ECLI:CZ:US:2018:3.US.2097.17.1
sp. zn. III. ÚS 2097/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Padrtové, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2017 č. j. 19 Co 233/2016-240, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Olgy Vorlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 215 C 10/2014 se podává, že uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o nájmu bytu. Stěžovatelka v květnu roku 2012 smlouvu vypověděla, dle vedlejší účastnice od června do srpna neplatila nájemné ani platby za služby, a proto ji zažalovala o zaplacení částky 57 930 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 215 C 10/2014-205 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vedlejší účastnici povinna zaplatit částky 13 555 Kč a 14 245 Kč s příslušenstvím jako náhradu za dlužné nájemné. V částce 35 600 Kč, představující tvrzenou náhradu škody, soud žalobu zamítl.
3. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání, o kterém bylo napadeným rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že se napadený rozsudek městského soudu potvrzuje. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především ve stanovení povinnosti zaplatit vedlejší účastnicí poplatek z prodlení, aniž to má oporu v hmotném právu. Dále považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za nedostatečné, když není vypořádán jí předestřený odvolací důvod. Stěžovatelka považuje postup obecných soudů, kterým přiznaly vedlejší účastnici právo na poplatek z prodlení za období před 1. 1. 2014 [t. j. před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")] za protiústavní, jelikož nejpozději s účinností zákona č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 132/2011 Sb."), se postavení pronajímatele a nájemce jako účastníků závazkového vztahu již zásadním způsobem neliší od jiných závazkových vztahů a není žádného objektivního důvodu, proč by se mělo se subjekty závazkového vztahu zacházet ve srovnatelné situaci rozdílným způsobem. Dále stěžovatelka namítá, že placení tohoto poplatku po 31. 12. 2013 (tj. ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku) nemá oporu v právním předpisu, jelikož bylo současně s účinností občanského zákoníku zrušeno nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Konečně stěžovatelka napadenému rozsudku vytýká nedostatečné odůvodnění. Její námitky nesprávného právního posouzení povinnosti platit poplatek z prodlení (vznesené i v její ústavní stížnosti) krajský soud dle názoru stěžovatelky řádně neprozkoumal, jelikož jeho odpověď na ně se omezila na konstatování, že "soud I. stupně správně posoudil povinnost žalované uhradit tuto částku na dlužném nájemném, a to včetně poplatku z prodlení dle platných právních předpisů v době vzniku prodlení ze strany žalované." Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníka řízení
5. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení (ta na výzvu nereagovala).
6. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že výše poplatku z prodlení odpovídá tomu, jak dlouho již stěžovatelka uvedenou částku dluží. Stěžovatelčiny úvahy ohledně změny postavení účastníků nájemního vztahu považuje krajský soud za špatně uchopitelné a poněkud abstraktní, a naopak je nepovažuje za správné, neboť právní předpisy z daného období byly jasné. Znění právních předpisů pak plně odpovídá i napadené rozhodnutí. Stěžovatelka si musí být dle krajského soudu vědoma svých dluhů. Soudy v daném řízení nemohly "vykombinovat" jinou výši poplatku z prodlení, neboť takový postup by byl rozporný s jasnou právní úpravou.
7. S ohledem na to, že vyjádření účastníka řízení nepřineslo žádné nové skutečnosti či závěry pro posuzovanou věc (pouze vyložil, proč odkázal na závěry okresního soudu a proč považoval právní stav za zcela jednoznačný), nebylo již třeba vyzývat stěžovatelku k případné replice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka nerozporuje, že se v prodlení s placením nájemného ocitla. Nesouhlasí však s tím, jakým způsobem byla obecnými soudy vyložena přechodná ustanovení občanského zákoníku, ve vztahu k jí stanovené povinnosti zaplatit poplatek z prodlení. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že tato povinnost po nabytí účinnosti občanského zákoníku již neexistuje. Oponuje tak jejich závěru, že tato povinnost, vznikla-li předtím, než nabyl účinnosti, trvá i po nabytí jeho účinnosti, neboť to plyne z §3074 občanského zákoníku. Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s aplikací dřívější právní úpravy v daném řízení pro její protiústavnost.
12. Ústavní soud se tak v první řadě musel zabývat otázkou (proti)ústavnosti aplikované právní úpravy. Stěžovatelčinu povinnost dovodily soudy aplikací §697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Toto ustanovení shledal Ústavní soud již v minulosti ústavně konformním v nálezu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/04 (N 55/40 SbNU 533). Na jeho podrobné odůvodnění, jež je stěžovatelce podle ústavní stížnosti známo, lze tedy toliko odkázat. Na tomto místě postačí zopakovat závěr, že v daných vztazích jde - s ohledem na specifické postavení pronajímatele a nájemce - o disproporcionalitu, popř. nerovnost ústavně akceptovatelnou, a o právní stav, který diskriminační povahu nemá. Ve věci rozhodující senát Ústavního soudu tak neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit a postupovat podle §23 zákona o Ústavním soudu. Na dopadu uvedených závěrů pro posuzovanou věc nemění nic ani zákon č. 132/2011 Sb. Ani tento zákon novelizující ustanovení hmotného práva o nájmu bytu nezrušil důsledně jistou nerovnost v postavení pronajímatele a nájemce ve prospěch nájemce, jež byla pro Ústavní soud v citovaném nálezu klíčová pro přijetí závěru o ústavnosti povinnosti platit poplatek z prodlení. Byly zachovány mnohé prvky koncepce nájmu bytu jako chráněného nájmu, jako například institut výpovědi z nájmu bytu jen s přivolením soudu nebo institut náhradního bydlení. Poplatek z prodlení tak nadále může být vnímán jako jistý protiprvek daný ve prospěch pronajímatele, když prvky chráněného nájmu bytu jsou dané ve prospěch nájemce. Ve výsledku tak jde o ústavně udržitelnou právní úpravu.
13. Za stejně důležité pak považuje Ústavní soud skutečnost, že nájemní smlouva v dané věci byla uzavřena před datem účinnosti této právní úpravy a stěžovatelka tak dle Ústavního soudu od počátku nemohla mít (a ani v průběhu vztahu nabýt) legitimní očekávání, že by mohla být její právní pozice pro ni posouzena jinak, či příznivěji. Ústavní soud považuje při posuzování rozsahu vlastnických práv (včetně pohledávek ze soukromoprávních deliktů) za stěžejní princip ochrany legitimního očekávání, jež není v rozporu s dobrými mravy. Tomuto principu bylo v dané věci učiněno zadost (viz níže). Uvedená právní úprava tedy z ústavněprávního hlediska plně obstojí a nebyl tak shledán ani důvod pro postup podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Jde-li o otázku jejího použití na danou věc, jde o věc spadající do kompetence obecných soudů, neboť při jejím vyřešení nedává ústavní pořádek soudům, s výjimkou zákazu svévolného výkladu přechodných ustanovení občanského zákoníku, žádný významný ústavněprávní limit. Uvedené ustanovení zní: "Nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht." Výklad obecných soudů přitom z ústavněprávního hlediska obstojí a neodporuje žádné ústavněprávní zásadě, ani obecným výkladovým zásadám právních předpisů. K tomuto závěru se ostatně přiklonila i komentářová literatura (srov. k tomu např. Pelikánová, I., Pelikán, R. Komentář k §3028 odst. 3. In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Svazek VI. §2521-3081. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1343).
15. Přisvědčit přitom nelze ani názoru, že by výše poplatku z prodlení byla v rozporu s ochranou dobrých mravů (třeba poznamenat, že obecné soudy posuzovaly stejnou námitku vznesenou naopak vedlejší účastnicí ohledně promlčeného nároku na náhradu škody, kterou jí měla způsobit stěžovatelka - viz sub 2). Jednak je jeho výše určena přímo právním předpisem, který byl Ústavním soudem shledán ústavně konformním (blíže k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/04 viz sub 12), a především je tato částka, jak upozornil krajský soud, odvislá především od délky prodlení. Stěžovatelka vědomě a úmyslně setrvávala po několik let na své verzi výkladu právního a skutkového stavu, byť si mohla a měla být uvedených následků vědoma s ohledem na to, co pro její věc stanoví §3028, 3073 a 3074 občanského zákoníku a jakou procesní taktiku si v řízení o této věci zvolila (když ve svých důsledcích vedl úspěch jejího postupu v jedné části řízení - viz zamítnutí odvolání vedlejší účastnice proti výroku II městského soudu - k důsledkům, kterým nyní oponuje).
16. Co se týče dostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, ani zde Ústavní soud neshledal relevantní pochybení, jehož náprava by mohla vést k pro stěžovatelku příznivějšímu vyznění celkového řešení jejího případu. Jakkoliv jí lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je poměrně strohé, je z jeho kontextu zřejmé, že se krajský soud (a městský soud před ním) stěžovatelčinými námitkami zabýval a své závěry odůvodnil, přičemž tyto obstojí.
17. Stejně tak je zřejmé, že se soudy zabývaly přiměřenou výší přiznané částky a jejího souladu s právními předpisy. Kasační zásah Ústavního soudu by tak byl zcela formální a nemohl by vést k jakkoliv příznivé změně. Takový postup by tak byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1119/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2432/17 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu