ECLI:CZ:US:2007:4.US.736.06
sp. zn. IV. ÚS 736/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2006, čj. 33 Odo 1337/2005-53, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, čj. 28 Co 388/2004-35, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2006 se M. K. (dále též "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení dlužné částky.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost "napadeného rozhodnutí" (zřejmě měl na mysli pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2004, čj. 10 C 483/2003-20) a požadoval náhradu nákladů řízení s tvrzením, že nemá finanční prostředky ani jiný majetek, aby mohl splnit povinnost uloženou mu rozsudkem, a jeho sociální a ekonomická situace je taková, že odložení vykonatelnosti rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a naopak by výkon rozhodnutí znamenal pro něj nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejšímu účastníkovi. Vyživuje tři nezletilé děti ve věku 3, 13 a 17 let a manželka je na mateřské dovolené. Uvedl, že podá osvědčení o svých osobních, sociálních a majetkových poměrech obratem.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobce E. M. se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 120 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 5. 2004 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 125 000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím; žalobu zamítl ohledně 2,5% z částky 125 000,- Kč od 13. 6. 2003 do 24. 7. 2003 a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudkem ze dne 25. 10. 2004 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného usnesením ze dne 24. 8. 2006 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že dovolací soud svým postupem neposkytl ochranu jeho subjektivním právům, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyššímu soudu vytkl, že v řízení postupoval naprosto právně formalisticky, mechanicky, lhostejně, nezabýval se podstatou věci, nevyhodnotil správně, zda účastníci jsou pasivně nebo aktivně legitimováni a jaké právní vztahy mezi účastníky vznikly.
Městský soud v Praze podle stěžovatele porušil čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že aplikoval jednoduché právo v extrémním nesouladu se skutkovým stavem; současně porušil i čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť povinnost mu uložená se projeví zmenšením jeho majetku. Stěžovatel též uvedl, že odvolací soud postupoval shodně jako soud nalézací, "když oba posuzovaly žalovaný nárok spíše z pohledu laika a usoudily, že dovolatel si žalovanou částku nezaslouží a je třeba mu ji odebrat.".
Dle názoru stěžovatele podstata problému tkví v tom, že již soud prvního stupně nesprávně vymezil účastníky řízení. Tohoto dle jeho přesvědčení naprosto zásadního pochybení se dopustily též vyšší soudy. Pokud jeden z účastníků řízení nebyl pasivně legitimován, nelze souhlasit s tvrzením dovolacího soudu o správném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto postupoval způsobem, který Ústavní soud již kritizoval ve svém nálezu I.ÚS 717/05 (v němž poukázal též na nález IV.ÚS 128/05).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je - jak již uvedeno - tvrzení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp.čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že soud prvního stupně nesprávně posoudil podmínky řízení týkající se legitimace účastníků řízení a následně i meritum věci; odvolací soud toto pochybení nenapravil a dovolací soud se dovoláním nezabýval. Stěžovatel tedy nesouhlasí s právním posouzením věci nalézacím a odvolacím soudem a s tím, že dovolací soud meritorně neprojednal jeho dovolání.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily; Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud toto pochybení mohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou.
Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení jeho věci nalézacím a odvolacím soudem, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ze samotné skutečnosti spočívající v rozhodnutí sporu v neprospěch jedné ze stran a v rozporu s jejím právním názorem nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Dle názoru Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecný soud byl povinen přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jak si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že obecné soudy žalobě vyhověly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].
Shora uvedené se týká i posouzení námitky stěžovatele ohledně nedostatku jeho aktivní legitimace v civilním sporu. S touto námitkou se dostatečně vyrovnal již nalézací soud na str. 4 odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 5. 2004, stejně jako odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 10. 2004. Není tudíž opodstatněné jeho tvrzení v ústavní stížnosti, že žádný z obecných soudů se této námitce nevěnoval.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak je výše konstatováno, dovolací soud se meritem věci nezabýval, neboť dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí obecných soudů musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. V projednávaném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu ve svém rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatele za přípustné.
Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele o rozporném postupu Nejvyššího soudu s nálezem I. ÚS 717/05, resp. nálezem IV. ÚS 128/05. V posledním z citovaných nálezů Ústavní soud mj. dovodil, že "Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede ... v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.". Ve věci stěžovatele však situace byla naprosto odlišná, neboť v jeho případě Nejvyšší soud usoudil, že na řešení otázky nastíněné v dovolání nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a proto nemůže být napadený rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným. Na tomto závěru nelze za daných okolností shledat nic rozporného s ústavně chráněnými základními právy či svobodami.
V citovaném nálezu IV. ÚS 128/05 Ústavní soud poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1977, týkající se práva na přístup k dovolacímu soudu z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V odst. 28 a násl. citovaného rozsudku Evropský soud konstatoval, že "právo na soud", jehož jedním z aspektů je právo na přístup k soudu, není absolutní; je předmětem omezení, jež vyplývají z povahy věci, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravných prostředků, neboť tyto již samou svoji podstatou vyžadují regulaci ze strany státu, který má v tomto směru určitou možnost uvážení. Zákonem stanovená omezení však nesmí omezit přístup osoby k soudu takovým způsobem nebo do takového rozsahu, že bude ohrožena samotná podstata práva na soudní ochranu; taková omezení nebudou slučitelná s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nebudou sledovat legitimní cíl nebo pokud nebude existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož se má dosáhnout. Článek 6 Úmluvy nenutí smluvní státy vytvářet odvolací či kasační soudy. Nicméně, pokud takové soudy existují, musí respektovat garance článku 6 Úmluvy, například tím, že zajišťují účastníkům řízení efektivní právo na přístup k soudům za účelem rozhodnutí o jejich civilních právech nebo závazcích. Způsob, jímž se článek 6 odst. 1 Úmluvy aplikuje na odvolací nebo kasační soudy, závisí na specifických rysech příslušného řízení, přičemž musí být přihlédnuto k celému řízení před obecnými soudy a k roli kasačního soudu v takovém řízení; podmínky přípustnosti dovolání však mohou být přísnější než pro běžné odvolání.
Ústavní soud konstatuje, že dovolání k Nejvyššímu soudu bylo podáno stěžovatelem až poté, co předmětná civilní věc byla projednána soudem první instance a odvolacím soudem, z nichž každý měl plnou jurisdikci, a že neshledal žádný náznak zpochybňující spravedlivost procesu u těchto soudů. S přihlédnutím k řízení jako celku má za to, že stěžovateli nebylo nepřiměřeně (nadměrně) bráněno v jeho právu na přístup k dovolacímu soudu a v důsledku toho podstata jeho práva garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyla zasažena. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že tvrzené porušení práva na spravedlivý proces v řízení před nalézacím odvolacím i Nejvyšším soudem ČR neshledal, a proto i v této části považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Na věc stěžovatele nijak nedopadá ani jím citovaný nález I. ÚS 717/05, v němž se Ústavní soud zabýval především otázkou, zda obecné soudy mohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že v jeho případě obecné soudy zákonem stanoveným způsobem poskytly ochranu základnímu právu vedlejšího účastníka, tj. v civilním řízení žalobce, na pokojné užívání jeho majetku; v souladu s principy formální logiky nemohly tudíž současně porušit totéž základní právo ve vztahu ke stěžovateli.
Lze tudíž shrnout, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2004, neboť pro to neshledal důvody.
S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení [§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu