ECLI:CZ:US:2018:3.US.2317.16.1
sp. zn. III. ÚS 2317/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele N. S., zastoupeného Mgr. Janem Hellingerem, advokátem, sídlem Soustružnická 5, Děčín 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 4169/2015-66, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 č. j. 70 Co 133/2015-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 C 75/2013-26, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 31 C 75/2013 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu domáhal na České republice náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním, které však bylo zastaveno na základě aplikace čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii"). Újma měla stěžovateli vzniknout jednak nepřiměřenými průtahy uvedeného trestního řízení a dále kupř. ztrátou zaměstnání, vynaložením nákladů na obhajobu, ztrátou podílu v bytovém družstvu, rozpadem manželství a psychickými obtížemi.
3. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Dle názoru soudu nelze požadované nároky přiznat, neboť dle §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), stěžovateli právo na náhradu škody nevzniklo, když jeho trestní stíhání bylo zastaveno na základě amnestie. Část škody navíc stěžovateli zatím vůbec nevznikla, neboť stěžovatel nebyl nucen některé náklady uhradit, popř. se o ně stále vedou soudní spory. V otázce délky řízení soud přiznal, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva a účinky samotné amnestie jsou dostatečnou kompenzací takového pochybení. Takovou nápravu porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod připouští i Evropský soud pro lidská práva. Sám stěžovatel netrval na pokračování trestního řízení a nedomáhal se zprošťujícího rozsudku, který by pak mohl být titulem k náhradě újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením. Navíc dle obvodního soudu z rozhodnutí trestních soudů vyplývá, že stěžovatelovu trestnou činnost považovaly za prokázanou.
4. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že jej v otázce nároku na náhradu újmy potvrdil. Změnil pouze jeho výrok o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud plně ztotožnil s argumenty soudu nalézacího. Nad rámec argumentace obvodního soudu uvedl, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení je maximální možnou kompenzací tohoto pochybení. Rozhodnutím prezidenta trestní řízení z tohoto důvodu skončilo a stěžovatel na jeho projednání netrval a tím tuto kompenzaci přijal.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným pro vyřešení právní otázky aplikovatelnosti ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. v případě zastavení trestního stíhání v důsledku čl. II rozhodnutí o amnestii, neboť tato otázka nebyla dosud v jeho rozhodovací činnosti vyřešena. Po rozboru právní úpravy s přihlédnutím k vlastní judikatuře a literatuře dospěl k závěru, že hovoří-li znění uvedeného ustanovení zákona o trestném činu, jenž byl amnestován, dopadá též na situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku aboličního rozhodnutí v rámci amnestie, neboť podmínkou uplatnění abolice, jakožto institutu trestního práva hmotného, byla kvalifikace skutku jako trestného činu. Nejde o extenzivní výklad uvedeného ustanovení, nýbrž o jeho aplikaci v souladu se zněním a účelem, jímž je dle soudu zabránění případům, kdy by docházelo k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Nepřiznáním odškodnění pak není porušen princip presumpce neviny, byla-li dána trestně stíhanému možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace a případné náhrady škody.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o jím uplatňovaných nárocích na náhradu škody, ušlého zisku a přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. V tomto ohledu poukazuje na průběh předchozího trestního řízení, konkrétně pak na skutečnost, že se třikrát změnilo obsazení soudu z důvodů na straně soudu a že byl dvakrát soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, a dále na zjevné vady v posouzení věci odvolacím soudem, který opomenul prověření zákonnosti utajených svědků, nařídil výslech mrtvého svědka a nezohlednil důkaz ve prospěch stěžovatele.
7. Stěžovatel má předně za to, že konstatování nesprávného úředního postupu a zastavení trestního stíhání z důvodu rozhodnutí o amnestii je nedostačující formou zadostiučinění. Stěžovatel dle svého mínění v soudním řízení prokázal, že mu nepřiměřenou délkou trestního stíhání a nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení vznikla nemajetková i majetková újma, tu by tak měl stát v souladu s principy obecné spravedlnosti nahradit. Nelze přitom v žádném případě vycházet z domněnky, že by stěžovatel mohl být pachatelem trestného činu, neboť aboliční rozhodnutí zasáhlo toliko trestní stíhání.
8. V druhé části stěžovatel brojí proti nesprávnému extenzivnímu výkladu ustanovení §12 zákona č. 82/1998 Sb. v případech jeho aplikace na aboliční rozhodnutí prezidenta. Argumentuje, že abolice je v doktríně považována tradičně spíše za institut procesní, nemá tedy spojitost s trestným činem jako takovým, ale pouze s procesem trestního stíhání. Odůvodňuje-li dále Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zamítnutí odškodnění s poukazem na obavu z odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, odporuje tento názor principu presumpce neviny. Soudy též nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody dle zmíněného zákona, dle mínění stěžovatele je její existence v konkrétních případech nanejvýše zřejmá. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadena´ rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatele
9. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud, městský soud i obvodní soud. Vedlejší účastnice řízení se nevyjádřila.
10. Obvodní soud a městský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázaly na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud dále odkázal i na odůvodnění v následně vydaném rozsudku Nejvyššího soudu, pročež navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření úvodem poukázal na skutečnost, že stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, přičemž však neuvádí jakékoliv tvrzení ohledně porušení procesního práva, nýbrž pouze opětovně prosazuje vlastní interpretaci podústavního předpisu. Podotýká též, že obecné soudy navíc neshledaly některé žalobcovy nároky za neopodstatněné z více důvodů, než stěžovatel rozporuje, a to především pro nedostatek příčinné souvislosti a pro dosavadní neexistenci škody, kteréžto důvody prostřednictvím opravných prostředků nezpochybnil. Stěžovatel tudíž dle názoru Nejvyššího soudu řádně nevymezil materiální předmět řízení o ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že stěžovatelem prosazovaný výlučně procesní náhled na institut abolice ve spojení s doslovným výkladem §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. fakticky popírá aplikovatelnost posledně zmíněného ustanovení v části, v níž je vyloučeno právo na náhradu škody toho, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že trestný čin byl amnestován. Vyjde-li tedy soud z principu racionálního zákonodárce, je proto při interpretaci normy třeba dospět k závěru, že je-li v uvedeném ustanovení hovořeno o trestném činu, jenž byl amnestován, dopadá dané ustanovení na situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku aboličního rozhodnutí v rámci amnestie. Tento závěr je též v souladu s literaturou zastávaným pojetím abolice jako institutu hmotněprávního. Skutečnost, že aboliční ustanovení rozhodnutí o amnestii obsahovalo více podmínek aplikovatelnosti, nevylučuje použití §12 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud proto z těchto důvodů navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, popř. odmítnuta.
13. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž setrval na závěrech, že soudy provedený výklad §12 zákona č. 82/1998 Sb. je protiústavní. Ve zbytku stěžovatel odkázal na argumentaci uvedenou již v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně chráněných práv a svobod jejich účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
17. Přestože se stěžovatel dovolává ústavního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), nesměřují jeho námitky do oblasti vedení soudního řízení, nýbrž jde toliko o pokračující polemiku se skutkovým a hmotněprávním (podústavním) hodnocením soudů v napadených rozhodnutích. Těmi se však Ústavní soud může zabývat toliko z hlediska obecného vyloučení svévole a dodržení nepřekročitelných ústavních mantinelů daných čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Toliko jejich porušení v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, zakládá porušení základního práva a svobody [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. K závěru, že takového pochybení se obecné soudy v posuzované věci dopustily, však Ústavní soud nedospěl.
18. Z odůvodnění rozsudků obvodního soudu i městského soudu plyne jejich jednoznačný závěr o nepřiměřenosti celkové doby trestního řízení vedeného proti stěžovateli (od června 2001 do března 2013) a vzniku nemajetkové újmy. Pro určení konkrétní náhrady za nepřiměřenou délku řízení aplikovaly ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a kritéria v jimi uvedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Přitom dospěly k závěru, že zastavení řízení v důsledku rozhodnutí o amnestii je ve věci stěžovatele namístě hodnotit jako adekvátní zadostiučinění, neboť z jeho citovaného aboličního ustanovení plyne, že důvodem pro zastavení trestního stíhání v uvedených věcech byla právě nepřiměřená délka trestního řízení. Stěžovatel přitom proti tomuto hodnocení vznáší toliko argument "porušení principu obecné spravedlnosti".
19. Uvedený výklad obecných soudů shledává Ústavní soud jako ústavně akceptovatelný a souladný i s předchozí rozhodovací činností (srov. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1730/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Konečně, uvedený závěr, dle nějž zastavení trestního stíhání z důvodů jeho nepřiměřené délky slouží jako druh kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jíž uvádí v napadeném rozsudku obvodní soud. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy tak došlo k zásahu do stěžovatelových práv, nikoli však k jejich porušení (viz níže).
20. Jde-li o otázku vyloučení náhrady škody v případech aplikované amnestie, odkazuje nejprve Ústavní soud na svou judikaturu, v níž se již ústavněprávními mezemi uplatnění §12 zákona č. 82/1998 Sb. v kontextu trestního stíhání zabýval, když v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 vyložil, že "ustanovení §12 uvedeného zákona nelze aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, toliko podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.". Jeho aplikace tedy není bezpodmínečná, ale naopak musí jí vždy v souladu s ústavními limity předcházet posouzení, zda trestní stíhání nebylo zahájeno a vedeno v podstatné míře svévolně. Stejně tak není namístě označit toliko na základě výsledku trestního řízení každé neúspěšné trestní stíhání za svévolné (podrobněji bod 19 a násl. nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15).
21. Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že soudy se konkrétními okolnostmi vzniku škody zabývaly (srov. zejména str. 6 rozsudku obvodního soudu) a přitom dokonce shledaly nesplnění podmínky příčinné souvislosti u některých částí požadovaného nároku. Tuto skutečnost stěžovatel i v ústavní stížnosti opomíjí, a proto tyto závěry ani nemohou být předmětem podrobného přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Pokud jde o klíčové posouzení toho, zda je namístě aplikovat ve stěžovatelově případě §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., shledává Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu, obsahující podrobnou logickou analýzu obsahu amnestijního rozhodnutí, za zcela ústavně přijatelné, a lze na jejich obsáhlé odůvodnění plně odkázat. Neodporují ani žádné části ústavního pořádku, ani ustálené judikatuře (citované Nejvyšším soudem), ani obecnému pojetí institutů amnestie a milosti.
22. Konečně, pokud má Ústavní soud aplikovat závěry uvedeného nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 na daný případ, neshledal ve stěžovatelově trestním stíhání žádné projevy svévole orgánů činných v trestním řízení, jež by bylo z hlediska dodržení čl. 36 odst. 3 Listiny nutné odškodnit s přihlédnutím ke stěžovatelově specifické situaci. Stěžovatel sám na žádnou takovou svévoli ani v žalobě, ani v ústavní stížnosti neupozorňoval, a těžištěm jeho argumentace v žalobě obvodnímu soudu je toliko výsledek trestního řízení, navzdory stěžovateli známému (a v žalobě zmíněnému) §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Za svévoli přitom nelze označit častou "výměnu názorů" mezi jednotlivými soudními instancemi, ani nutnou výměnu rozhodujícího senátu. Tyto skutečnosti, které právní řád předpokládá, se negativně projevily toliko v délce řízení, jež byla napravena jeho zastavením. Stěžovatel netrval na pokračování trestního řízení a nedomáhal se zprošťujícího rozsudku, který by pak mohl být titulem k náhradě újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením, jestliže by k takovému závěru obecné soudy vzhledem k okolnostem posuzované věci dospěly (viz i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 741/17). Protože se tak ale v důsledku pasivity stěžovatele nestalo, nelze o takovém výsledku spekulovat.
23. Závěrem, toliko pro úplnost, je namístě konstatovat, že ani v hodnocení příčinné souvislosti mezi trestním řízením a újmou, jejíž kompenzace se stěžovatel snažil domoci částí uplatňovaného nároku, neshledal Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových ústavních práv. Předně je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nálezy ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22) či ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373, bod 25)]. Z ní vyplývá, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Tak tomu v daném případě není. Argumentace soudů je logická a udržitelná, což je o to patrnější, že stěžovatel vůči ní v zásadě vznesl pouze svůj obecný nesouhlas, nepodepřený žádnou podrobnou argumentací.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu