ECLI:CZ:US:2021:3.US.2302.21.1
sp. zn. III. ÚS 2302/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů T. S. a nezletilého M. S., zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti I. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2021 č. j. 21 Co 227/2020-1864 a I., IV. a V. výroku rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. září 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a B. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných výroků tam uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 3 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 9 odst. 3, čl. 16 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. K ústavní stížnosti stěžovatelé připojili návrh na odložení vykonatelnosti napadených výroků soudních rozhodnutí a požádali o přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že výše uvedeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") zamítl návrh prvního stěžovatele (otce; dále také jen "stěžovatel") na změnu péče o nezletilého stěžovatele (I. výrok), rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého a o dlužném výživném (II. a III. výrok), upravil jejich vzájemný styk, a to na každý lichý týden od středy 9:00 hodin do pátku 9:00 hodin a každý sudý týden od pátku 9:00 hodin do neděle 18:00 hodin a upravil též prázdninový styk a styk o svátcích s tím, že stěžovatel je vždy povinen si nezletilého převzít v místě bydliště vedlejší účastnice (matky) a ta je vždy povinna po skončení styku nezletilého převzít v bydlišti stěžovatele; rovněž soud vyslovil předběžnou vykonatelnost tohoto výroku (IV. výrok). Soud dále určil bydliště nezletilého na adrese X s tím, že i tento výrok je předběžně vykonatelný (V. výrok), zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VII. až IX. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I. výroku, v části V. výroku o určení bydliště nezletilého a v VI. výroku potvrdil (I. výrok), změnil výroky o výživném a dlužném výživném (II. a III. výrok), změnil rovněž výrok, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým, tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý týden od čtvrtku 14:00 hodin do neděle 16:00 hodin (IV. výrok). Krajský soud dále rozhodl, že se předběžná vykonatelnost V. výroku rozsudku okresního soudu nevyslovuje (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VI. a VII. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Úvodem obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé, resp. první stěžovatel popisuje předchozí průběh řízení a poukazuje na řadu dřívějších pochybení soudců, znalců i orgánu sociálně-právní ochrany dětí, v důsledku nichž byl stěžovatel nucen ve věci podávat řadu dalších návrhů (námitky podjatosti, žaloby na ochranu osobnosti atp.). Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří tabulka, v níž se stěžovatel postupně vyjadřuje k jednotlivým argumentům především krajského soudu a vyjmenovává celou plejádu údajných pochybení jak tohoto soudu, tak okresního soudu. Množství dílčích námitek lze shrnout tak, že soudy svěřily nezletilého do péče vedlejší účastnice, ačkoliv byly splněny podmínky pro jeho svěření do střídavé péče, případně do péče stěžovatele. Vedlejší účastnice svévolně změnila bydliště své i nezletilého a její jednání má intenzitu mezinárodního únosu. Stěžovatel dále rozebírá jednotlivé výhody a nevýhody života v jeho bydlišti i v bydlišti vedlejší účastnice a poukazuje na to, že život v bydlišti stěžovatele by byl pro nezletilého v mnoha ohledech kvalitnější. Soudy se s většinou námitek stěžovatele vůbec nevypořádaly, případně je vypořádaly nedostatečně. Další pochybení pak stěžovatel spatřuje v tom, že okresní soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku, kterým bylo určeno bydliště nezletilého, čímž se dopustil svévole.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že v případě prvního stěžovatele byla ústavní stížnost podána včas a stěžovatel je k jejímu podání oprávněn. Stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. K oprávnění nezletilého stěžovatele podat ústavní stížnost, resp. k oprávnění prvního stěžovatele coby zákonného zástupce nezletilého podat ústavní stížnost jeho jménem však nutno uvést následující.
7. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, resp. zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti, přičemž dovodil, že rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. V případě možné kolize zájmů naopak tento rodič není oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem, přičemž je nutno zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s rozhodnutím soudu podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě, čímž může dojít ke střetu mezi jejich zájmy. Lze přitom rozlišit dvě situace. Jsou-li zájmy rodiče a nezletilého ve zjevném rozporu, je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte a je-li takováto ústavní stížnost podána, je třeba s ní naložit jako s podanou nikoliv samotným dítětem. Od toho je pak nutno odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, rozpor mezi nimi však není (tak) zjevný. V takovém případě sice lze připustit podání ústavní stížnosti rodičem dítěte, pro další řízení před Ústavním soudem je však třeba nezletilému ustanovit kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout - tehdy Ústavní soud nepovažuje v zásadě za potřebné jmenovat nezletilému opatrovníka, neboť jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by bylo pouhým formalismem (k problematice procesního zastoupení nezletilých rodiči v řízení před Ústavním soudem viz blíže kupříkladu usnesení ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3406/20, body 7 až 9; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Ačkoliv obsah podání i vývoj nynějšího řízení před obecnými soudy nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se snaží prostřednictvím nezletilého dosáhnout prosazení především svých vlastních zájmů (lze poukázat mimo jiné na jednání stěžovatele, který přes zjevnou frustraci nezletilého a v rozporu s doporučeními odborníků podrobuje nezletilého opakovaným vyšetřením, kdy dokonce na jeden z pohovorů s opatrovníkem dal stěžovatel nezletilému do kapsy zapnuté nahrávací zařízení, čímž porušil právo nezletilého vyjádřit svůj názor bez přítomnosti rodičů), nelze s jistotou konstatovat, že rozpor mezi zájmy stěžovatele a nezletilého je natolik zjevný, že by bylo možno ústavní stížnost v rozsahu, v němž je namítáno porušení základních práv a svobod nezletilého, bez dalšího odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně přesto nepřistoupil ke jmenování opatrovníka nezletilému, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, kterou by ani jeho jmenování nebylo nijak způsobilé zvrátit.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
11. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Zároveň nelze pomíjet, že obecné soudy mají na rozdíl od Ústavního soudu výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými osobami, a Ústavní soud proto už jen z tohoto důvodu nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
12. Ústavní soud konstatuje, že i přes značné množství námitek obsažených v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, resp. jejich v záhlaví označené výroky z ústavněprávního hlediska obstojí, neboť ani jeden ze soudů se nedopustil pochybení, jež by mohla svou závažností založit důvodnost ústavní stížnosti. K samotnému obsahu stěžovatelových námitek lze doplnit, že ty nemohou být úspěšné ať už proto, že se s většinou z nich adekvátně vypořádal již krajský soud, nebo proto, že nemají oporu v napadených rozhodnutích, když řada v ústavní stížnosti citovaných pasáží odůvodnění předmětných rozsudků, na nichž se stěžovatel snaží ilustrovat pochybení soudů, je buď vytržena z kontextu či jsou z nich dovozovány závěry, které z nich ve skutečnosti nevyplývají.
13. Lze shrnout, že jak okresní soud, tak krajský soud pečlivě vysvětlily, proč nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatele na změnu péče o nezletilého. Krajský soud pak odpovídajícím způsobem odůvodnil též to, proč je úprava styku stěžovatele s nezletilým ve stanoveném rozsahu v souladu s nynějšími potřebami a zájmy nezletilého, když poukázal na nezanedbatelnou vzdálenost bydlišť rodičů a především na skutečnost, že nezletilý od září 2021 nastoupí do základní školy a již nebude možné realizovat styk ve více všedních dnech v průběhu roku (blíže viz str. 9 a 10 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
14. Jde-li o stěžovatelem rozporované určení bydliště nezletilého, soudy částečně přitakaly stěžovateli a vytkly vedlejší účastnici, že se s nezletilým přestěhovala a fakticky tak změnila jeho bydliště bez souhlasu stěžovatele. Oba soudy se nicméně přiklonily k závěru, že zamítnutí návrhu vedlejší účastnice na určení bydliště nezletilého, znamenající de facto navrácení jeho bydliště do okresu Z., by již nebylo s ohledem na v napadených rozhodnutích vyjmenované skutečnosti v zájmu nezletilého. Ústavní soud zdůrazňuje, že popsané jednání rodiče, který bez předchozí dohody s druhým rodičem fakticky změní bydliště nezletilého dítěte, nelze schvalovat. Je nicméně nezbytné v každém jednotlivém případě pečlivě zvažovat, které z nabízejících se řešení nastalé situace bude co nejvíce odpovídat zájmům nezletilého dítěte. To přitom obecné soudy v posuzované věci bezezbytku splnily (viz bod 77 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 17 a 18 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
15. Stěžovatel dále brojí proti té části V. výroku rozsudku okresního soudu, kterou bylo určeno, že tento výrok, týkající se určení bydliště nezletilého, je předběžně vykonatelný. Danou námitku lze nicméně považovat za bezpředmětnou, neboť popsaná část tohoto výroku byla změněna rozsudkem krajského soudu tak, že se předběžná vykonatelnost nevyslovuje (viz V. výrok rozsudku krajského soudu).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv prvního stěžovatele, resp. stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. O žádosti stěžovatelů o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky a o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Proto již samostatně nerozhodoval ani o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených výroků soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu