ECLI:CZ:US:2013:3.US.2344.13.1
sp. zn. III. ÚS 2344/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, zastoupeného Mgr. Lenku Maškovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova142, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 20 Cdo 275/2013-130, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 č. j. 20 Co 99/2012-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, odložil jejich vykonatelnost, a aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky". Je názoru, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož se nemohl vyjádřit "k nesprávným skutkovým i právním zjištěním", a proto došlo i k "protiústavnímu" odmítnutí jeho řádného včasného dovolání.
Protože stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"), byl navrhovatel k jejich odstranění vyzýván opakovanými výzvami, a k jeho žádostem byla i potřebná lhůta prodlužována; posléze byla Ústavnímu soudu předložena plná moc, kterou stěžovatel zmocnil advokátku Mgr. Lenku Maškovou k zastupování v řízení před Ústavním soudem, v níž jmenovaná uvedla, že zmocnění přijala a že "tímto bere za své" podání stěžovatele "s výhradou jeho dalšího upřesnění a doplnění" (což se do dnešního nestalo).
Ze stěžovatelem připojeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 20 Cdo 275/2013-130 se podává, že rovněž napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2011 č. j. 20 Co 99/2012-75 Krajský soud v Praze potvrdil usnesení, jímž soudní exekutorka JUDr. Soňa Karasová udělila stěžovateli (vydražiteli) příklep na jím vydražených nemovitostech za nejvyšší podání ve výši 2.855.000 Kč a uložila mu povinnost zaplatit toto podání do dvou měsíců s tím, že se na ně započítává složená jistota ve výši 50.000 Kč. Nejvyšší soud poté - označeným usnesením - odmítl stěžovatelovo dovolání, když se s odvolacím soudem ztotožnil, a dále odůvodnil závěr, že stěžovatelova kritika (že odvolací soud mohl, resp. měl rozhodnutí soudní exekutorky změnit ve vztahu k jím tvrzeným vadám v ocenění dražených nemovitostí) je objektivně nepřípadná, a že ani jeho osobní účast na jednání soudu na tom by nic změnit nemohla.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a to s argumentací, jež v obecném shrnutí reflektuje to, co stěžovatel namítl již před obecnými soudy.
V kontextu takto vymezeného ústavněprávního přezkumu je pak významné, že stěžovatelovy opravné prostředky soudy řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory korespondují standardní judikatorní praxi, jakož i názorům doktríny; již proto nemohou - jako takové - představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a stěžovatelem vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu dovolávaného čl. 36 odst. l Listiny) potud neobstojí. Na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu postačí již jen odkázat; i kdyby byl stěžovatel fyzicky účasten jednání před odvolacím soudem (bez ohledu na to, proč se tak nestalo) a mohl se "jakkoliv vyjádřit" k předchozím "skutkovým i právním zjištěním" (což i nyní vytýká), na důsledcích správného právního posouzení věci obecnými soudy by to vliv mít nikterak nemohlo.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tím splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Části ústavní stížnosti vedené na téma "odstranění" povinného zastoupení v řízení o mimořádných opravných prostředcích (včetně řízení před Ústavním soudem) se staly mimoběžnými, neboť stěžovatel požadavky vytýkaného institutu posléze akceptoval; stojí však za zaznamenání, že jen mimořádnou benevolencí Ústavního soudu mohla být podmínka povinného zastoupení pokládána za splněnou, jestliže zástupkyně stěžovatele toliko odkázala na znění stížnosti, vypracované samotným stěžovatelem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu