ECLI:CZ:US:2019:3.US.2189.19.1
sp. zn. III. ÚS 2189/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2019 č. j. 40 Co 153/2019-78, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Bohemia Faktoring, a. s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, a Jakuba Nosálka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení namítaje, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") se podává, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 3. 2009 pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné obchodní společnosti ESSOX s. r. o. (na její místo posléze vstoupila první vedlejší účastnice) vůči povinnému (tj. druhému vedlejšímu účastníkovi), a to na základě rozhodčího nálezu. Během exekučního řízení byla stěžovatelem vymožena částka v celkové výši 22 202,20 Kč, z čehož bylo 13 391,20 Kč vyplaceno oprávněnému a na náklady exekuce bylo na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů zúčtováno 8 405 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. 14 Nc 1399/2009-58 exekuci zastavil (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (III. výrok).
3. Proti III. výroku usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto napadený výrok usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 40 Co 153/2019-78 potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu, dle nichž - v situaci, kdy oprávněný právem vycházel z existence vykonatelného exekučního titulu - nelze dovozovat jeho zavinění na zastavení exekuce, tudíž mu nelze uložit povinnost hradit náklady exekuce, které soudnímu exekutorovi v průběhu exekučního řízení vznikly; zastavení exekuce nezavinil ani povinný. V takovém případě nemá soudní exekutor vůči kterékoliv straně právo na náhradu nákladů exekuce. Pro úplnost krajský soud odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž skutečnost, že nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní; riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry i kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. K tomu ještě odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na několik usnesení o ústavních stížnostech téhož stěžovatele (srov. bod 15. napadeného usnesení).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelova argumentace je téměř shodná s argumentací zařazenou do jeho předchozích ústavních stížností (např. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1721/17, sp. zn. III. ÚS 3639/17 a sp. zn. I. ÚS 4268/18), tj. obsahuje důraz na zajištění náhrady nákladů exekutora, napadené usnesení tudíž podle jeho názoru neoprávněně zasahuje do jeho práva vlastnit majetek, a práva na řádný a spravedlivý proces, jehož součástí je povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, aby byla vyloučena libovůle. Inovace nyní posuzované ústavní stížnosti spočívá v doplnění textu do V. části ústavní stížnosti o významu vstupu první vedlejší účastnice (v postavení oprávněné) do exekučního řízení, k čemuž došlo řádově šest let po sjednocení judikatury v oblasti rozhodčích doložek. Zdůrazňuje, že vstupuje-li nový oprávněný do exekučního řízení v době, kdy si je vědom reálné možnosti jeho zastavení pro nevykonatelnost exekučního titulu, musí být srozuměn s následky, které pro něj z tohoto stavu vyplývají.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Následně je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem pro takový postup je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje-li prima facie ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení. Za zjevně neopodstatněnou je proto mimo jiné možno považovat ústavní stížnost, jež obsahuje totožnou nebo obdobou právní argumentaci, jakou obsahovala ústavní stížnost, která již byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
8. Tak je tomu i v posuzované věci, neboť na ni bezezbytku dopadají závěry přijaté v usneseních Ústavního soudu odmítajících řadu předchozích stěžovatelových ústavních stížností (srov. usnesení ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/18). Také v jeho nynější věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o nákladech stěžovatele ve výši 8 405 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14, sp. zn. III. ÚS 3462/16, sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoha dalších) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací činnosti podotkl, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 a další), takové však Ústavní soud ani v nynější stěžovatelově věci neshledal.
10. Ústavně významnou není též stěžovatelova námitka reagující na vstup první vedlejší účastnice do řízení. Právě proto (jak uvádí i stěžovatel), že nový oprávněný jako procesní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce (původního oprávněného) a přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení, bylo třeba posoudit právní následky zastavení exekučního řízení, bez ohledu na změnu účastníků.
11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že do stěžovatelových základních práv a svobod nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí krajského soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, toto rozhodnutí je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí; soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, nebylo shledáno ani namítané porušení práva vlastnit majetek. Na základě tohoto závěru Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu