ECLI:CZ:US:2016:3.US.2263.16.1
sp. zn. III. ÚS 2263/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Kristýny Vlasákové a 2. Miroslava Vlasáka, obou zastoupených JUDr. Petrem Loudou, advokátem, sídlem náměstí Na Sádkách 702, Dolní Břežany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 25 Co 188/2016-1143 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 15. března 2016 č. j. 23 P 61/2008-1102, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Berouně byl stěžovatelce, která byla v té době ještě nezletilá, jmenován podle §469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních opatrovníkem Městský úřad Beroun (dále jen "MÚ Beroun"), aby ji zastupoval v řízení o schválení právního jednání zvláštní opatrovnice JUDr. Aleny Drulákové. Předmětem toho řízení bylo neodmítnutí dědictví po matce Ing. Jitce Vlasákové.
3. K odvolání stěžovatele, stěžovatelčina otce, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že i když stěžovatel opakovaně vyjadřoval nespokojenost s jednáním MÚ Beroun, nutno přihlédnout k tomu, že pro možný střet zájmů mezi nezletilou (stěžovatelkou) a jejím zákonným zástupcem (stěžovatelem) v pozůstalostním řízení byla stěžovatelce jmenována zvláštní opatrovnice - advokátka, úkolem které bude kvalifikovaně hájit její práva a na níž bude, aby vyhodnotila a posoudila skutečnosti zjištěné v průběhu daného řízení, aby uspořádání pozůstalosti bylo v nejlepším zájmu nezletilé. Vedle toho, že stěžovatelčina práva jsou chráněna tímto zvláštním opatrovníkem, vzhledem k tomu, že neodmítnutí dědictví není běžnou záležitostí v poměrech stěžovatelky, vyžaduje se schválení tohoto úkonu zvláštního opatrovníka ze strany soudu. Z toho dle krajského soudu plyne, že práva nezletilé jsou dostatečně chráněna. Dále krajský soud konstatoval, že z opatrovnického spisu neshledal takové zásadní pochybení kolizního opatrovníka MÚ Beroun, které by odůvodňovalo jeho změnu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že krajský soud ignoroval stěžovatelovy argumenty, konkrétně když upozorňoval, že MÚ Beroun byl trvale nečinný, odmítal řešit zdravotní stav nezletilých dcer, v důsledku čehož jim hrozilo poškození zdraví, a předkládal nepravdivé informace, a proto proti němu podal žalobu a trestní oznámení. Opětovným ustanovením tohoto opatrovníka mělo být stěžovatelům odepřeno právo na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel v daném řízení pak přímo (bez právního zástupce) učinil několik podání, k nimž však nebylo možné přihlédnout, neboť na Ústavní soud se lze obracet jen prostřednictvím advokáta.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Napadená rozhodnutí se dotýkají jen procesních práv stěžovatelky (v řízení o schválení právního jednání), přičemž z ústavní stížnosti není - přes tuto skutečnost - patrno, jaký dopad by tato rozhodnutí mohla mít na právní sféru samotného stěžovatele.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti (v podstatě shodně se stěžovatelem) namítla, že krajský soud "ignoroval" argumenty stěžovatele jako jejího zákonného zástupce. Ten upozorňoval na dosavadní nečinnost opatrovníka a na to, že předkládal soudu nepravdivé informace, takže proti němu podal žalobu i trestní oznámení (sub 4). Z napadeného usnesení krajského soudu je však patrno, že uvedený soud se otázkou postupu opatrovníka zabýval a dospěl k závěru, že se žádných závažných pochybení nedopustil.
9. Nutno dodat, že úkolem Ústavního soudu není dohled nad "procesní čistotou" soudního řízení, ale ochrana ústavně zaručených základních práv či svobod v individuálních případech; z hlediska práva na spravedlivý proces lze za relevantní považovat jen ta procesní pochybení, která mají (mohou mít) nějakou vazbu na výsledek příslušného řízení [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)]. Krajský soud přitom v odůvodnění svého usnesení podrobně stěžovateli vysvětlil, a to v reakci na jeho tvrzení (že opatrovník v minulosti stěžovatelce neposkytoval žádnou ochranu a jednání se účastnil formálně), jakým způsobem jsou v daném řízení (o schválení úkonu zvláštní opatrovnice stěžovatelky JUDr. Aleny Drulákové) stěžovatelčina práva chráněna, na což v ústavní stížnosti stěžovatelka vůbec nereagovala. V souvislosti s tím, zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka krátce po vydání napadeného usnesení nabyla zletilosti, a svá práva si tak v pozůstalostním řízení mohla bránit sama, by Ústavní soud zcela logicky očekával, že v ústavní stížnosti současně uvede, jaké konkrétní negativní právní dopady měl daný, údajně vadný procesní úkon na samotné řízení o schválení úkonu, resp. jeho výsledek.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu