ECLI:CZ:US:2015:3.US.2279.14.1
sp. zn. III. ÚS 2279/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Nedjalkova, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 3714/2013-341, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 č. j. 35 Co 43/2013-268 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2012 č. j. 10 C 132/2011-230, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, z toho rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") ze dne 2. 10. 2012 č. j. 10 C 132/2011-230 ve výroku pod bodem II, kterým byl zamítnut požadavek stěžovatele na zaplacení částky 3 743 000 Kč s přísl., z toho jen co se týká částky 280 000 Kč s přísl., a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") ze dne 16. 4. 2013 č. j. 35 Co 43/2013-268 v části, kterou potvrdil zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu ve věci samé co do částky 365 000 Kč, z toho jen co se týká částky 280 000 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se žalobou ze dne 1. 6. 2011 domáhal, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit mu částku 4 000 000 Kč s přísl., sestávající ze čtyř samostatných nároků, a to 1. částky 660 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby v trvání jednoho roku, 2. částky 160 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání trvajícího 6 let, 3. částky 280 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 44 To 379/2005, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 356/05 (N 20/40 SbNU 153), a 4. částky 2 900 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup po dobu výkonu vazby, v níž měl být stěžovatel podroben mučivým útrapám.
Dne 2. 10. 2012 rozsudkem č. j. 10 C 132/2011-230 nalézací soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli ve stanovené lhůtě částku 257 000 Kč s přísl. (výrok I), ve zbývající části, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 3 743 000 Kč s přísl., žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Z požadované částky 660 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu, nalézací soud stěžovateli přiznal částku 182 000 Kč, a ve zbývající části ve výši 478 000 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dále nalézací soud stěžovateli z požadované částky ve výši 160 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, přiznal částku 75 000 Kč, a ve zbývající části 85 000 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. V části, kterou se stěžovatel domáhal částky 280 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, a v části, kterou se stěžovatel domáhal částky 2 900 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup po dobu výkonu vazby, byla žaloba zamítnuta.
Dne 16. 4. 2013 rozsudkem č. j. 35 Co 43/2013-268 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2012 č. j. 10 C 132/2011-230 v napadeném zamítavém výroku o věci samé co do částky 365 000 Kč s přísl. potvrdil, co do částky 3 378 000 Kč s přísl., a ve výroku o nákladech řízení, zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy ve výši 280 000 Kč rozhodl nalézací soud věcně správně, byť vycházel z nesprávného právního posouzení. Podle odvolacího soudu zrušující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 356/05 konstatoval porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zakládá přímý nárok stěžovatele na odškodnění nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. I toto právo však podléhá promlčení, a to dle obecných ustanovení občanského zákoníku (§101), tedy ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Stěžovatel se o skutečnosti, že má přímý nárok na odškodnění nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, dozvěděl z citovaného nálezu. tj. v roce 2006, tehdy ho také mohl uplatnit, a pokud podal žalobu v této věci až dne 1. 6. 2011, učinil tak zjevně opožděně. Dále odvolací soud konstatoval, že u stěžovatele nejsou žádné důvody, pro které by měla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť mu nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil.
Dne 3. 6. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 3714/2013-341 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. 35 Co 43/2013-268 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že byť stěžovatel napadl celý potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že brojil toliko proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž se týká nároku na odškodnění za nezákonné rozhodnutí, tj. co do částky 280 000 Kč. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné vyřešení otázky promlčení, resp. rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolací soud poukázal na svoji judikaturu, v níž opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil.
III.
V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 věta druhá, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V části III ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se na Ústavní soud obrací s "žádostí o přezkoumání, zda námitka promlčení vznesená žalovanou Českou republikou byla ústavně konformní vzhledem k tomu, že během výkonu vazby od 7. 1. 2005 do 6. 1. 2006 byl "vystaven mimo jiné mučivým útrapám vyvolaným jeho absolutní izolací v neprodyšně uzavřené cele zvané "pancéřovka" ve smradu a při stálém osvícení místnosti." Stěžovatel měl ve vazbě i po propuštění z vazby strach a navíc i vážnou obavu o blízkou osobu. V tomto směru stěžovatel opakoval svá tvrzení již uvedená v řízení před obecnými soudy k odůvodnění svého požadavku na zaplacení majetkové újmy ve výši 2 900 000 Kč.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve vztahu k ústavní stížností napadeným výrokům rozhodnutí obecných soudů vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením otázky promlčení uplatněného nároku ve výši 280 000 Kč, resp. rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny a právo na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
K tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy, Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele, zejména jeho tvrzením, že "byl vystaven mučivým útrapám", dostatečně a přesvědčivým způsobem vyrovnal v odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak se odvolací soud i dovolací soud vypořádaly s námitkou stěžovatele o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Ústavní soud neshledal ani porušení základního práva na odškodnění dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť tohoto práva se stěžovatel zbavil sám tím, že je včas neuplatnil u soudu; jinak řečeno, svého práva vyplývajícího z citovaného článku Úmluvy se nedomáhal "stanoveným způsobem", jak to předpokládá článek 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu