ECLI:CZ:US:1997:3.US.213.97
sp. zn. III. ÚS 213/97
Usnesení
III. ÚS 213/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Mgr. J.G., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 16. 6. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena o den později. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 1997, čj. 22 Ca 116/96-23, s tvrzením, že jím bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek.
Rozhodnutím odboru územního plánování a stavebního řízení Městského úřadu ze dne 12. 9.1995, čj. ÚPaSŘ-808/95-KY, bylo stěžovateli vyvlastněno v plném rozsahu vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1416/2 a 1416/3 v kat. území K. a ke stavbám dvou garáží, umístěných na těchto pozemcích, ve prospěch Vězeňské služby ČR, za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby "Justiční areál" (dále jen "předmětné nemovitosti"). Za vyvlastněné předmětné nemovitosti byla stěžovateli stanovena
III. ÚS 213/97
náhrada ve výši 109 110,- Kč.
Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vyvlastnění bylo provedeno na základě územního plánu sídelního útvaru K., schváleného Městským zastupitelstvem dne 6. 9. 1994. Územní rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení byla řádně vydána příslušnými orgány. Nemovitosti, které byly předmětem vyvlastnění, se nalézají před budoucím hlavním vstupem do okresního státního zastupitelství a okresního soudu a bránily dokončení objektu č. 35 rozestavěné stavby "Justiční areál ". Vyvlastnění bylo také nutné z důvodů architektonických, provozních a bezpečnostních. Cena garáží, umístěných na vyvlastňovaných pozemcích byla stanovena znaleckým posudkem na 109 110,- Kč. K vyvlastnění došlo po mnoha jednáních mezi investorem a majitelem předmětných nemovitostí, která byla neúspěšná. Majitel trval na náhradě ve výši 500 000,- Kč, nebo "na klíč" postavení dvou garáží na budoucím parkovišti Justičního areálu, nebo předání dvou garáží z majetku města na ulici Z., v blízkosti jeho bydliště. Město K. nabídlo investorovi dva pozemky k výstavbě garáží (jeden v blízkosti vyvlastňovaných garáží, jeden mimo centrum). S tímto řešením však stěžovatel nesouhlasil. Investor vyčerpal, podle názoru stavebního úřadu, všechny zákonné možnosti. Nezbylo proto, než předmětné nemovitosti za náhradu vyvlastnit.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. V něm vznášel námitky proti některým tvrzením v odůvodnění rozhodnutí, zpochybňoval objektivitu znaleckého posudku a požadoval zrušení napadeného rozhodnutí, provedení tržního odhadu ceny garáží a poskytnutí dvou garážových boxů na ul. Z.
Referát regionálního rozvoje Okresního úřadu, jako odvolací orgán, svým rozhodnutím dne 6. 12. 1995, čj. RRR-1226/95-Krok, odvolání zamítl a rozhodnutí o vyvlastnění potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při vyvlastňování byl dán titul v souladu s platným zněním stavebního zákona. Stavba byla řádně určena jako veřejně prospěšná a cíle vyvlastnění nebylo možno dosáhnout jinak. Jednání mezi vlastníkem a investorem bylo bezúspěšné. Odvolací orgán nezjistil v napadením rozhodnutí takové vady, které by odůvodňovaly jeho
III. ÚS 213/97
zrušení nebo změnu.
Proti rozhodnutí podal stěžovatel žalobu na přezkoumání rozhodnutí státního orgánu podle hlavy druhé, části páté o.s.ř. Zároveň požadoval odklad výkonu rozhodnutí podle §250c o.s.ř. V žalobě argumentuje tím, že v průběhu doby byl postaven Justiční areál a jeho garáže dosud stojí, není tedy dán vyvlastňovací důvod. Garáže sice nebudou působit vedle areálu esteticky, avšak neestetičnost není vyvlastňovacím důvodem. Pokud jde o náhradu za vyvlastněné garáže, namítal stěžovatel, že znalecký posudek byl objednán investorem, tedy tím, kdo má zájem na co nejnižší ceně, znalecký posudek tedy nelze považovat za objektivní.
O žalobě rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který nejprve usnesením ze dne 24. 5. 1996, čj. 22 Ca 116/96-12, zamítl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a pak po jednání rozsudkem ze dne 5. 3. 1997, čj. 22 Ca 116/96-23, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že nucený zásah do vlastnického práva žalobce byl učiněn za účelem realizace veřejně prospěšné stavby. Existence účelu pro provedení vyvlastňovacího řízení vyplynula z platné územně plánovací dokumentace. Cíle vyvlastnění nebylo možno dosáhnout dohodou ani jiným způsobem. Veškerá jednání investora se žalobcem o uzavření dohody o převodu vlastnických
práv byla neúspěšná. Pokud žalobce uplatnil podjatost znalce teprve v odvolání, nemohl k tomu odvolací orgán s ohledem na zásadu koncentrace (§113 odst. 3 stavebního zákona) přihlédnout. Krajský soud neshledal při přezkoumání napadeného rozhodnutí porušení zákona, a proto žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 4. 1997.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v ní namítá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 116/96-23, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle č1. 11 odst. 1 a č1. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele byl jeho majetek vyvlastněn bez splnění hmotněprávních podmínek pro takový krajní a výjimečný postup. Podle stěžovatele vyvlastnění nebylo nutné, neboť Justiční areál již byl postaven a garáže stály. Nebránily tedy výstavbě areálu, ani přístupu ke stavbě. Pozemky, na nichž garáže původně stály, jsou nyní jen zatravněny. Garáže by sice
III. ÚS 213/97
vedle moderní stavby Justičního areálu nepůsobily esteticky, avšak neestetičnost není zákonným vyvlastňovacím důvodem. Podle stěžovatele nestačí pouhé konstatování, že vyvlastnění pozemků a staveb odpovídá schválené územně plánovací dokumentaci, je potřeba zkoumat, zda vyvlastnění je zcela nezbytné a zda je prováděno v nezbytném rozsahu. Tím se krajský soud nezabýval, ačkoliv příslušné důkazy byly při jednání navrženy.
Obsahem spisu Městského úřadu, čj. ÚPaSŘ-808/95-KY, a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 116/96, Ústavní soud ČR zjistil, že návrh na vyvlastnění předmětných nemovitostí byl podán investorem (Vězeňskou službou ČR,) po řadě jednání dne 17. 3. 1995. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo učiněno dne 12. 9. 1995, odvolání podal stěžovatel dne 13. 10. 1995 a odvolací orgán rozhodl dne 6. 12. 1995, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 1995. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel žalobu. O té Krajský soud v Ostravě jednal za přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce dne 5.3.1996, kde prováděl i dokazování.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, podepsaném JUDr. L.T., uvádí, že důvody, o které stěžovatel opírá svou ústavní stížnost, uplatnil již v řízení o žalobě, kterou podal krajskému soudu. Odkazuje proto na odůvodnění napadeného rozsudku.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, č1. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tím, že jím byla porušena jeho ústavní práva, daná mu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Článek 11 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit
III. ÚS 213/97
majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Tato práva stěžovatele nebyla rozsudkem krajského soudu dotčena. Nebylo nijak dotčeno právo stěžovatele vlastnit majetek. Rozhodnutím soudu nebyl vlastnickému právu stěžovatele dán jiný obsah. Podle názoru Ústavního soudu byla vlastnickému právu stěžovatele k předmětným nemovitostem poskytnuta řádná ochrana. Soud o věci jednal, prováděl navrhované důkazy. Pokud jde o navrhovaný důkaz ohledáním místa, který stěžovatel přednesl na jednání krajského soudu dne 5.3.1997, soud se o něm v odůvodnění rozsudku nezmiňuje, avšak z jiných provedených důkazů je zřejmé, že zjistil skutkový stav dostatečně, takže stěžovatele na jeho právech nijak nekrátil.
Článek 11 odst. 4 Listiny stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud zjistil, že ani tato práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím krajského soudu dotčena. Jak soud přesvědčivě zdůvodnil v odůvodnění rozsudku a jak vyplývá i z předložených spisů Městského úřadu v K. a Krajského soudu v Ostravě, vyvlastnění bylo provedeno na základě závazného rozhodnutí o územním plánu, který přijal příslušný orgán, tedy na základě zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, stavbu řádně určil jako veřejně prospěšnou a tedy ve veřejném zájmu (což ostatně navrhovatel ani nezpochybňoval). K vyvlastnění se přistoupilo teprve poté, když nebylo, po mnoha jednáních, dosaženo dohody mezi investorem a stěžovatelem o odkoupení předmětných nemovitostí. Stěžovateli byla za vyvlastněné nemovitosti poskytnuta náhrada na základě znaleckého posudku soudního znalce.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. přípustné.
V Brně dne 8. října 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR