ECLI:CZ:US:2010:3.US.2064.10.1
sp. zn. III. ÚS 2064/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. W. a P. W., právně zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN-664/OOK-2007 ze dne 26. 11. 2007, proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN-666/OOK-2007 ze dne 13. 12. 2007 a proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou sp. zn. ZN 3944/2007-31 ze dne 14. 1. 2008 a dále proti postupu Okresního ředitelství Policie České republiky v Jablonci nad Nisou, Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství ve věci vedené Policií České republiky, službou kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou pod ČTS: ORJN-664/OOK-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci a ochrany proti postupu těchto orgánů, neboť napadenými rozhodnutími i v ústavní stížnosti namítaným postupem těchto orgánů mělo dojít k porušení základních práv zaručených článkem 6 odst. 1, článkem 10 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a rovněž k zásahu do práv garantovaných článkem 2, článkem 6 odst. 1, článkem 8 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, dne 2. 8. 2007 utonul syn stěžovatelů A. B. v přehradě Mšeno v Jablonci nad Nisou. Dne 3. 8. 2007 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení, zjišťující, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Konkrétně bylo od počátku prošetřováno podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu neposkytnutí pomoci. Podezřelými byli neznámý pachatel a zasahující strážníci městské policie J. P. a K. K., kteří byli na místo neštěstí přivoláni prostřednictvím linky tísňového volání 156. Stěžovatelé, rodiče utonulého, v tomto řízení vystupovali jako poškození. Podávali připomínky k protokolům o podání vysvětlení, které byly sepsány se svědky předmětné tragické události, k seznamu časového sledu komunikace vypracovanému městskou policií a také další připomínky a dotazy k vyšetřovacímu spisu. Stěžovatelé dále upozorňovali na (dle jejich názoru) pochybení v postupu strážníků i v následném postupu orgánů činných v trestním řízení.
Dle rekapitulace uvedené stěžovateli v ústavní stížnosti jim bylo dne 30. 11. 2007 doručeno usnesení Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN- 644/OOK-2007 ze dne 26. 11. 2007. Tímto usnesením bylo odloženo trestní řízení ve věci šetření úmrtí A. B. v souvislosti s podezřením z trestného činu ublížení na zdraví (dle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, dále jen "trestní zákon"), jelikož nebylo zjištěno cizí zavinění na úmrtí chlapce. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podali stížnost, v níž připomněli, že se jim dosud nedostalo informace o výsledku šetření policie ve věci podezření z trestného činu neposkytnutí pomoci (dle §207 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona). Uvedená stížnost byla usnesením státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2008 č. j. ZN 3944/2007-31 jako nedůvodná zamítnuta. Stejným usnesením bylo zároveň rozhodnuto o odevzdání trestní věci vedené pro podezření z trestných činů neposkytnutí pomoci a ublížení na zdraví, kterých se měl dopustit neznámý pachatel a strážníci městské policie, ke kárnému projednání starostovi Města Jablonec nad Nisou.
Uvedeným rozhodnutím státní zástupkyně okresního státního zastupitelství měla být dále zamítnuta stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu ze dne 13. 12. 2007 ČTS: ORJN-666/OOK-2007 o ukončení prověřování podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci dle §207 tr. zák. Stěžovatelé však tvrdí, že jim naposled uvedené rozhodnutí policie bylo ve skutečnosti doručeno až 6. 11. 2009 na základě jejich žádosti o poskytnutí informace a poté, co se opakovanými podáními postupně (a z hlediska stěžovatelů bezúspěšně) obraceli na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství. Dle tvrzení stěžovatelů je tudíž rozhodnutí státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2008 zmatečné, neboť stěžovatelé proti v pořadí druhému rozhodnutí policejního orgánu nemohli stížností brojit, a učinili tak až dne 9. 11. 2009, poté, co jim toto rozhodnutí bylo doručeno.
Okresní státní zastupitelství mělo na tuto stížnost dne 29. 1. 2010 reagovat tak, že ji posoudilo nikoliv jako opravný prostředek proti usnesení policejního orgánu ČTS: ORJN-666/OOK-2007 ze dne 13. 12. 2007, nýbrž jako opakovaný podnět, kterým se již zabývalo Nejvyšší státní zastupitelství, a proto jej bez dalšího založilo. Stěžovatelé se domnívají, že toto vyrozumění okresního státního zastupitelství nepředstavuje vyřízení jejich stížnosti ze dne 9. 11. 2009 jakožto řádného opravného prostředku směřujícího proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu, tudíž ve věci dochází k neodůvodněným průtahům v řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé vznesli množství dalších námitek skutkového a procesuálního rázu, týkajících se postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování podezření, zda v souvislosti s tragickým úmrtím jejich syna nedošlo ke spáchání trestného činu. Stěžovatelé mají za to, že konání uvedených orgánů trpělo řadou pochybení, která v jednotlivých částech ústavní stížnosti podrobně rozvádějí (zejména údajné nedostatečné zjišťování potenciálních pachatelů a okolností chlapcovy smrti, nesprávný postup při získávání důkazů a nakládání s nimi, průtahy v řízení, odpírání účasti stěžovatelů na řízení). Za nejpodstatnější z těchto pochybení považují stěžovatelé již uvedenou skutečnost, že jim bylo doručeno usnesení policejního orgánu ohledně podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci až téměř dva roky poté, co bylo vydáno, a to navíc až po žádosti stěžovatelů o jeho zaslání podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatelé spatřují porušení práva na život ve smyslu článku 6 odst. 1 Listiny, jakož i článku 2 Úmluvy. Stěžovatelé odkazují zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Guiliani a Gaggio proti Itálii a na řadu dalších obdobných rozhodnutí. S odkazem na tuto judikaturu stěžovatelé zdůrazňují, že garance práva na život v sobě zahrnuje jak hmotněprávní aspekt, spojený s pozitivní povinností státu přijmout taková právní opatření, jež zajistí ochranu osob nacházejících se v jeho jurisdikci, tak zahrnuje rovněž aspekt procesní, který klade určité požadavky na vyšetřování státu, pakliže dojde k úmrtí osoby. Stěžovatelé se domnívají, že ze strany českých orgánů veřejné moci došlo k porušení práva na život jejich syna A. B. v obou uvedených aspektech. Stěžovatelé podávají podrobný rozbor skutkových okolností, za nichž mělo dojít k úmrtí jejich syna. Poukazují na údajná pochybení městských strážníků i dispečera linky tísňového volání. Jsou přesvědčeni, že tyto osoby své povinnosti zanedbaly a jejich synovi neposkytly potřebnou pomoc. Dle stěžovatelů "pokud by za tuto nečinnost neměl být podle zákona nikdo adekvátně potrestán, značil by takový stav chybu v právním systému České republiky".
Stěžovatelé mají dále za to, že vyšetřování okolností úmrtí jejich syna policií neprobíhalo nezávisle a nestranně vzhledem ke kolegiálním vazbám mezi příslušníky Policie ČR a městské policie. Řízení trpělo od počátku značnými průtahy, nedoručením jednoho z policejních rozhodnutí jim bylo zabráněno seznámit se včas s výsledky prověřování. Prostředky nápravy, které stěžovatelé uplatnili (zejména podání činěná jednotlivým stupňům státního zastupitelství, provádějícím ve věci dozor), nebyly účinné. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelů se v praxi orgánů činných v trestním řízení nedůvodně rozlišuje mezi poškozeným ve fázi před zahájením trestního stíhání a po jeho zahájení v přípravném řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že o odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání dle §159a odst. 1 písm. b) tr. řádu by se vždy mělo dít formou samostatného usnesení, proti němuž lze podat stížnost (srov. §171 odst. 2 tr. řádu). Postup orgánů veřejné moci, které se náležitě nezhostily svých povinností prošetřit okolnosti úmrtí chlapce, měl zároveň vést k zásahu do práva stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu zpravidla již na základě argumentace, jež je v něm uplatněna, jestliže namítaný zásah zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se napadené rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci již pro svou povahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. K tomuto typu návrhů "zjevně neopodstatněných" svým charakterem patří ústavní stížnosti oznamovatelů trestných činů, resp. poškozených, směřující proti úkonům a rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě (§158 až 159b tr. řádu).
Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se jej dopustil. Základní trestněprocesní vztah je tedy založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu. Institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná. Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 tr. řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz §43 odst. 3, §44a, §46, §50, §70a odst. 2, §159a odst. 6, §163, §176 odst. 1, §179g odst. 4, §188 odst. 3, §223a odst. 2, §231 odst. 3, a přísl. ust. §307 až 309 tr. řádu, srov. např. i §4 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, resp. i příslušná ust. zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti). V rovině ústavněprávních garancí však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09 a další, dostupná v databázi NALUS).
Opak by totiž znamenal přiznat existenci subjektivního práva fyzických a právnických osob na trestní stíhání jiného. Takový závěr by byl zcela v rozporu s výše naznačenými principy, jež obžalobu v trestních věcech kladou výhradně do rukou orgánů státu. Východiskem úvah Ústavního soudu je rovněž podpůrný charakter trestního práva jako nástroje ochrany subjektivních práv. Je třeba připomenout, že poškozeným se k ochraně jejich nároků vedle adhezního řízení trestního zpravidla nabízí i postup dle předpisů občanskoprávních (viz také příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je však dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná v zásadě pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedené je třeba obzvláště zdůraznit pro tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b tr. řádu. V této fázi trestního řízení nebyly dosud zjištěny skutečnosti, jež by s určitým vyšším stupněm pravděpodobnosti odůvodňovaly závěr, že trestný čin byl vůbec spáchán, případně, že jej spáchala určitá osoba. Příslušný orgán státu v této fázi pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu. Není však dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná škoda ve smyslu §43 odst. 1 věta první tr. řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (srov. formulace "domáhat stanoveným postupem svého práva", "jeho záležitost" a "rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích").
Pro úplnost je dále třeba označit za nepřiléhavé odkazy stěžovatelů na konkrétní rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména na rozsudek ve věci Guiliani a Gaggio proti Itálii, a další obdobná rozhodnutí (Kiliç proti Turecku, Öneryildiz proti Turecku, Anguelova proti Bulharsku atd.), v nichž ESLP shledal porušení práva na život podle článku 2 Úmluvy v jeho procedurální rovině, resp. i porušení práva dle článku 13 Úmluvy. V těchto případech vždy šlo o vyšetřování úmrtí, k nimž došlo v důsledku policejní brutality, politicky motivovaného násilí nebo katastrof přímo zaviněných hrubou nedbalostí místních úřadů (např. ničivý výbuch metanu na skládce poblíž lidských obydlí, na jehož hromadění byly příslušné autority upozorňovány).
ESLP zde (zkráceně řečeno) dovodil povinnost státu vést náležité vyšetřování úmrtí, k nimž došlo v důsledku porušení povinnosti státu zabránit určitým závažným rizikům, resp. cíleným zneužitím policejních a úředních pravomocí. Argumentace ESLP zde do značné míry vychází z předpokladu státního monopolu na použití násilí, jenž vyžaduje odpovídající kontrolu (viz rozsudek ve věci Giuliani a Gaggio proti Itálii ze dne 25. 8. 2009, stížnost č. 23458/02, odst. 204 až 206).
Obdobnou garanční úlohu státu - zejména v rámci trestního řízení a v rovině základních práv - nelze dovodit tam, kde k úmrtí došlo v důsledku nedbalosti zemřelého, trestného činu jiné fyzické osoby či nešťastné náhody zemřelého postihnuvší, byť k takovému úmrtí snad včasná pomoc ze strany orgánu veřejné moci mohla zabránit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu