ECLI:CZ:US:2008:3.US.2374.07.1
sp. zn. III. ÚS 2374/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou se sídlem v Brně, Škrochova 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 4 Tdo 1306/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 9 To 158/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka především namítla, že předložila-li v přípravném řízení potvrzení o pracovní neschopnosti dokládající, že trpí neurastenií a jinými psychickými potížemi, měl se státní zástupce zabýval otázkou, zda není omezena její schopnost sama se hájit (viz §36 odst. 2 tr. řádu); státní zástupce však ji nevyzval, aby si zvolila obhájce a ani nedal podnět k tomu, aby jí byl ustanoven, přestože tak podle jejího názoru učinit měl. Tím bylo porušeno její právo na obhajobu a zásada rovnosti účastníků řízení, přičemž "nerovnost" dříve založená byla prohloubena v řízení před obecnými soudy, jelikož se zabývaly toliko důkazy navrženými obžalobou a jejím návrhům na doplnění dokazování, ač již obhájce měla, nevyhověly.
Poněvadž stěžovatelka ústavní stížnost podala současně s dovoláním, Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu; poté stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost i o návrh na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí dovolacího soudu. Také s ním nesouhlasí, neboť se domnívá, že jeho odůvodnění je "nedostatečné" a "nevyvrací námitku", že "podle zákona" vskutku měla mít v přípravném řízení obhájce.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007 č. j. 92 T 120/2006-150 uznána vinou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Stěžovatelce bylo dále uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Poškozená (Komerční banka, a. s.) byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto.
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl. Námitku týkající se zdravotního stavu [viz dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. c) tr. řádu] neshledal důvodnou, a ostatní námitky vyhodnotil tak, že buď směřovaly (nepřípustně) k hodnocení provedeného dokazování a k revizi skutkového stavu nebo nenaplnily obsah žádného dovolacího důvodu. Jedinou námitkou, kterou bylo možno podřadit pod způsobilý dovolací důvod, byla podle jeho názoru námitka nesprávného posouzení charakteru úvěrové smlouvy; zde dospěl k závěru, že "pokud jednání dovolatelky nenaplnilo znaky uvedeného trestného činu (§250b tr. zákona) podle odst. 2, tak každopádně naplnilo jeho znaky ve smyslu odst. 1, které jsou shodně trestné". Projednání dovolání by tím nemohlo zásadně ovlivnit stěžovatelčino postavení, a rovněž otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ačkoliv stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů (druhého stupně a soudu dovolacího), z odůvodnění její ústavní stížnosti se podává, že brojí v prvé řadě proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívající v neustanovení obhájce v přípravném řízení. Postupem státního zástupce v přípravném řízení - jako takovým - se však Ústavní soud již z důvodu uplynutí lhůty k odpovídající ústavní stížnosti zabývat nemohl (viz §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), pročež předmětem ústavněprávního přezkumu mohlo být pouze to, zda okolnost, že obecné soudy akceptovaly, že stěžovatelce v přípravném řízení nebyl ustanoven obhájce, nezaložila nepřijatelné konsekvence, jež se do napadených rozhodnutí promítají tak, že svým obsahem představují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu poskytuje soudu (či státnímu zástupci) relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz "pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu obecných znaků, jimiž se lze k potřebnému výkladu přiblížit; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda obviněný mít obhájce musí či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu a tedy i hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu, náleží v přípravném řízení státnímu zástupci, a eventuální revize zvoleného postupu náleží obecným soudům, a důvodem k zásahu Ústavního soudu, jehož možnosti jsou specificky zúženy v popsaném režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté postupy jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, resp. když ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Námitku, že v důsledku duševní vady se nebyla schopna náležitě hájit, kterou stěžovatelka uplatnila poprvé v dovolání, Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněnou. V odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že stěžovatelka orgánům činným v trestním řízení předložila lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti, které neobsahovalo ani pojmenování ani charakteristiku onemocnění, a v přípravném řízení "neschopnost náležitě se hájit netvrdila a z případu nevyplývají známky, které by takovou okolnost věrohodně nasvědčovaly". Připomněl též, že nikoliv každé psychické obtíže mají za následek naplnění ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu, přičemž skutečnost, že se ambulantně léčí na psychiatrii stěžovatelka sice dříve uvedla, avšak současně potvrdila, že je schopna výslechu a že si obhájce nevolí ani nežádá jeho přidělení. Nejvyšší soud měl také za významné, že onemocnění, jehož se stěžovatelka v dovolávala, není svými projevy objektivně slučitelné s pracovní funkcí, již však fakticky předtím vykonávala.
Za uvedené situace Nejvyššímu soudu nelze opodstatněně vytýkat, že postup státního zástupce v přípravném řízení - ve vztahu ku stěžovatelčiných potřebám obhajoby v přípravném řízení - nepovažoval za relevantní (co do tvrzeného porušení jejích procesních práv). Dovolacím soudem přijaté závěry lze totiž považovat za srozumitelné a zakotvené v dostupných zjištěních; dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit relevantní pochybnost předvídanou §36 odst. 2 tr. řádu), k dispozici není. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o nedůvodnosti stěžovatelčiny námitky byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde nejde.
Není důvod ani pro úsudek, že obecné soudy porušily právo rovnosti účastníků řízení tím, že vyhověly důkazním návrhům státního zástupce a nikoliv všem návrhům stěžovatelčiným (zde již zastoupené obhájcem), neboť se zde uplatňuje princip volného hodnocení důkazů a není povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu. Ostatně stěžovatelka zde ani blíže neuvedla, kterým jejím návrhům vyhověno nebylo, a které z nich má za nepominutelné, resp. proč.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu