ECLI:CZ:US:2016:3.US.2238.15.1
sp. zn. III. ÚS 2238/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Dušní 22, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 22 Co 104/2015-194 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. prosince 2014 č. j. 10 Nc 2535/2014-152, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a a) J. B. a b) nezletilého L. V., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Příbram, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, Holá, Janík, Samek, advokátní kancelář s. r. o., sídlem Pražská 140, Příbram I, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že výše uvedené soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o vedlejšího účastníka, nezletilého L. V. (dále jen "nezletilý"), rozhodnuto, že se nezletilý svěřuje do péče vedlejší účastnice (dále též jen "matka") (výrok I), stěžovateli jako otci nezletilého bylo uloženo od 20. 7. 2014 přispívat na jeho výživu částkou 6 500 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné ve výši 24 016 Kč je povinen zaplatit ve dvou splátkách (výrok II a III), dále pak jím bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden od čtvrtka 7.30 hod. do neděle 18.30 hod., každý lichý týden od středy 7.30 hod. do čtvrtka 18.30 hod., v době vánočních svátků každý lichý rok od 24. 12. od 8.00 hod. do 25. 12. do 13.00 hod. a každý sudý rok od 25. 12. od 13.00 hod. do 26. 12. do 18.00 hod., v sudém roce v době Velikonoc od Velkého pátku 15.00 hod. do Velikonočního pondělí 18.00 hod., v každém lichém roce o jarních prázdninách od soboty předcházející prázdninovému volnu od 9.00 hod. do 18.00 hod. neděle, kterou prázdniny končí, v době letních prázdnin od první červencové a srpnové soboty vždy od 8.00 hod. po dobu 14 dnů do následující neděle 19.00 hod. (výrok IV), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání otce rozsudek okresního soudu potvrzen, vyjma výroku III o dlužném výživném, který byl změněn, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v rozhodování obou soudů spatřuje libovůli, neboť nebyl respektován princip, že střídavá péče má být preferovaným typem péče před péčí výlučnou. V případě nezletilého je výlučná péče bez zásadních důvodů asymetrická, zjevně směřující ve prospěch matky, a to i přes skutečnost, že jak plyne z obsahu soudního spisu, je schopen poskytovat rovnocennou a v jistých ohledech i lepší péči než matka. Postup soudů obou stupňů stěžovatel označil za nekorektní, potvrzující stálý předmět diskuze odborné veřejnosti, že soudy považují za lepšího rodiče automaticky matku, i kdyby doložené skutečnosti hovořily o opaku. Sám je schopen poskytovat stejně kvalitní péči jako matka, dokonce péči "ve vyšší kvalitě a to v ohledu doložených a hodnocených vývojových předpokladů dítěte", zároveň by se nezletilému mohl věnovat výlučně on, zatímco matka svou přímou péči omezuje a preferuje péči pomocí rodinných příslušníků. Odmítl, že by existovaly objektivní okolnosti, které by svědčily pro zachování matky jako primární pečovatelky, a upozornil, že napadená rozhodnutí tříští péči o nezletilého, který tráví na cestách více času než u rodičů, nereflektují zájem na stabilitě výchovného prostředí a na vytvoření pravidelného režimu, kterého by bylo dosaženo, kdyby byl jeden týden u něho a druhý u matky. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), resp. na princip, že na péči o děti mají právo oba rodiče, stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí popírají požadavek preference střídavé péče, o kterou žádal, přičemž ani právo styku nebylo rozděleno mezi rodiče "půl na půl", aniž by tuto odchylku z uvedeného principu obecné soudy odůvodnily legitimním zájmem, a upozornil, že jak bylo již naznačeno výše, souhlas s úpravou styku byl na něm "vynucen". Obecné soudy tak nerespektovaly rovnost práv rodičů, a proto jsou jejich rozhodnutí neoprávněným zásahem do jeho ústavně zaručených práv na péči o děti a na rodinný život. S ohledem na přístup krajského soudu, který v něm vyvolal obavu, aby mu nakonec nezúžil již upravený styk, byl však nucen kvitovat některé jeho závěry uvedené ve výrocích jeho rozhodnutí. Totéž lze prý shledat i v otázce stanovení výživného, neboť jeho majetkové poměry nebyly lepší - v době rozhodování okresního soudu byl nezaměstnaný a při rozhodování krajského soudu byl řadovým zaměstnancem majícím nepatrné úspory z výsluhové renty.
5. Z hlediska práva na spravedlivý proces stěžovatel namítl, že obecné soudy nereflektovaly prokázané skutečnosti, jejich rozhodování evokuje sociální experimentování, pokud jde o péči a výchovu nezletilého, když její rozvržení připomíná nepovedený "jízdní řád", který nemůže vyhovovat ani jednomu z rodičů, a znovu zopakoval, že obecné soudy postupovaly nekorektně, když ho k souhlasu s uspořádáním péče "dotlačily".
6. Pokud jde o otázku výživného, stěžovatel upozornil, že nevlastní žádné movité věci, jen rodinný dům, v době rozhodování obecných soudů byl nezaměstnaný a jeho příjmem byly pouze výsluhový příspěvek a úspory. V současné době bydlí sám v domě zatíženém hypotékou a veškeré náklady na živobytí a bydlení si hradí sám. Namítl, že jeho majetkové poměry nejsou natolik příznivé, aby mohl platit výživné ve stanovené výši. Přitom není zřejmé, jak obecné soudy dospěly k tomu, že by měl výrazně více přispívat matce, byť oficiálně jde o prostředky patřící nezletilému. Příslušné rozhodnutí stěžovatel označil za projev libovůle, k čemuž dodal, že stanovením výlučné péče asymetrickým způsobem obecné soudy uměle vytvořily disproporci, která byla použita k tomu, aby jeden rodič na výživu dítěte přispíval více než druhý rodič, aniž by vykazoval lepší majetkové poměry. Soudy také nijak nevysvětlily, proč nevyhověly jeho návrhu na vzájemné neplacení výživného, kde by každý hradil potřeby nezletilého sám a nad jejich běžný rámec by tyto hradili rovným dílem, a proč preferuje výživné nad rámec odůvodněných potřeb dítěte.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníka i vedlejší účastníky řízení. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, a zdůraznil, že rozhodoval po provedeném dokazování, přičemž byl veden nejlepším zájmem nezletilého, načež uzavřel, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
8. Okresní soud též označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. V této souvislosti vyslovil názor, že soudy obou stupňů respektovaly recentní judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezem sp. zn. I. ÚS 3216/13, přičemž od zásady, že dítě by mělo být svěřeno do střídavé péče, bylo nutné se odchýlit v zájmu nezletilého, neboť vztahy mezi rodiči byly natolik narušené, a nepanovala mezi nimi shoda o tom, jak se budou podílet na financování potřeb nezletilého, že model střídavé péče, vyžadující vyspělou a dobrovolnou kooperaci obou rodičů v záležitostech dítěte, by v tomto konkrétním případě nefungoval. Pokud jde o námitku týkající se výživného, okresní soud odkázal na skutková zjištění v napadeném rozsudku.
9. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vedlejší účastník, resp. jeho opatrovník uvedl, že napadená rozhodnutí považuje za věcně správná a podložená odpovídajícím důkazním řízením, kdy ze strany obecných soudů byly dostatečně zohledněny zájmy nezletilého, a odmítl, že by jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Upozornil, že on (Městský úřad Příbram) ve své činnosti vždy zohledňuje principy, jež plynou z již zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13, stěžovatel však zcela odhlédl od závěrů důkazního řízení, z nichž jednoznačně vyplývá, že v projednávané věci je dán legitimní zájem (spočívající v ochraně nejlepších zájmů dítěte), který je překážkou svěření nezletilého do střídavé péče. Dosavadní úroveň komunikace mezi rodiči je zcela nedostatečná, oba rodiče mají výrazně odlišné představy o výchově nezletilého, a takovéto nastavení vztahů je pro potřeby střídavé péče zcela nevyhovující, neboť shoda rodičů ohledně výchovy dítěte a odpovídající úrovně komunikace, kooperace a výměna informací rodiči je základním předpokladem fungující střídavé péče. V daném případě je zde důvodný předpoklad, že by střídavá péče odpovídajícím způsobem nefungovala, a svěření nezletilého do ní by nebylo vhodné. V tomto ohledu se obecné soudy zabývaly návrhy stěžovatele a podrobně odůvodnily své rozhodnutí, takže je nelze považovat za projev libovůle. Není zcela nezbytné zaujmout kategorické a jednoznačné stanovisko ohledně toho, který z rodičů má převažující zavinění na nedostatečné vzájemné komunikaci (byť nelze přehlédnout např. silně kritický postoj stěžovatele vůči matce, obsažený i v písemných podáních, či skutečnost, že otec vykázal matku z domu, v němž dlouhodobě vedli společnou domácnost), neboť takový závěr není zcela rozhodující, podstatná je skutečnost, že rodiče nejsou spolu ochotni komunikovat. Za tohoto stavu nezbylo, než svěřit nezletilého do výlučné péče jednoho z rodičů, zde konkrétně matky, kterýžto postup má rovněž oporu v provedeném dokazování, když obecné soudy přihlédly k tomu, že faktickou péči o nezletilého zajišťovala v převážné míře matka, a v její výchově a péči nebyly zjištěny žádné nedostatky. Pro svěření nezletilého do péče matky se vyjádřila i psycholožka Mgr. Dragounová. Nelze přehlédnout, že nezletilý je nižšího věku, jde o dítě zvýšeně senzitivní, a i z tohoto hlediska je nutné zajištění stabilního výchovného prostředí. Opatrovník vyslovil názor, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkumu hodnocení důkazů, což však není úkolem Ústavního soudu. K tomu dodal, že ani v nejmenším nezpochybňuje význam otcovské role, kdy je nepochybně zájmem nezletilého dostatečný kontakt se stěžovatelem, aby mohl rozvíjet vztahy s oběma rodiči. Tento závěr však nelze směšovat se svěřením dítěte do střídavé péče, pokud pro takový postup nejsou splněny podmínky - střídavou péči nelze chápat jako "nástroj" spravedlivého podělení dítěte mezi oba rodiče; v tomto směru byly ze strany obecných soudů dostatečným způsobem reflektovány oprávněné zájmy stěžovatele, kdy na základě širokého styku se může významnou měrou podílet na výchově nezletilého a dostatečným způsobem s ním rozvíjet vztah. Současně upozornil na rozpornost tvrzení stěžovatele, který se domáhá svěření nezletilého do střídavé péče a současně vytýká obecným soudům, že mu jako zaměstnané osobě upravily styk ve středu a čtvrtek. S ohledem na tyto důvody navrhl opatrovník ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, resp. zamítnout.
10. Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel v plném rozsahu odkázal na text ústavní stížnosti a dále uvedl, že se neztotožňuje s "odůvodněními" účastníků ani vedlejšího účastníka řízení, v nichž se shodně tvrdí, že rodiče nejsou schopni spolu na odpovídající úrovni komunikovat, což představuje vážnou překážku střídavé péče, načež navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno.
IV.
Procesní podmínky řízení
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Pokud jde o rozhodování obecných soudů ve věci péče o nezletilého, kdy stěžovatel brojí proti tomu, že nezletilý byl svěřen do výlučné péče matky, a nikoliv do střídavé péče rodičů, účastníkům i vedlejším účastníkům řízení je nepochybně známa aktuální judikatura Ústavního soudu týkající se úpravy poměrů nezletilých dětí, resp. principy, jež jsou pro rozhodování obecných soudů o těchto otázkách určující. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepokládá s odkazem na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za potřebné tuto judikaturu zde podrobně rozvádět a v podrobnostech odkazuje na své usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15, které ji shrnuje (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. V souzené věci pak Ústavní soud nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout. Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy na straně jedné vzaly v úvahu, že střídavá péče představuje řešení, jež je třeba při rozhodování o poměrech nezletilého dítěte preferovat, na straně druhé však dospěly k závěru, že by v tomto konkrétním případě takové uspořádání nebylo v nejlepším zájmu nezletilého, a tento svůj závěr opřely o skutečnosti, jimiž nebyla jen nedostatečná komunikace mezi rodiči, ale i nedobrý psychický stav nezletilého, jehož zhoršení bylo způsobeno sporem obou rodičů a který vyžadoval, aby se jeho výchovné prostředí co nejrychleji stabilizovalo, přičemž bylo možné důvodně přepokládat, že konflikty mezi rodiči, ať už byly jejich příčinou rozdílné názory na otázky výchovy nezletilého, či na finanční záležitosti, pokud by byl nezletilý svěřen do střídavé péče, budou dále pokračovat, resp. ještě gradovat. Z napadených rozhodnutí je také zřejmé, proč svěřily nezletilého do péče matky - vzaly zde v úvahu emoční vazby a skutečnost, že o nezletilého po celou dobu řádně pečovala. V tomto ohledu vzaly na zřetel i přání nezletilého a stejně tak učinily i v souvislosti s rozhodováním o úpravě styku, který stanovily co nejšíře, aby se stěžovatel velkou měrou mohl podílet na péči o nezletilého a na jeho výchově, když už podmínky pro střídavou péči nebyly příznivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodování obecných soudů bylo zatíženo libovůlí, k takovému závěru však Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti, které jistě nelze pokládat za nepřiléhavé, nedospěl.
15. Argumentuje-li stěžovatel (pouze) tím, že časté stěhování bude mít na psychiku nezletilého negativní vliv, tuto eventualitu nelze v době rozhodování soudu o úpravě poměrů prakticky nikdy vyloučit, zvláště pak v těch případech, kdy je styk upraven šířeji, a tudíž ji za relevantní skutečnost (takto obecně) považovat nelze; potvrdí-li se však tento předpoklad, může být využito ustanovení §909 občanského zákoníku a §475 zákona o zvláštních řízeních soudních o změně takového rozhodnutí. Připomíná-li stěžovateli úprava styku "jízdní řád", nemůže Ústavní soud než postup obecných soudů kvitovat, neboť povšechná či nepřesná úprava je častou příčinou sporů mezi rodiči. Neodpovídá ani skutečnosti, že by tato úprava nikomu z rodičů nevyhovovala, neboť ji sama matka navrhla, nebo že jde o nějaký "sociální experiment", protože takovéto řešení je v praxi zcela obvyklé (ostatně jinak by stejným způsobem mohla být označena i střídavá péče). Matka chápe úlohu otce v životě nezletilého, když stěžovateli umožňuje stýkat se s nezletilým ve větším rozsahu, než bylo rozhodnuto okresním soudem (viz č. l. 191 soudního spisu), naopak stěžovatel, který se označuje za lepšího rodiče nežli matka, by měl velmi pečlivě zvážit, zda konfrontační způsob vedení řízení před obecnými soudy, zahrnující osobní útoky vůči matce, je skutečně také v zájmu nezletilého, nebo naopak toto není prvotní příčinou zhoršení jeho psychického stavu. Ostatně i v obecné rovině platí, že klíčovým předpokladem řádné výchovy nezletilého dítěte jsou korektní vztahy mezi rodiči, resp. schopnost vzájemné komunikace stran péče o ně i otázek jeho výchovy, přičemž k její lepší kvalitě takové jednání může sotva přispět.
16. Stěžovatel rovněž vznesl výhrady k tomu, že mu byl obecnými soudy upraven styk v "nevyhovující" dny (tj. dny, kdy je pracovně vytížen). S ohledem na tuto námitku není ovšem Ústavnímu soudu zcela zřejmé, co vlastně stěžovatel ústavní stížností sleduje. Na straně jedné se domáhá střídavé péče a na straně druhé pro něj přestavuje oprávnění (a povinnost) postarat se o nezletilého od středečního rána do čtvrtečního večera v jednom týdnu a od čtvrtečního rána ve druhém týdnu zcela zásadní problém, že se kvůli němu musí obrátit na Ústavní soud; to je poněkud překvapivé i proto, že daná úprava styku je zcela standardní a stěžovatel v soudním řízení (včetně odvolacího) žádný konkrétní požadavek na to, aby byl upraven styk jiným způsobem, neuplatnil. Ani v tomto směru tak Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy postupovaly "svévolně" (konkrétně, jak stěžovatel naznačuje, že by mu dělaly nějaké "schválnosti").
17. Stěžovatel napadl také rozhodnutí obecných soudů o výživném, nicméně o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice. K dalším námitkám možno dodat, že vyživovací povinnost plyne ze zákona a rodič, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, ji plní (i) ve formě placení výživného (§910 a násl. občanského zákoníku); pokud se rodiče nezletilého o plnění vyživovací povinnosti nedohodnou (srov. §919 občanského zákoníku), je povinností soudu výživné pro nezletilého stanovit, navíc s ohledem na spory mezi rodiči stran finančních otázek si lze sotva představit, že by stěžovatelem navrhované řešení, jak se oba rodiče budou podílet na hrazení potřeb nezletilého, mohlo fungovat (a potažmo být v zájmu nezletilého).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu