ECLI:CZ:US:2014:4.US.2468.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2468/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Čížka, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 183/2014-163 ze dne 28. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 26. 2. 2014 č. j. 9 C 230/2013-141, zvýšil výživné pro vedlejší účastnici, v původním řízení žalobkyni, jež je zletilou dcerou žalovaného, z částky 2.000,- Kč měsíčně na částku 2.500,- Kč měsíčně a stěžovateli uložil povinnost tuto částku platit k rukám žalobkyně vždy do 10. dne v měsíci předem s účinností od 1. 9. 2012 (výrok I.). Vyčíslil nedoplatek na výživném vzniklý za dobu od 1. 9. 2012 do 28. 2. 2014 jeho zvýšením ve výši 9.000,- Kč a tuto částku povolil stěžovateli zaplatit žalobkyni v pravidelných splátkách po 200,- Kč měsíčně, spolu s běžným výživným, pod sankcí ztráty výhody splátek při nezaplacení byť jediné z nich, počínaje měsícem, který bude následovat po právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Zamítl návrh žalobkyně na zvýšení výživného o dalších 2.500,- Kč měsíčně, kdy žalobkyně původně žádala v žalobě částku 5.000,- Kč měsíčně (výrok pod bodem III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, výrok pod bodem II změnil tak, že na nedoplatek výživného vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 5. 2014 v částce 10.500,- Kč stěžovateli povolil splátky po 200,- Kč měsíčně, splatné spolu s běžným výživným, počínaje měsícem červencem 2014, a sice pod ztrátou výhody splátek. Krajský soud dále podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl odvolání stěžovatele směřující proti výroku prvoinstančního rozsudku, kterým byla žaloba co do částky 2.500,- Kč zamítnuta, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že soudy obou instancí sice přesně "konstatovaly invaliditu stěžovatele", jakož i velmi omezené možnosti stěžovatele vydělat si jakoukoli částku, přesto rozhodly dle názoru stěžovatele takovým rozhodnutím, které z něj "prakticky udělá opět dlužníka", neboť je dle něj zřejmé, že nebude moci dostát závazku, který mu obecné soudy vyměřily, když "se konstatuje, že tento je zcela zjevně vně jeho finančních možností". V této souvislosti stěžovatel vyzdvihl, že již dříve stanovené výživné, které měl platit své zletilé dceři, bylo nad jeho možnosti, a sám se tak v konečném důsledku ocitl v exekuci prováděné srážkami ze mzdy, kdy v současné době mu zůstává nezabavitelné minimum. Stěžovatel dále podotkl, že pokud by prodal byt, jenž má skutečně v osobním vlastnictví, aby měl po určitý čas prostředky na zvýšené výživné, musel by zároveň vynaložit mnohem více prostředků na nájem vhodného bydlení, než činí současné nutné výdaje stěžovatele spojené s bydlením, a vlastnictví bytové jednotky tedy z tohoto důvodu nezvyšuje životní úroveň stěžovatele takovým způsobem, aby se taková skutečnost mohla promítnout do jeho možnosti platit zvýšené výživné a dluh na výživném. Pokud soud prvé instance zjistil, že stěžovatel si měl zakoupit nový automobil, stěžovatel namítl, že prodal starý automobil a koupil si nový z utržených peněz, přičemž "rozhodně nepatří mezi drahé automobily". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže vyřešit otázku, zda je zvýšení výživného pro stěžovatele neúnosné. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku.
Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že stěžovateli sice poklesly celkové příjmy, když v březnu 2013 byl uznán částečně invalidním, měl možnost výživné hradit z prostředků získaných prodejem osobního vozu, které však použil na nákup vozu nového, namísto toho, aby nejprve vyrovnal své přednostní pohledávky v podobě úhrady dlužného výživného, s tím, že zvýšení výživného o 500,- Kč měsíčně se soudu jevilo přiměřeným. Takové odůvodnění není způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soud dostatečně přihlédl k poklesu výdělkových poměrů, vzal tuto situaci v potaz, nicméně na podkladě zjištěných skutečností, které stěžovatel ostatně ani nijak nezpochybnil, dospěl k závěru o dílčím navýšení výživného. Tato jeho úvaha tedy reflektuje skutkový stav, který byl v řízení před oběma soudy zjištěn, a nepředstavuje jinak nepřípustnou libovůli. Nadto není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Totiž imperativ v něm obsažený je adresován zejména zákonodárci (a obdobně i dalším právotvůrcům), aby při omezení některého z prvků imanentních základnímu právu či svobodě postupoval šetrně a nenarušil jeho podstatu (smysl). Přitom krajský soud v napadeném rozsudku ani žádné omezení základního práva či svobody, které by bylo stanoveno normativním právním aktem, neaplikoval (ve smyslu věty druhé předmětného ustanovení Listiny). Rovněž není zřejmé, jakou souvislost má napadené rozhodnutí se zásahem do práva rodičů na péči a výchovu dětí, resp. jeho omezením ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, když v souzené věci šlo o stanovení rozsahu vyživovací povinnosti, a nikoli o úpravu styku s dítětem, na niž dané ustanovení Listiny v prvé řadě dopadá.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu