ECLI:CZ:US:2015:3.US.2075.15.1
sp. zn. III. ÚS 2075/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Dušana Heborta, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015 č. j. 3 Co 88/2014-182 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2014 č. j. 34 C 182/2010-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnického ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 4254/2013-169 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 č. j. 1 Co 330/2011-107, zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro opožděnost (pozn. Ústavního soudu: ústavní stížnost stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2375/14). Stěžovatel následně podal návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku za dovolací řízení ve výši 10 000 Kč. O tomto návrhu rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že jej zamítl. S odkazem na zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), uvedl, že se na stěžovatele nevztahuje žádná ze situací, kdy soud účastníku řízení zaplacený soudní poplatek vrací. O odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení pak rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. Poukazuje přitom na §10 odst. 3 a 5 zákona o soudních poplatcích. Uvádí, že poplatek vybraný dle položky 23 bod 1 písm. d) je poplatkem za řízení podle §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Odmítnutí podaného dovolání má však podle stěžovatele za následek, že řízení nebylo zahájeno. Je-li soudní poplatek v uvedeném případě konstruován jako poplatek za dovolací řízení, je nutné jej při odmítnutém dovolání vrátit, neboť odpadl předmět (řízení vůbec nebylo zahájeno), na základě kterého byl vyměřen. Dovolací řízení dle názoru stěžovatele neproběhlo, Nejvyšší soud o dovolání věcně nerozhodoval. Stěžovatel poukazuje též na §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích.
4. Na základě argumentace a minori ad maius stěžovatel dovozuje, že pokud zákon stanoví v §10 odst. 3 a 5, že i po zahájení dovolacího řízení je možné soudní poplatek vrátit (snížený o 20 %), potom je v rozporu se zákonem nevrátit soudní poplatek v případě, že byl návrh na zahájení řízení odmítnut. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zákon o soudních poplatcích vrácení soudního poplatku za odmítnuté dovolání neřeší. Pokud krajský soud v napadeném rozhodnutí odkázal na právní názor z komentáře k §210 občanskému soudnímu řádu, podle něhož je třeba soudní poplatek za podané odvolání vybrat i tehdy, bylo-li odmítnuto pro opožděnost, ten stěžovatel neshledává právně závazným ani přesvědčivým. Pro analogickou aplikaci procesního ustanovení na dovolací řízení by dle stěžovatele byla nutná výslovná zmínka v zákoně. V případě stěžovatele bylo nadto dovolání odmítnuto pro opožděnost jen zčásti.
5. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc doplnil, že koncepce zákona o soudních poplatcích, v platném znění, je taková, že zákon jednoznačně ve svém textu na různých místech rozlišuje mezi návrhem na zahájení řízení, odvoláním a dovoláním. Z textu §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích podle krajského soudu jednoznačně plyne, že soudní poplatek se vrací pouze v případě odmítnutí návrhu na zahájení řízení, nikoli v případě odmítnutí odvolání nebo dovolání, byť tyto opravné prostředky představují rovněž svým způsobem návrh na zahájení řízení, a to řízení odvolacího, resp. dovolacího.
7. Na výzvu Ústavního soudu k replice již stěžovatel nereagoval.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva, zejména tím, že by v rozhodování obecných soudů byl v procesu interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle (svévole) [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Rozhodováním obecných soudů v otázkách náhrady nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a rozhodnutí zde citovaná, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
12. Obecné soudy se odkazují na jazykový výklad předmětného ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (cit: "Soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle §6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek."), když vycházejí z toho, že zákon o soudních poplatcích rozlišuje mezi "návrhem na zahájení řízení" a "dovoláním", jinými slovy, že "dovolání" nelze ve smyslu tohoto zákona za "návrh na zahájení řízení" považovat. Toto odlišení má podklad v ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který upravuje vznik poplatkové povinnosti. Poplatková povinnost vzniká dle §4 odst. 1 písm. a) "podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení", přičemž pro tento termín je zde zakotvena legislativní zkratka "návrh na zahájení řízení". Vznik poplatkové povinnosti ve vztahu k podanému odvolání, dovolání, kasační stížnosti atd. je zakotven zvlášť [písm. b) - d)], návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích tudíž zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje. Tato diferenciace je zjevně patrná i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2 či §9 odst. 1).
13. Ústavní soud má za to, že z kontextu celého ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, resp. s přihlédnutím k zavedené legislativní zkratce pojmu "návrh na zahájení řízení", je patrný zjevný úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Návrhem na zahájení řízení je tak nutno rozumět podání, jímž se celé řízení u soudu prvního stupně začíná, nikoliv tedy dovolání jako v případě stěžovatele [srov. k tomu přiměřeně výklad k ust. §6a odst. 4 citovaného zákona: Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 20, kde je mimo jiné uvedeno, že by bylo "protismyslné motivovat účastníky k podávání subjektivně a objektivně nepřípustných či opožděných návrhů, aniž by je stíhala povinnost zaplatit i za ně soudní poplatek."].
14. Ve výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jak jej provedly obecné soudy, totiž že povinnost vrátit zaplacený soudní poplatek, je vztažena toliko na řízení o návrhu na zahájení řízení před soudem prvního stupně, nikoli na řízení o opravných prostředcích, Ústavní soud neshledává protiústavní diskrepance. Nutno doplnit, že ustanovením §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se z hlediska ústavnosti zabýval Ústavní soud v obdobné situaci v usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2188/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), a to se stejnými závěry.
15. K argumentaci stěžovatele a minori ad maius (od nižšího k vyššímu), pokud se požadované vrácení soudního poplatku za odmítnuté dovolání vztahuje k vracení soudního poplatku dle věty první §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, tj. bylo-li řízení o dovolání zastaveno, lze podotknout, že tento výklad neshledává Ústavní soud přiléhavým. Poplatkovou povinnost lze vnímat jako formu finanční spoluúčasti účastníků řízení na výkonu soudní činnosti (viz usnesení ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 510/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz); má-li dojít k vrácení zaplaceného soudního poplatku, bude se zpravidla jednat o výjimky z této povinnosti. Jednou z těchto výjimek je i (částečné) vracení soudního poplatku v případě zastavení řízení před prvním jednáním (resp. v řízení, v němž lze rozhodnout bez jednání, do vydání rozhodnutí o věci samé), jakožto motivační faktor smírčího vyřešení věci. Právě za účelem motivovat účastníky k řešení sporu mimosoudní cestou byla možnost vrácení zaplaceného soudního poplatku do zákona o soudních poplatcích novelou č. 218/2011 Sb. včleněna. Zcela jasně vyjádřený účel (zájem) u této výjimky však v případě vrácení zaplaceného soudního poplatku z důvodu odmítnutí věci před prvním jednáním zcela absentuje, proto není namístě využití stěžovatelem navrhovaného výkladového pravidla.
16. Toto výkladové pravidlo by však nebylo vhodné použít ani za situace, kdy bychom vracení soudního poplatku dle §10 odst. 3 věty třetí (a minori) vztahovali ke stěžovatelem požadovanému vracení soudního poplatku za odmítnuté dovolání (ad maius), neboť s ohledem na funkce, které soudní poplatky plní (zejména fiskální, regulační), je nutno stanovené výjimky z poplatkové povinnosti vykládat restriktivně. Z výjimky zakotvené v §10 odst. 3 věty třetí tedy nelze dovozovat její obdobné uplatnění též ve vztahu k odmítnutým návrhům na opravné prostředky, jak už bylo ostatně výše vysvětleno. Zároveň je nutno dodat, že soudní poplatek ve výši 10 000 Kč, který stěžovatel za dovolání zaplatil, nejeví se být stanoven - byť se nejedná o částku zjevně bagatelní - z hlediska práva na přístup k soudu ve výši nepřiměřené, a to s přihlédnutím k povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Z tohoto hlediska lze rovněž připomenout, že institut osvobození od soudních poplatků (§138 občanského soudního řádu) je možno uplatnit i ve vztahu k řízení před dovolacím soudem.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu