ECLI:CZ:US:2017:3.US.219.17.1
sp. zn. III. ÚS 219/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, IČO: 00569623, sídlem Praha 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 906/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 1 As 224/2016-125 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 8 A 139/2016-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 65/17, a státního podniku Lesy České republiky, s.p., IČO: 42196451, sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. ledna 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel je církevní právnickou osobou. Na základě rozhodnutí příslušných krajských pozemkových úřadů mu byly podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vydány některé zemědělské nemovitosti. Ve dnech 9. a 10. února 2016 vydalo ústředí Státního pozemkového úřadu celkem osm rozhodnutí, jimiž podle §97 odst. 3 a §98 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení zrušilo uvedená rozhodnutí krajských pozemkových úřadů. Ve správním řízení totiž nemělo být zcela jednoznačně prokázáno, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období některou skutečností uvedenou v §5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nebylo postaveno najisto, zda na stěžovatele nedopadaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
3. K odvoláním stěžovatele Ministerstvo zemědělství (dále též "ministerstvo") rozhodnutími ze dne 9. června 2016 č. j. 21647/2016-MZE-12142, č. j. 21686/2016-MZE-12142 a č. j. 21748/2016-MZE-12142 a ze dne 10. června 2016 č. j. 21673/2016-MZE-12142, č. j. 21674/2016-MZE-12142, č. j. 21675/2016-MZE-12142, č. j. 21798/2016-MZE-12142 a č. j. 21800/2016-MZE-12142 podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušilo uvedená rozhodnutí ústředí Státního pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí v přezkumném řízení. Ministerstvo dospělo k závěru, že v případě přezkoumávaných rozhodnutí krajských pozemkových úřadů nešlo o zjevnou nezákonnost. Nebyly proto ani splněny podmínky pro zkrácené přezkumné jednání. Jinak se však ministerstvo neztotožnilo s námitkami stěžovatele, že odvoláním napadená rozhodnutí jsou nicotná. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ministerstva nevylučuje použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, přičemž jeho nepřípustnost nezakládá ani §94 odst. 2 správního řádu.
4. Stěžovatel nadále považoval rozhodnutí krajských pozemkových úřadů za nicotná a stejný závěr vztahoval i na rozhodnutí ministerstva, jež přezkumná řízení nezastavilo. Žaloba stěžovatele proti posledně uvedeným rozhodnutím byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 8 A 139/2016-27 odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustná. Bylo tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí ministerstva nebyla "rozhodnutími" ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Neupravovala veřejná subjektivní práva účastníků řízení (nezakládala je, ani nerušila), nikterak je neměnila ani nedeklarovala. Pojem "rozhodnutí" přitom nelze vykládat formálně, nýbrž v materiálním slova smyslu. Z těchto důvodů byla podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního žalobou napadená rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 1 As 224/2016-125, v němž se ztotožnil s důvody odmítnutí žaloby.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že soudní ochrana v podobě přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny je zaručena ve vztahu ke každému rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí musí být vždy způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. V dané věci však soudy této své povinnosti neměly dostát, protože se napadenými správními rozhodnutími zabývaly přísně formalisticky. V této souvislosti stěžovatel uvádí obsáhlou argumentaci, podle níž §9 odst. 8 a §10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi brání tomu, aby byla na jeho základě vydaná rozhodnutí o vydání nemovitosti předmětem přezkumného řízení. Jakýkoliv přezkum zde přichází v úvahu jen ze strany soudů, a to v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené procesní předpoklady projednání návrhu, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k projednání opodstatněnosti ústavní stížnosti.
IV.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Jak již bylo uvedeno výše, důvodem odmítnutí žaloby stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustné byla povaha napadených rozhodnutí ministerstva, jež bránila tomu, aby je bylo možné považovat za "rozhodnutí" ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Tím byla ve vztahu k tomuto úkonu podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního založena výluka ze soudního přezkoumání. Ústavní soud neshledává, že by takovéto posouzení podmínek řízení představovalo svévolnou aplikaci podústavního práva. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby je předvídatelný, odpovídá ustálené judikatuře správních soudů (viz rozhodnutí citovaná v napadeném rozsudku) a nijak nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaných pravidel výkladu práva.
9. Výhradu lze mít pouze k té části odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, která při posouzení žalobou napadených rozhodnutí klade důraz výlučně na materiální stránku pojmu "rozhodnutí" ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, přičemž zcela relativizuje jeho formální aspekt. Rozhodnutím totiž může být jen akt, který měl mít podle zákona formu správního rozhodnutí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98 nebo ze dne 18. září 2012 č. j. 2 As 86/2010). Tato nepřesnost se nicméně nijak nepromítla do výsledku řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
10. Pakliže stěžovatel namítá nicotnost rozhodnutí vydaných v přezkumném jednání, Ústavní soud se touto jeho námitkou nemohl zabývat, neboť z důvodu odmítnutí žaloby nebyla ani předmětem rozhodování správních soudů.
11. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Místo toho rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu