ECLI:CZ:US:2010:3.US.2141.09.1
sp. zn. III. ÚS 2141/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009 č. j. Nco 90/2009-3477, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2009, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 14. 1. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Současně vznesl námitku podjatosti vůči předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému.
Stěžovatel v této své ústavní stížnosti uvedl, že 3. 3. 2009 podal trestní oznámení, a to v souvislosti s tím, že mu Městský soud v Praze má dlužit na odměně správce konkursní podstaty z konkursu na majetek úpadce OSAN, obchodní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze, částku přes 8,3 mil. Kč, jež byla v řízení zpronevěřena. S odvoláním na toto trestní oznámení pak podal v konkursním řízení námitku podjatosti "Městského soudu v Praze". Uvedený soud jej přípisem ze dne 7. 4. 2009 vyzval, aby uvedl konkrétní soudce, vůči kterým námitku vznáší, a konkrétní řízení, ke kterému tuto námitku uplatňuje. V podání ze dne 18. 4. 2009 pak stěžovatel poukázal na výše uvedené skutečnosti a dodal, že bylo v rozporu se zákonem disponováno penězi určenými na jeho odměnu, přičemž Městský soud v Praze prý "počítá" s penězi, k jejichž zaplacení má stěžovatele odsoudit na základě žalob "vykonstruovaných za dohledu soudu novým správcem", a že odpovědnost za výkon dohlédací činnosti v rámci konkursu náleží soudu, a nikoliv soudci, a šetřit podezření, v jakém rozsahu a kdo z vedení Městského soudu v Praze či soudců je trestně odpovědný, náleží orgánům činným v trestním řízení. Vrchní soud v Praze následně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že soudci JUDr. Pavel Janout, Mgr. Markéta Slámová, Mgr. Tomáš Braun a Mgr. Martin Liška nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 10/94 (uvedení soudci dle rozvrhu práce danou věc projednávali nebo by projednávat mohli).
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Obdobnými případy téhož stěžovatele se Ústavní soud zabýval již např. v usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2871/09 a ze dne 25. 11. 2009 III. ÚS 2615/09 a dospěl k závěru, že jde o nepřípustné návrhy. Např. v prvně uvedeném rozhodnutí se konstatuje, že "v případech, kdy v souladu s předpisy procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci (tj. že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci), nelze totiž k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, které upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů. Lze akceptovat, že by odporovalo principům spravedlivého procesu, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudci, kteří ji rozhodovat neměli, jelikož měli být vyloučeni. Bude-li však mít v dalším průběhu řízení navrhovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy [...] soudů opravnými prostředky, které [...] jsou - i ve vztahu k této námitce - navrhovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl."
K v podstatě shodným závěrům dospěl Ústavní soud ve druhém případě (na odůvodnění příslušného usnesení se tímto stěžovatel odkazuje), přičemž není důvod se od nich odchylovat ani v této věci. Zbývá snad jen dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nespecifikuje, o jakých jeho právech či povinnostech mají dle jeho názoru vyloučení soudci (pro futuro) v daném konkursním řízení rozhodovat. Jde-li v celé věci o odměnu, jež má stěžovateli coby dřívějšímu správci konkursní podstaty shora uvedené společnosti údajně náležet, stěžovatel má (event. měl) možnost se dále bránit a svých nároků, včetně případné náhrady škody, se domáhat soudní cestou. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Námitka podjatosti soudce JUDr. P. Rychetského byla formulována jen in eventum, "pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti řízení o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu", a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu