemůže být cestou ústavní stížnosti přezkoumáno. V řízení o zproštění funkce se nejedná o subjektivních právech správce, ale o posouzení, zda jsou dány důvody pro odvolání správce, a to vždy měřeno základním účelem a cílem konkurzu. Dále uvedla, že rozhodnutí o zproštění funkce není rozhodnutím ve věci. Z tohoto důvodu nelze na ně aplikovat ustanovení §169 odst. 4 občanského soudního řádu, a tak postačuje v odůvodnění uvést základní důvody, jež soud vedly k jeho vydání. Upozornila jednak na postup stěžovatele, který jako jedinou nepopřel údajně "vymyšlenou" pohledávku FORTUNA HOTELS, a. s., a když ji popřel jiný věřitel (ČSOB) a státní zástupce a soud jim téměř v celém rozsahu dal za pravdu, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, a rovněž na to, že stěžovatel svou nečinností dopustil zastavení řízení ve věci zápisu zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví osob propojených s uvedenou společností, které měly zajišťovat stěžovatelem poskytnutý úvěr. ČKA se mj. rovněž vyjádřila k jednotlivým důvodům, o které vrchní soud opřel své rozhodnutí. Dle ní zákon o konkursu a vyrovnání nedává právo správci s majetkem podstaty podnikat a argumentace zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, má být v této souvislosti nepřípadná. Stěžovatel by byl oprávněn přijmout cenu zástavy jen v případě, že by uznal pohledávku ČKA. Pokud tomu tak nebylo, zvýhodnil FORTUNA HOTELS, a. s., která by se v případě nesouhlasu se zápisem nemovitostí do konkurzní postaty musela domáhat svého práva v excindačním řízení, přičemž by musela nést tzv. důkazní břemeno. Stěžovatel musel také očekávat, že v případě, že ve sporu s ČKA neuspěje, bude muset složenou částku vrátit i s úrokem, přesto ji však zahrnul do příjmů podstaty, ze kterých odvodil svoji odměnu a zálohu na ni si pak nechal i vyplatit. Jde-li o výdaje na znalecký posudek v souvislosti s poskytnutým úvěrem, ČKA mj. uvedla, že stěžovatel nechal vypracovat tento posudek ve znaleckém ústavu, jehož je jednatelem. Závěrem zmínila závěry vrchního soudu, který se měl s argumentací stěžovatele plně vypořádat, ve vztahu k námitce stěžovatele, že nebylo nařízeno ústní jednání, pak poukázala na ustanovení §66a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání s tím, že nebylo povinností soudu jednání nařizovat, čímž jsou prý dány meze přímé aplikovatelnosti čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K naplnění daného práva postačí, že stěžovateli byla dána možnost se k návrhům na jeho zproštění vyjádřit; pokud stěžovatel namítal, že neměl možnost se vyjádřit k podání ČKA a ČSOB, jimiž bylo reagováno na stěžovatelovo odvolání, mohl stěžovatel v souladu se zásadou vigilantibus iura nahlédnout do spisu a své odvolání doplnit. Vzhledem k tomu, že v řízení o zproštění správce jeho funkce se nejedná o ústavně zaručené základní právo nebo svobodu, ČKA navrhla ústavní stížnost odmítnout. Pokud by se Ústavní soud s tímto návrhem neztotožnil, navrhla ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť soud dostatečně své rozhodnutí odůvodnil a ústavně konformním způsobem zjistil existenci důležitých důvodů pro zproštění stěžovatele předmětné funkce.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém stručném vyjádření pouze odkázalo na své vyjádření ze dne 4. 8. 2006.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k argumentaci ČKA, vycházející z názoru, že stěžovatel se nemůže domáhat ochrany u Ústavního soudu, neboť v řízení před obecnými soudy nešlo o jeho subjektivní právo, Ústavní soud v prvé řadě posuzoval povahu řízení o návrhu na zproštění správce konkurzní podstaty funkce ve smyslu §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání.
Ve svém nálezu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.) se Ústavní soud zabýval postavením správce konkurzní podstaty a charakterem výkonu jeho funkce. Vycházeje z názorů odborné veřejnosti i z názorů plynoucích z judikatury obecných soudů, konstatoval, že správce "není účastníkem konkurzního řízení; jako zvláštní procesní subjekt ale má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkurzním věřitelům, a nelze jej považovat za zástupce konkurzních věřitelů ani za zástupce úpadce". Současně Ústavní soud uvedl, že jde o zvláštní veřejnoprávní subjekt, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu konkurzu, kdy jeho oprávnění, vzhledem ke své heteronomní povaze, představují výkon pravomoci. Obdobně se k této problematice vyjádřil v nálezu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 199/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, č. 195). Nutno zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 531/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, usn. č. 8), kde se uvádí, že zapsání do seznamu správců konkurzní podstaty je institut obdobný jmenování dle §65 (tehdy platného) zákoníku práce, přičemž na zápis do rejstříku není právní nárok; proto není proti vyškrtnutí ze seznamu správců opravný prostředek, a tudíž vyškrtnutý správce se nemůže obracet na soud, neboť soudní orgány důvodnost vyškrtnutí nepřezkoumávají. Nárok na zápis nepatří ani mezi základní lidská práva a svobody, k jejichž ochraně je povolán Ústavní soud. Nezapsáním do seznamu není nikterak dotčeno právo občana na podnikání v obecné rovině.
Opíraje se o výše uvedené právní závěry a argumentaci obsaženou v citovaných rozhodnutích, Ústavní soud konstatuje, že žádné subjektivní právo fyzické či právnické osoby být zapsán do seznamu správců konkurzní podstaty neexistuje, neexistuje tedy ani takové právo na to, nebýt z tohoto seznamu vyškrtnut. Současně neexistuje ani žádné subjektivní právo být jmenován správcem v konkrétní věci, a proto se nabízí právní závěr, že není ani žádné subjektivní právo na to "nebýt z této funkce odvolán".
Z §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání ale vyplývá, že soud může z důležitých důvodů zprostit správce funkce, a tak vyvstává otázka, zda toto ustanovení nezakládá stěžovateli subjektivní právo na to nebýt odvolán ze své funkce jinak než z "důležitých důvodů". Nabízí se zde paralela s ustanovením §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, které takové subjektivní právo (jako nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů) správci zakotvuje.
Ústavní soud zde však spatřuje určitý rozdíl. Právnická a fyzická osoba vykonává funkci správce za úplatu a byť - jak uvedl Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 - právo na ni není předmětem ústavněprávní ochrany plynoucí z čl. 26 Listiny základních práv a svobod, je zřejmé, že odměna a náhrada hotových výdajů správce je samozřejmým a nezbytným předpokladem výkonu uvedené činnosti, která pak je podmínkou realizace konkurzu jako takového; z toho obecně plyne i nutnost právní ochrany zájmů dotčené fyzické či právnické osoby.
V návaznosti na to si nutno položit otázku, zda lze u takové osoby vyvodit zájem na setrvání ve funkci správce konkurzní podstaty, jenž je chráněn v právní rovině. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zabýval právě již zmíněnou povahou řízení o zproštění funkce podle §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání. Smyslem tohoto řízení je, dle názoru Ústavního soudu, výlučně naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání a dosažení cíle konkurzu a vyrovnání, vyjádřeného v ustanovení §2 odst. 3 tohoto zákona, přičemž zájmy správce jako fyzické či právnické osoby žádnou roli nehrají a ani hrát nemohou. Ochrana zájmů správce v této pozici je tak poskytována jaksi "bezděčně", tedy je-li v souladu s účelem zákona o konkursu a vyrovnání a cílem konkurzu.
Na základě výše uvedeného lze dospět i k závěru, že žádné subjektivní právo stěžovatele na to, aby nadále vykonával funkci správce, neexistuje, a tudíž se nelze, jde-li o řízení o zproštění této funkce, domáhat ústavněprávní ochrany. Ústavní soud si je však vědom toho, že se z věcného hlediska již dříve zabýval ústavními stížnostmi směřujícími vůči rozhodnutím obecných soudů o zproštění funkce správce, a to i v případě samotného stěžovatele (jde o nález ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný). Nicméně, i pokud by Ústavní soud takto ústavní stížnost posoudil, nebylo by možno jí vyhovět, neboť důvody v ní uvedené zjevně neobstojí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. vytýká odvolacímu soudu, že v souvislosti s důvodem, na jehož základě byl zproštěn funkce, a který spočíval v poskytnutí úvěru třetí osobě, nesprávně interpretoval pojem "správa majetku" či "nakládání s majetkem s odbornou péčí", resp. ustanovení §8 odst. 2, §14 odst. 1 písm. a) a §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Jak Ústavní soud ale ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není jeho úlohou, ale úlohou obecných soudů, aby formulovaly důvody, jež ve smyslu §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání mohou vést k odvolání správce, a tak není oprávněn do jejich rozhodování v daném ohledu zasahovat, ledaže by jejich rozhodování bylo zatíženo prvky libovůle, což může nastat tehdy, jestliže obecné soudy své závěry nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela neadekvátně, příp. pokud jejich argumentace bude zatížena zjevnými formálními (logickými) či věcnými vadami.
Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že poskytování úvěrů je činností, jež přesahuje oprávnění správce konkurzní podstaty, a tento svůj závěr řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily ve svých rozhodnutích, jde o projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož se Ústavní soud nemůže, jak již bylo zmíněno, vměšovat. K tomu však podotýká, že se plně ztotožňuje s názorem vrchního soudu i ČSOB, že poskytování půjček a úvěrů je spojeno s ekonomickými a právními riziky, která často nejsou schopny eliminovat ani subjekty disponující rozsáhlým odborným a technickým zázemím, jako jsou např. banky. Netřeba snad ani připomínat, že v souvislosti s poskytováním úvěrů i činností správců konkurzní podstaty často docházelo a dochází i v současné době k různým protiprávním jednáním, a proto lze stěží vytýkat obecným soudům, že se snaží preventivně působit na správce a v maximální míře omezovat takovémuto nežádoucímu jednání prostor.
Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn se do takovéto transakce pouštět, nebylo pak jejich povinností zabývat se kritériem ziskovosti a zabezpečení návratnosti, jak se toho stěžovatel domáhal. Jestliže se stěžovatel odvolává na své "legitimní očekávání", jedná se v daných souvislostech o argumentaci nepřípadnou, neboť daný institut se týká ochrany majetku tak, jak má na mysli čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.).
I pokud jde o další důvody, které vedly obecné soudy ke zproštění stěžovatele funkce, soudy je ve svých rozhodnutích řádně osvětlily, přičemž se zcela dostatečně vypořádaly se stěžovatelovými námitkami. Aniž by se Ústavní soud chtěl nějak vměšovat do činnosti soudů obecných, pokládá za vhodné formou poznámky uvést, že stěžovateli jako kvalifikované osobě muselo být známo, že při správě předmětného majetku je třeba dodržovat určitá základní pravidla, zejména nevystavovat konkurzní podstatu - pokud možno - žádným rizikům, postupovat transparentně, minimalizovat náklady s touto správou spojené a důsledně dbát zákonem stanoveného postupu. Z žádného z těchto hledisek jeho činnost obstát nemůže. Uzavírání smluv na služby ústní formou (ještě navíc v takovém finančním objemu) požadavkům transparentnosti může vyhovovat skutečně jen stěží. Nejenže to komplikuje nebo dokonce vylučuje možnost kontroly postupu správce, ale i jej samotného vystavuje riziku soudních sporů se smluvními stranami, a to opět k tíži jím spravovaného majetku; pro případ, že by k takovému sporu pro neplnění takové dohody došlo, jej staví do nevýhodné pozice, kdy na něm bude ležet důkazní "břemeno" stran obsahu takové smlouvy. Stejně tak je zřejmé, že vynakládání prostředků z konkurzní podstaty na vypracování znaleckého posudku v souvislosti s právní operací, která není zákonem předpokládána a která ani není z hlediska naplnění cíle konkurzu nutná, v souladu se zásadou minimalizace nákladů není. Argumentuje-li stěžovatel tím, že pokud by k tomuto kroku nepřistoupil, mohl způsobit zástavnímu dlužníku škodu, a vystavit tak konkurzní podstatu riziku uplatňování její náhrady, pak Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatel na reálnost vzniku takového ohrožení usuzuje, a především pak, i když by zástavní dlužník nějaké nároky uplatnil, jistě by stěžovateli, pokud by postupoval standardně, způsobem zákonem předpokládaným, nemohlo být nic vytýkáno.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl soudem v dané věci vyslechnut, přičemž se odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které se jedná o zásadu, na níž je třeba bezpodmínečně trvat, nezbývá než i tuto námitku odmítnout. Pokud by Ústavní soud připustil, že jde (i) o řízení o "občanských právech nebo závazcích" stěžovatele (k tomu srov. výše), musel by současně poukázat na to, že ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod negarantuje právo na osobní slyšení absolutně; aby však byly splněny požadavky spravedlivého procesu, osobní slyšení může být v případě určitých sporů nebo za určitých okolností nezbytné (srov. Frowein, J. A., Peuker W.: Europäische Menschenrechtskonvention, Kommentar, N. P. Engel, 2. vydání, 1996, str. 229-230, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na niž se v tomto textu odkazuje).
Tato potřeba ale v daném případě zjištěna nebyla. Ústavní soud zde vzal v úvahu nejen zvláštní, výše popsanou povahu předmětného soudního řízení, určovanou jeho smyslem a účelem, ale též vysokou kvalifikaci jeho účastníků, tedy i stěžovatele, jenž byl navíc v řízení zastoupen advokátem, a rovněž skutečnost, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor k písemnému vyjádření svého stanoviska stran důvodů, které nakonec vedly odvolací soud k napadaným závěrům (což dokládá i to, že podstatou ústavní stížnosti je pouhé opakování argumentace uplatněné v řízení před obecnými soudy). S ohledem na to, že potřeba nařídit ústní jednání nevyplynula z okolností daného případu, kdy ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se osobního slyšení před soudem neúspěšně domáhal, nelze z hlediska ústavnosti postupu obecným soudům nic vytknout. Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 793/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněn), v něm tehdy řešená problematika, v níž šlo o "běžné" soudní řízení, byla odlišná od věci nyní posuzované.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné (zvláštní) okolnosti, jež by odůvodňovaly ve své podstatě mimořádný postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, povinnost k náhradě nákladů řízení žádnému z účastníků či vedlejších účastníků neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu